Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2904/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkreklamace
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2904.10.1
Datum podání07.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 19 odst.3

634/1992 Sb., § 19 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2904/10 ze dne 27. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti SUPER BABY s. r. o., se sídlem Nákupní 7, Plzeň, IČ: 26391481, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Divadelní 3/a, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. května 2010 č. j. 34 C 96/2008-231, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2008 sp. zn. 61 Co 396/2008 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. května 2008 č. j. 34 C 96/2008-51, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2010, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

Porušení výše označeného článku Listiny spatřuje stěžovatelka v několika skutečnostech:

Při vyřizování reklamace dětského kočárku v ceně 7 849,- Kč postupovala prý stěžovatelka v souladu se zákonem č. 634/1992 Sb., na ochranu spotřebitele, v pozdějším znění (dále jen "zákon č. 634/1992 Sb."), konkrétně s jeho ustanovením § 19, přičemž prý vyřídila reklamaci v zákonné 30denní lhůtě dne 12. 9. 2007, takže žalobcům nevzniklo žádné právo na odstoupení od smlouvy. Jestliže se žalobci dostavili do prodejny stěžovatelky až po zákonné lhůtě dne 29. 9. 2007, kdy jim byl sdělen výsledek reklamace zboží, nelze z tohoto postupu vinit stěžovatelku, neboť teprve z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2983/08 je dovozována povinnost informovat kupujícího o vyřízení reklamace ve 30denní lhůtě. Jestliže obecné soudy ze závěrů tohoto nálezu při svém rozhodování vycházely, nerespektovaly skutečnost, že k reklamaci došlo dva roky před jeho vydáním.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 34 C 96/2008 ve věci žalobců: J. a M. B. (dále jen "žalobci") proti stěžovatelce jako žalované v řízení o zaplacení 7 849,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovaným žalovanou částku a její příslušenství (výrok I.) a náklady řízení (výrok II.).

Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud se nezabýval povinností žalobců tvrdit a prokázat, že v případě reklamovaných vad dětského kočárku šlo o vadu (vady), za kterou podle ustanovení § 619 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") odpovídá stěžovatelka, nikoli vadu způsobenou běžným opotřebením (§ 619 odst. 2 OZ), na kterou se záruka již nevztahuje.

Poté (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2010 č. j. 34 C 96/2008-231 vyhověl žalobě žalobců shodně, jako v pořadí první rozsudek téhož soudu.

Soud vzal za prokázané, že žalobci zakoupili u stěžovatelky dětský kočárek, který v její provozovně dne 28. 8. 2007 pro vytčené vady reklamovali. O reklamaci byl pořízen reklamační list. Tímto dnem začala běžet zákonná 30denní lhůta k vyřízení reklamace zboží. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobci dne 11. 10. 2007 odstoupili od kupní smlouvy s tím, že využili svého práva podle ustanovení § 623 odst. 1 OZ, neboť jejich reklamace nebyla v zákonné lhůtě vyřízena. Současně požádali o vrácení kupní ceny.

Ve věci byl vypracován znalecký posudek, který zjistil dvě vady, na které se záruka vztahuje, z nichž jedna byla řádně reklamována; šlo tedy o reklamaci oprávněnou. Soud dospěl k závěru, že reklamační řízení je ukončeno až poté, kdy je buď opravená věc předána kupujícímu, nebo v případě odstoupení od kupní smlouvy je vyplacena kupní cena, či došlo k výměně reklamované věci. Protože stěžovatelka nedodržela reklamační lhůtu a žalobci od kupní smlouvy řádně odstoupili, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a jejího tvrzení, že v pravomocně skončeném řízení, jehož byla účastnicí, jakož i napadenými rozhodnutími obou obecných soudů mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá jednak rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2010, který je posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky ve smyslu § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť proti němu není odvolání přípustné ve vztahu k ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Vedle toho stěžovatelka napadá též odvolacím soudem zrušený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 34 C 96/2008.

Ve vztahu k posledně uvedenému rozhodnutí není ústavní stížnost přípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť napadený rozsudek po jeho zrušení odvolacím soudem právně neexistuje a neexistoval již ani v době podání ústavní stížnosti. Nemůže být proto předmětem ústavněprávního přezkumu, protože chybí základní podmínka uvedená v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o zbývající rozhodnutí, napadená předmětnou ústavní stížností, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá toliko v jejím nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, vyjádřeným v napadených rozhodnutích, zejména pak s interpretací ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele.

Ústavní soud v souvislosti s výše uvedenou námitkou konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není ani soudem jim nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně garantovaného práva nebo svobody. Je třeba zdůraznit, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že výklad ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, provedený oběma obecnými soudy, neodpovídal citovanému zákonnému ustanovení, ale byl příliš "extenzivní", a že reflektoval závěry uvedené "teprve" v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2983/09, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Je třeba připomenout, že Okresní soud Plzeň-město v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 5. 2010 při výkladu ustanovení § 19 zákona o ochraně spotřebitele správně poukázal nejen na právní závěry výše označeného nálezu Ústavního soudu, ale i na právně shodný názor Ústavního soudu, vyjádřený již v jeho usnesení ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 512/05, který se týká skutkově obdobné věci. K tomu Ústavní soud doplňuje, že důvody, které Ústavní soud vedly k jím vyvozenému názoru na výklad výše označeného ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, byl dále rozveden právě v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 2983/08 a byl soudem prvního stupně citován právě se zřetelem k jím již v dřívějším rozhodnutí vyvozenému shodnému právnímu názoru na povinnost prodávajícího informovat zákazníka o datu a způsobu vyřízení jeho reklamace v průběhu zákonné 30denní lhůty.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že předmětem pravomocně skončeného řízení bylo peněžité plnění, u něhož ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. pro jeho bagatelnost vyloučilo možnost podání řádného opravného prostředku. Pokud tedy není pro malý význam takové věci ze zákona přípustné odvolání, nevidí Ústavní soud důvod zabývat se touto částí ústavní stížností meritorně, navíc za situace, v níž nezjistil ani porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru