Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 291/21 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
základní práva a svobody/právo... více
Věcný rejstříklhůta
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.291.21.1
Datum podání02.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.3, § 13 odst.7

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 291/21 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 3309/2020-1227, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. 62 Co 39/2020-1192 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. srpna 2019 č. j. 11 C 238/2008-1131, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovateli byly postoupeny pohledávky na obnovu vlastnického práva k pozemkům, specifikovaným v I. a II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"; v rozsudku specifikované pozemky dále jen "nemovitosti"), podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Žalobu stěžovatele na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k převodu, eventuálně vydání nemovitostí, obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2009 č. j. 11 C 238/2008-58 nejdříve zamítl. Následně tento i potvrzující rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 24. 1. 2013 č. j. 28 Cdo 4938/2010-115 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu obvodní soud žalobě I. výrokem v návětí označeného rozsudku napadeného ústavní stížností vyhověl, ve zbytku (výroku II. - viz níže bod 4) žalobu zamítl. Obvodní soud zjistil, že stěžovateli byly postoupeny restituční nároky v souhrnné výši 6 395 133 Kč, které nebyly uspokojeny. Nabyvatelem těchto nároků se stal na základě celkem šesti postupních smluv z let 2008 a 2009. Postoupené nároky stěžovatel neúspěšně uplatňoval u vedlejší účastnice od roku 2008 formou účastí ve veřejných nabídkách pozemků. Dále obvodní soud zjistil, že stěžovatel je jediným statutárním orgánem a společníkem obchodní společnosti Naděje Kříže, s. r. o., provozující od roku 2014 pouze zemědělskou výrobu. Obvodní soud proto stěžovatele posoudil jako samostatně hospodařícího zemědělce. S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu a zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), rozhodl, že na věc lze vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 436/2007 představující ve vztahu k postupníkům průlom tzv. restituční tečky; i v tomto případě stěžovatel soustavně provozuje soukromou zemědělskou výrobu, neprovozuje typicky rizikové aktivity, získáním náhradních pozemků zjevně sleduje rozšíření zemědělské prvovýroby, a naplňuje tak účel zákona o půdě. Oprávněná osoba se tudíž může domáhat uložení povinnosti vedlejší účastnici, aby uzavřela smlouvu o převodu nemovitostí.

4. Výrokem II. napadeného rozsudku obvodní soud žalobu ve zbytku zamítl. Zbývající nemovitosti, stručně řečeno, nebyly vhodné k převodu, případně je nebylo možno převést. Stěžovatel ani přes poučení jiné vhodné náhradní pozemky neoznačil a výslovně prohlásil, že nežádá ani rozdělení případně nedotčených částí pozemků geometrickým plánem.

5. K odvolání žalobce městský soud v návětí uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Městský soud se neztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu a se závěrem, že na věc lze vztáhnout závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Stěžovatelův nárok zanikl uplynutím lhůty podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě. Dále podle městského soudu stěžovatel nesplňoval předpoklady prolomení tzv. restituční tečky; stěžovatel totiž svůj žalobní nárok získal až po jejím nastolení, nadto provozoval prostřednictvím své obchodní společnosti až do roku 2014 i jiné činnosti než zemědělskou výrobu, včetně provozu realitní kanceláře, pročež ke dni uplatnění nároku zjevně vykonával komerční a rizikové aktivity. Městský soud také zdůraznil zásadu podle § 13 obč. zák.: v řadě případů bylo za týchž skutkových okolností rozhodnuto ve stěžovatelův neprospěch, a to na úrovni všech článků soudní soustavy a následně i Ústavního soudu. Městský soud poukázal celkem na 10 rozhodnutí těchto soudů a po rekapitulaci jejich stěžejních a jednoznačných závěrů rozhodl, jak uvedeno výše.

6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl; zejména proto, že se odvolací soud neodchýlil od praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že u osob, jimž byly pohledávky podle zákona o půdě postoupeny původními oprávněnými osobami, nutno vycházet z právního stavu nastoleného nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.), jímž byl mimo jiné zrušen čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám. Stěžovatel přitom získal nárok jako postupník až jako třetí v pořadí, a to po dni účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., jakož i vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který nároky původních oprávněných osob a postupníků zřetelně rozlišil. Městský soud respektoval závazný právní názor zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4938/2010, přesto dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků zanikl. Nejvyšší soud v uvedeném zrušujícím rozsudku nezaujal jednoznačně závěry k důvodnosti žalobou uplatněného nároku, pouze vymezil okolnosti, jimiž se soudy musejí zabývat, což městský soud učinil.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je soukromým rolníkem podnikajícím pouze v zemědělské rostlinné prvovýrobě, který vstoupil do práv a povinností oprávněné osoby a od státu obdržel potvrzení o existenci restitučního nároku. Do nabytí "platnosti" tzv. restituční tečky přitom měla zbývat dostatečná časová rezerva. Poté bylo stěžovateli vedlejší účastnicí sděleno, že se má účastnit veřejných nabídek náhradních pozemků. Stěžovatel tvrdí, že orgány státu se snažily svým liknavým postupem pouze oddálit vydání pozemku do tzv. restituční tečky. Stěžovatel se nemůže ztotožnit s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který zaujal opačný postoj oproti předchozímu zrušujícímu rozsudku. V posledku stěžovatel namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí. Proto se musí vystříhat svévole, kterou jiným orgánům veřejné moci sám netoleruje, a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.

10. Ústavní soud přezkoumal z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.

11. Ústavní stížnost je polemikou se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a obsahuje toliko námitky, jež byly obecnými soudy vyvráceny. Co se týče námitky uplynutí lhůty k převodu nemovitostí, odůvodnil městský soud srozumitelně, že právo stěžovatele zaniklo ve dvouleté lhůtě plynoucí podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ode dne právní moci rozhodnutí vedlejší účastnice o uplatněném nároku (tj. ode dne 12. 10. 2006). A to podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bez ohledu na jeho uplatnění před soudem či potenciální míru stěžovatelova zavinění uplynutí této lhůty. Ačkoli se tento závěr může v obecné rovině jevit přísným, není v posuzované věci rozhodný. Neúspěch stěžovatele byl městským soudem i Nejvyšším soudem dán dalšími dvěma důvody, jež nebudí ústavněprávní pochybnosti. Nadto pro sebe stěžovatel bez odůvodnění dovozuje odlišné okamžiky nabytí účinnosti tzv. restituční tečky, a to v závislosti na datech uzavření jednotlivých smluv o postoupení pohledávky.

12. Rozsudek městského soudu byl založen mimo jiné na závěru, že i kdyby stěžovatel ostatní předpoklady převodu nemovitostí splnil, nebylo by možné mu nemovitosti vydat, neboť jako postupník nesplňuje podmínku "prosté" zemědělské činnosti. Městský soud si pro své zjištění o částečně komerční povaze činnosti stěžovatele k rozhodnému datu opatřil dostatek důkazů, z nichž dospěl k odůvodněným a logickým zjištěním, která právně posoudil v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud neshledal žádný extrémní nesoulad skutkových zjištění a právního posouzení. Stěžovatel naproti tomu pouze trvá na názoru, že se věnuje jen zemědělské činnosti. Nepředložil však ani v řízení před obecnými soudy žádné důkazy, kterými by své tvrzení prokázal, nadto nezpochybnil, že pohledávky nabyl prostřednictvím své obchodní společnosti, tudíž jako podnikatel. Tato obchodní společnost přitom podle podrobného odůvodnění městského soudu vykonávala řadu činností, včetně realitního zprostředkování, pročež z tohoto pohledu nelze závěru městského soudu ničeho vytknout.

13. Dalším podstatným důvodem rozhodnutí městského soudu bylo dodržení zásady předvídatelnosti judikatury podle § 13 obč. zák. Byť nelze tuto dnes obecně přijímanou zásadu používat "mechanicky" a odůvodněné odchylky jsou výjimečně možné, nesvědčí v případě stěžovatele nic závěru, že se obecné soudy měly odchýlit od deseti předchozích soudních rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, týkajících se stěžovatele. Nejvyšší soud pak srozumitelně a logicky odůvodnil, že zrušující rozsudek vytkl nižším soudům svou povahou procesní pochybení a z povahy věci je nezavázal k závěru o důvodnosti žalobního nároku stěžovatele. Městský soud se právním názorem Nejvyššího soudu řídil, přesto dospěl znovu k témuž závěru. Přitom posoudil věc komplexně, se zřetelem k judikatuře Ústavního soudu a v souladu s ústavním pořádkem se pouze "mechanicky" nepřiklonil ke stěžovatelem dovozovanému "pokynu" Nejvyššího soudu, který ze zrušujícího rozsudku neplyne. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.

14. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedené základní právo zaručuje právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování dle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy stanovené základní požadavky respektovaly. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit.

15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru