Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 291/08 #1Nález ÚS ze dne 16.09.2010K doručování odvolání, které nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, ostatním účastníkům řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjá... více
Věcný rejstříkOdvolání
Náklady řízení
Doručování
Společné jmění manželů
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 195/58 SbNU 725
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.291.08.1
Datum vyhlášení30.09.2010
Datum podání01.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146, § 210 odst.1, § 214 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ačkoliv z ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu výslovně nevyplývá povinnost doručovat účastníku řízení odvolání protistrany proti usnesením, kterými nebylo rozhodnuto ve věci samé, ústavně souladný výklad tohoto ustanovení s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby soud zvážil vhodnost a účelnost doručení s ohledem na konkrétní okolnosti případu či specifika projednávané věci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. F. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. 9. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 37 Co 368/2007 pro rozpor s čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh na odložení vykonatelnosti téhož usnesení byl zamítnut.

Narativní část

Stěžovatelka se ve sporu o vypořádání společného jmění manželů domáhala ústavní stížností zrušení usnesení krajského soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že je povinna žalovanému (vedlejší účastník ve sporu před Ústavním soudem) nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. Stěžovatelka uvedla, že neměla žádnou možnost vyjádřit se k odvolání žalovaného, které jí bylo doručeno dne 22. 10. 2007, přičemž již dne 26. 10. 2007 krajský soud rozhodl o podaném odvolání.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Pokud jde o otázku doručování opisu odvolání protistrany druhému účastníku řízení, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně dovodil, že i když z ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, obecný soud tak musí učinit, vyžaduje-li to ochrana (ústavních) procesních práv účastníka řízení.

Jde-li o doručování stejnopisu odvolání, obecné soudy musí postupovat tak, aby účastník řízení měl reálnou možnost se k příslušnému podání vyjádřit. Tak tomu však v daném případě nebylo. Soud prvního stupně sice nechal doručit odvolání právnímu zástupci stěžovatelky, nicméně ze spisu není patrno, že by stěžovatelce stanovil nějakou lhůtu, v níž má své případné vyjádření soudu zaslat. Pokud měla v daném případě stěžovatelka na vyjádření 4 až 5 dnů, evidentně se nejednalo o přiměřenou lhůtu.

Ústavní soud rovněž posoudil otázku, zda vůbec bylo stěžovatelce třeba odvolání vedlejšího účastníka doručovat, přičemž dospěl k závěru, že za daných okolností byl takový postup ústavně souladný. Stran náhrady nákladů řízení nebylo totiž stěžovatelce umožněno před obecnými soudy uplatnit svou právní, příp. i skutkovou argumentaci, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, který tak učinil prostřednictvím předmětného odvolání.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud uzavřel, že soud postupoval v rozporu s ustanovením čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 291/08 ze dne 16. 9. 2010

N 195/58 SbNU 725

K doručování odvolání, které nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, ostatním účastníkům řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 16. září 2010 sp. zn. III. ÚS 291/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 37 Co 368/2007, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.

I. Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 37 Co 368/2007 se zamítá.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 37 Co 368/2007 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 31. 1. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 37 Co 368/2007, neboť jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a současně jím měla být porušena kautela o rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení.

Ústavní soud si vyžádal od Městského soudu v Brně spis sp. zn. 35 C 190/2006, z něhož zjistil, že uvedený soud usnesením ze dne 23. 8. 2007 č. j. 35 C 190/2006-35 k návrhu stěžovatelky jako žalobkyně podle § 96 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") zastavil řízení vedené proti žalovanému R. F. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen "SJM") (výrok I), stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (výrok II) a nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok III), a to s odkazem na § 150 o. s. ř. Uvedené usnesení co do výroku III napadl vedlejší účastník odvoláním, načež je Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 53 188 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 800 Kč. Jde-li o náklady řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud vycházel z ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., maje za to, že na straně stěžovatelky nejsou dány ani osobní, ani sociální důvody k aplikaci § 150 o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že stejnopis odvolání byl vypraven dne 16. 10. 2007 a právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 22. 10. 2007. Ten dne 8. 11. 2007, tj. v přiměřené lhůtě, k němu připravil vyjádření, jež bylo k soudu podáno dne následujícího. Zpráva o předložení věci odvolacímu soudu je datována dnem 16. 10. 2007 a na odvolací soud došla spolu se spisem dne 19. 10. 2007. Krajský soud však o podaném odvolání rozhodl již dne 26. 10. 2007, takže mezi doručením tohoto stejnopisu a vydáním rozhodnutí uplynuly pouhé 4 dny, a ona (tj. stěžovatelka) tak neměla sebemenší šanci se k odvolání vyjádřit. V souvislosti s tím poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 15), jež se týká ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je třeba doručovat stejnopisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím, je-li to vhodné a účelné s ohledem na okolnosti případu a specifikum věci. Apel na doručení by byl formalistický, pokud by jeho realizace nebyla provedena v takovém časovém intervalu, aby bylo vůbec v možnostech a schopnostech protistrany vyjádřit se k odvolání dříve, než bude ve věci rozhodnuto. V daném případě odvolací soud dal najevo, že ho stanovisko stěžovatelky k věci nezajímá a že je nepovažuje za podklad potřebný pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí. Pochybit měl i soud prvního stupně, když přímo ve zprávě o předložení věci odvolacímu soudu uvedl, že "vyjádření protistrany nebylo podáno".

Stěžovatelka je toho názoru, že v dané věci bylo třeba postupovat tak, aby se s argumenty vedlejšího účastníka seznámila a mohla se k nim v přiměřené lhůtě vyjádřit, tedy předestřít své skutkové a právní protiargumenty (zde stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 841/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 119, dostupný rovněž na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Pokud odvolací soud zvažoval změnu rozhodnutí, měl k tomu učinit odpovídající zjištění (minimálně o aktuálních majetkových poměrech obou účastníků), to se však nestalo. Tím nezajistil oběma stranám sporu stejné možnosti k uplatnění práv, a tak ji (stěžovatelku) zkrátil na ústavních procesních právech. Současně má stěžovatelka za to, že bylo třeba nařídit jednání, neboť základ pro rozhodování odvolacího soudu se odvíjel od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění mohlo přispět dokazování provedené při jednání (zde stěžovatelka odkazuje na již zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 841/07). Touto spornou, přinejmenším neobjasněnou skutečností byla absence zjištění nezbytných pro posouzení podmínek ve smyslu ustanovení § 146 odst. 1 věty první a § 150 o. s. ř. Pokud jednání nebylo nařízeno, soud odňal stěžovatelce právo účinně se hájit a dostal ji do výrazně nevýhodnějšího postavení, než v jakém se nacházela protistrana, resp. nezajistil oběma stranám sporu stejné možnosti uplatnění jejich práv, a porušil tak při svém rozhodování princip spravedlnosti ?zde stěžovatelka odkazuje na nálezy ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03, ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 88/05 a ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 283/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134, a svazek 37, nález č. 87; u posledně uvedeného rozhodnutí jde o usnesení, jež nebylo uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, je však dostupné na výše uvedené internetové adrese)?. Dle přesvědčení stěžovatelky postup odvolacího soudu při rozhodování otázky náhrady nákladů řízení byl zcela svévolný, vedoucí k porušení výše označených ústavně zaručených základních práv.

Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka odůvodnila tím, že náhrada nákladů řízení jí byla uložena v rozporu s ústavně chráněnými principy práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení. V souvislosti s tím vytýká odvolacímu soudu, že nezjišťoval oprávněnost aplikace § 150 o. s. ř., konkrétně že nevzal v úvahu povahu řízení, v němž mají účastníci postavení navrhovatele i odpůrce (iudicium duplex), že se obvykle v daném řízení právo na náhradu nákladů nepřiznává a že nezjišťoval (soud) okolnosti případu, majetkové, sociální, osobní a další poměry stěžovatelky a dopad svého rozhodnutí do její majetkové sféry. Nezjistil proto, že kromě nezletilé dcery vyživuje další, již zletilou dceru, která studuje vysokou školu. Nemůže dle jejího názoru obstát argumentace soudu hodnotou společného jmění manželů, neboť tu tvoří toliko nemovitost, kterou nemůže ani zhodnotit, ani užívat. Nejedná se tedy o majetek, z něhož by byla eventuálně schopna něco hradit. Stěžovatelka dále uvádí, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům, kdy její příjem je cca 20 700 Kč měsíčně a kdy musí obstarat obživu pro své dvě dcery, na které vedlejší účastník přispívá částkou 1 800 Kč, resp. 2 200 Kč, není schopna přisouzenou náhradu nákladů řízení zaplatit. Vytýká dále odvolacímu soudu, že automaticky vyvodil její procesní zavinění; ona však zpětvzetím návrhu sledovala ukončení zbytečně vedeného soudního sporu, odčerpávajícího finanční prostředky, které bylo možno použít na výživu jejích dětí. Závěrem stěžovatelka upozornila, že požádala vedlejšího účastníka o umožnění splátkového kalendáře, on však trval na uhrazení jednorázově a nyní hodlá podat návrh na výkon rozhodnutí.

Ústavní soud si dále podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Brně v plném rozsahu okázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že jsou v něm vysvětleny důvody pro možné použití § 150 o. s. ř.

R. F. uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky, že Krajský soud v Brně jí neposkytl dostatečný prostor po zaujetí stanoviska k jeho odvolání. Současně poukázal na skutečnost, že stěžovatelka zpětvzetí žaloby neodůvodnila a použití ustanovení § 150 o. s. ř. se nedovolávala, a tak nevyužila možnost domáhat se svého práva. Ze spisu je dle něj patrno, že aplikace § 150 o. s. ř. byla nesprávná. Dále vedlejší účastník sdělil, že sám podal žalobu na vypořádání SJM, protože k dohodě s žalovanou nedošlo, a to vzhledem ke sporu o cca 700 000 Kč, jak bylo zmíněno v jeho odvolání. V něm ale nejsou obsažena žádná nová skutková tvrzení a nabízeny nové důkazy. Ústní jednání nebylo třeba nařizovat, jednalo se totiž o standardní věc a stěžovatelce nebylo upřeno ani právo včas se seznámit s obsahem jeho odvolání a zaujmout k němu stanovisko, neboť její právní zástupce "zajisté sledoval", zda a kdy usnesení soudu prvního stupně nabylo právní moci, a tak mu muselo být nahlédnutím do spisu známo, že on podal odvolání. Sama stěžovatelka ani netvrdí, že by jí bylo znemožněno nahlížet do spisu a činit podání. Konečně vedlejší účastník poznamenal, že usnesení o zastavení řízení nelze pokládat za iudicium duplex, protože nepřineslo prospěch nikomu, a že stěžovatelka svým procesním postupem sledovala uplynutí tříleté lhůty podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku, v důsledku čehož by se oba stali spoluvlastníky nemovitostí a k výše zmíněné částce 700 000 Kč, kterou si stěžovatelka ponechala, by nebylo možno přihlédnout. Závěrem vedlejší účastník vyjádřil názor, že stěžovatelka svou ústavní stížností obchází ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. o přípustnosti dovolání, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a aby uložil stěžovatelce uhradit náklady tohoto řízení.

Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka již poukázala na běžný účet jeho právní zástupkyně částku 53 188 Kč a že návrh na výkon rozhodnutí nebyl podán. Současně upozornil, že na obě dcery platí řádně výživné a nad jeho rámec i další příspěvky, příjmy stěžovatelky jsou velice "slušné" a že stěžovatelka v posledních několika letech utratila částku 700 000 Kč. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud odklad vykonatelnosti nepovolil. Dlužno dodat, že uvedený vedlejší účastník v průběhu řízení (po podání vyjádření k ústavní stížnosti) pozbyl právního zastoupení a ani přes výzvu Ústavního soudu si nového právního zástupce neobstaral. Z tohoto důvodu se řízení před Ústavním soudem nemohl dále aktivně účastnit.

Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta této možnosti využila a sdělila, že na podané ústavní stížnosti trvá, tvrzení vedlejšího účastníka ohledně částky 700 000 Kč označila za nepravdivá, protože tyto finanční prostředky byly vyčerpány ještě za trvání manželství, kdy vedlejší účastník nepřispíval na úhradu potřeb dětí a vedení domácnosti a sám z nich také čerpal. Názor, že by měla sledovat způsob vyřizování věci soudem prvního stupně, označila za absurdní, za nepřípadnou pak označila argumentaci stran iudicium duplex s tím, že mínila řízení nikoli o nákladech řízení, ale o vypořádání SJM.

Ve vztahu k druhé části vyjádření vedlejšího účastníka, jež se týkalo stěžovatelčina návrhu na odklad vykonatelnosti a kde se uvádí, že náklady právního zástupce uhradila, stěžovatelka sdělila, že si příslušnou částku musela vypůjčit, že se tak stalo pod pohrůžkou exekuce a s ní souvisejících výloh. Skutečnost, že zaplatila právní zástupkyni vedlejšího účastníka náklady právního zastoupení, nemá být dokladem přebytku finančních prostředků a ani to nemůže ovlivnit rozhodnutí soudu ve věci samé.

Ústavní soud nejprve posuzuje, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). V tomto ohledu zjistil, že předmětný návrh byl podán včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem a že nejde o návrh nepřípustný; skutečnost, že občanský soudní řád neumožňuje podat proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolání, jak namítá vedlejší účastník, není z hlediska zákona o Ústavním soudu relevantní. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí vzhledem k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod ?čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky? a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se opakovaně otázkou doručování odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zabýval. Kromě stěžovatelkou uváděných nálezů sp. zn. III. ÚS 639/06 a II. ÚS 841/07 možno zmínit také nálezy ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 a ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 135, svazek 45, nález č. 76).

V nich - stručně shrnuto - Ústavní soud na straně jedné shledal problematiku nákladů řízení ve srovnání s vlastním předmětem řízení za podružnou a své zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež se týkají dané otázky, spíše za výjimečné, na straně druhé označil rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení jako celku, takže i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip rovnosti stran (někdy též princip rovnosti zbraní) podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V této souvislosti se Ústavní soud zabýval výkladem § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a dospěl k závěru, že z uvedených ustanovení nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení a nařizovat jednání, jde-li o rozhodování o nákladech řízení; neznamená to však, že tak soud učinit nemůže, přesněji řečeno obecný soud tak učinit musí, vyžaduje-li to ochrana (ústavních) procesních práv účastníka řízení, jak jsou uvedena výše.

Jde-li o doručování stejnopisu odvolání, není třeba jej doručovat protistraně v případě, že by šlo o procesní úkon z hlediska ochrany jejích procesních práv nadbytečný, což bude např. tehdy, když dotčený účastník měl možnost se v předchozím řízení fakticky s argumentací druhého účastníka, jež je obsažena v odvolání, seznámit a adekvátním způsobem na ni reagovat nebo když by případné vyjádření vzhledem ke konkrétním okolnostem zcela zjevně nemohlo mít již žádný vliv na pozdější rozhodování soudu o podaném odvolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 14).

Je snad téměř zbytečné doplňovat, že doručení odvolání ze strany soudu je pouze prostředkem k tomu, aby protistrana mohla realizovat svá procesní práva. Obecné soudy tedy musí v souvislosti s doručováním postupovat tak, aby účastník řízení měl reálnou možnost se k příslušnému podání vyjádřit. Tak tomu však v daném případě nebylo. Soud prvního stupně sice nechal doručit odvolání právnímu zástupci stěžovatelky, nicméně ze spisu není patrno, že by stěžovatelce stanovil nějakou lhůtu, v níž má své případné vyjádření soudu zaslat. I kdyby Ústavní soud vycházel z toho, že pro tento případ stěžovatelka měla - s ohledem na zásadu "každý nechť si střeží svá práva" - toto vyjádření učinit ve lhůtě, jež by byla přiměřená složitosti a povaze daného úkonu, musel by konstatovat, že postupem obecných soudů jí byla fakticky tato možnost odňata. Jak již bylo uvedeno výše, odvolání bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 22. 10. 2007, věc byla odvolacímu soudu předložena ještě před tímto doručením, a to dne 19. 10. 2007, a odvolací soud rozhodl dne 26. 10. 2007, takže na sepis vyjádření a jeho doručení soudu prvního stupně a jeho prostřednictvím soudu odvolacímu bylo pouhých 4 až 5 dnů. Dle názoru Ústavního soudu se zcela evidentně nejedná o adekvátní časový prostor. Ústavní soud v této souvislosti musí odmítnout argumentaci vedlejšího účastníka, dle níž stěžovatelka byla, resp. měla být seznámena s obsahem odvolání cestou nahlížení do spisu. I když nelze vyloučit, že pokud dojde k seznámení se např. s podáním protistrany jinou cestou než jeho doručením prostřednictvím soudu, může to být považováno z hlediska uplatňování procesních práv za relevantní, v posuzované věci však není ze soudního spisu patrno, že by stěžovatelka či její právní zástupce v rozhodné době do spisu nahlíželi. Nelze rovněž stěžovatelce vytýkat, že tak neučinila, neboť by šlo o povinnost přesahující nejen rámec povinností, jež vyplývají z příslušného procesního předpisu, ale i rámec toho, co lze rozumně od účastníka řízení, jenž jedná s důvěrou ve správnost procesního postupu obecných soudů, očekávat.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá, než přistoupit k posouzení otázky, zda stěžovatelce bylo třeba odvolání vedlejšího účastníka doručovat. V posuzované věci je příznačné, že sám soud prvního stupně dospěl ke kladnému závěru. Tento postup Ústavní soud shledává zcela správným, přesněji řečeno ústavně souladným. Stran náhrady nákladů řízení nebylo stěžovatelce umožněno před obecnými soudy uplatnit svou právní, příp. i skutkovou argumentaci, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, který tak učinil prostřednictvím předmětného odvolání, na základě něhož bylo zvráceno pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, a který takto v řízení získal oproti stěžovatelce, která již žádné opravné prostředky k dispozici nemá, podstatnou výhodu. Na této skutečnosti nemění nic ani skutečnost, že stěžovatelka, jak namítá vedlejší účastník, při zpětvzetí žaloby důvody tohoto kroku neuvedla a aplikace § 150 o. s. ř. se nedomáhala. Dle názoru Ústavního soudu jistě stěžovatelka mohla v daném ohledu soudu prvního stupně předestřít svůj pohled na věc, nejedná se však z její strany o porušení "stanoveného postupu". Stěžovatelka v rámci svého zpětvzetí navrhla, aby soud prvního stupně mj. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své právo tedy uplatnila (v prvním stupni úspěšně), ač tak ani činit nemusela, neboť soudy rozhodují o náhradě nákladů z moci úřední.

Nelze ani konstatovat, že námitky, jež stěžovatelka vznesla ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka, jsou evidentně nezpůsobilé jakkoliv ovlivnit rozhodování odvolacíhosoudu, neboť uvádí nové skutečnosti, jež se věci nepochybně týkají. Jde-li však o jejich důvodnost, což platí rovněž pro námitky obsažené v ústavní stížnosti a argumentaci vedlejšího účastníka obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, které směřují do věcného posouzení, necítí se být v této fázi Ústavní soud oprávněn se k této otázce vyjadřovat. Pokud by tak učinil, sám by de facto rozhodl namísto obecných soudů a nepřípustně by tím zasahoval do jejich činnosti; není úkolem Ústavního soudu, ale soudů obecných, rozhodovat o právech a povinnostech, resp. poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Bude nyní na soudu odvolacím, aby se obeznámil s obsahem předmětného vyjádření a zvážil, zda je třeba provést v daném směru dokazování a případně nařídit jednání k projednání odvolání. Přitom musí respektovat principy plynoucí z výše uvedených nálezů Ústavního soudu, aby opět nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému nutno uzavřít, že Krajskýsoud v Brně postupoval v rozporu s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž neposkytl stěžovatelce náležitou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelce vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Vzhledem k výsledku řízení nebylo možno ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady řízení vedlejšího účastníka hradí stěžovatelka.

Ústavnísoud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci, a účastník i vedlejší účastník řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může tak Ústavní soud na návrh stěžovatele učinit, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Z vyjádření vedlejšího účastníka i stěžovatelky je patrno, že již částku 53 188 Kč, tj. téměř celou částku, ohledně níž by mohl být výkon rozhodnutí proveden, uhradila, a že v úvahu připadá výkon rozhodnutí jen co do částky 800 Kč. Stěžovatelce tedy výkon rozhodnutí, jenž by jí mohl přivodit nějakou podstatnou újmu, bezprostředně nehrozí, stěžovatelka sama ani žádnou potenciální újmu, jež by jí např. v důsledku přijetí půjčky na zaplacení dlužné částky mohla vzniknout, neoznačila, a ostatně ani její sociální situace, vzhledem k průměrnému platu a nikoliv enormně nízkému výživnému, není nijak kritická. Zákonné podmínky pro vyhovění návrhu tudíž splněny nebyly.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru