Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 291/06Usnesení ÚS ze dne 20.12.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.291.06
Datum podání24.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 291/06 ze dne 20. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. C., při podání návrhu zastoupeného Mgr. Janou Denemarkovou, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Dolní 105, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.1.2006, sp. zn. 5 Tdo 1593/2005, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 28.6.2005, č.j. 13 To 215/2005-317 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19.4.2005, č.j. 2 T 28/2005-259, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou v souladu s podmínkami předepsanými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení. Obecné soudy podle jeho názoru rozhodly v rozporu s blíže neoznačenými rozhodnutími Ústavního soudu.

Stěžovatel má za to, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo především tím, že soud prvního stupně náležitě neodůvodnil, proč uvěřil některým výpovědím a jiným nikoliv, soudy (prvního i druhého stupně) zamítly jeho návrh na doplnění dokazování bez řádného odůvodnění, a také proto, že byl uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže, aniž by byla dokázána jeho vědomost či srozumění s použitím násilí vůči jiné osobě. Uvádí, že jediným usvědčujícím důkazem je "značně rozporuplná" výpověď spoluobžalovaného F. B., kterou i jinak zpochybňuje. Podle stěžovatele jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost, a proto měl soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo.

Z ústavní stížnosti a z šetření Ústavního soudu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zákona k § 234 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Výše označeným usnesením krajský soud podle ustanovení § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) stěžovatelovo odvolání zamítl a o jeho dovolání rozhodl Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

Usnesením ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 0 Nt 851/2006, okresní soud nevyhověl stěžovatelovu návrhu na povolení obnovy řízení a toto rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem dne 19. 10. 2006, sp. zn. 13 To 440/2006.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Za nedostatek podmínky řízení, resp. překážku dalšího postupu v řízení o ústavní stížnosti vedoucí k jeho zastavení (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 104 odst. 2 o.s.ř.), Ústavní soud nepovažoval skutečnost, že stěžovatelovo zastoupení advokátem bylo v jeho průběhu ukončeno. Za podstatné má, že ústavní stížnost byla řádně (v náležitém zastoupení) podána a současně i okolnost, že s ohledem na obsah stížnosti (a jí předjímaný výsledek) již nebylo zapotřebí další součinnosti advokáta.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Co do roviny skutkové - o niž jde v dané věci především - platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

Pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů v projednávané věci místa zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, stěžovatelovými námitkami se zabývaly a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Nemá rozumnou oporu názor, že ve skutkových zjištěních je zahrnut prvek libovůle, a že jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Že výsledek řízení není založen na "extrémním nesouladu" mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku vysvětlil stěžovateli již soud dovolací, a není důvod jeho názor nesdílet. Ani kdyby skutková verze stěžovatele byla rovněž možná, neznamená to (bez dalšího), že je tím dosaženo základny pro zásah z pozic ústavněprávního přezkumu, neboť o střet rovnocenných skutkových verzí, jenž by mohl být vyřešen stěžovatelem dovolávanou zásadou in dubio pro reo s rozhodnými důsledky pro výsledek řízení, zde nešlo. Ani spor o to, zda na straně stěžovatele byla dána vědomost (či srozumění) s použitím násilí vůči jiné osobě - v podobě, v níž byla před obecnými soudy otevřena (a posouzena) - ústavněprávní dimenzi nemá.

Porušení ústavně zaručených práv nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu, který (pro nadbytečnost) odmítl stěžovatelem navrhované doplnění dokazování; odvolací soud totiž přiléhavě vysvětlil, z jakého důvodu nebylo nutné spoluobžalovaného F. B. opětovně vyslechnout. Tvrdí-li stěžovatel, že se soud podrobně nezabýval i dalšími stěžovatelovými návrhy (výslechem "barmanky"), je na místě uvést, že ačkoli - obecně vzato - se zásada spravedlivého procesu vztahuje k soudnímu řízení jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Existence stěžovatelem namítaného procesního nedostatku v projednávané věci, s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy, kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí nezakládá, jelikož, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny nedosahuje (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Obecné soudy učinily skutková zjištění, jimž stěžovatel v řízení před nimi opakovaně oponoval, a prostřednictvím ústavní stížností v této polemice pokračuje; zásadně též uplatněním námitek, jež již dříve adresoval obecným soudům. Stěžovatel tím přisuzuje Ústavnímu soudu postavení další (čtvrté soudní) přezkumné instance, jež mu ovšem nepřísluší.

Lze tedy uzavřít, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru