Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2901/10 #2Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní soudnictví
Správní řízení
Cena
správní rozhodnutí
pokuta
podmínky pro výkon povolání
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2901.10.2
Datum podání07.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

526/1990 Sb., § 15 odst.1 písm.a, § 5 odst.2

580/1990 Sb., § 6 odst.3, § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2901/10 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2010, č. j. 2 Afs 44/2010-88, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 7 Ca 14/2007-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele o zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 19. 12. 2006, č. j. 16/111757/2006/1464, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen "žalovaného") ze dne 26. 10. 2006, č. j. MHMP-125169/2006/DOP-T/Ho, kterým mu byla uložena pokuta za porušení cenových předpisů dle § 5 odst. 2 a § 15 odst. 1 písm. a) zák. č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen "zákona o cenách") ve výši 53 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že při kontrole dodržování cenových předpisů bylo žalovaným zjištěno, že stěžovatel, coby provozovatel a řidič vozidla užívaného k provozování taxislužby, účtoval za poskytnutí této služby za jízdu 2, 9 km částku 388,50 Kč, ačkoli dle čl. 2 vyhlášky č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat nejvýše 125 Kč. S podrobným zdůvodněním a odkazem na relevantní právní úpravu v oblasti stanovení, regulace a kontroly cen v oblasti osobní taxislužby, na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 60/2009, resp. sp. zn. 2 Afs 90/2009, jakož i Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 50/06 a sp. zn. III. ÚS 692/06, soud odmítl tvrzení stěžovatele o "protiústavnosti regulace cen v taxislužbě", a za nedůvodné měl i odtud, resp. z ustanovení § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 580/1990 Sb. (dále jen vyhlášky č. 580/1990 Sb.), stěžovatelem dovozované "oprávnění sjednat i cenu vyšší o rozdíl v ekonomicky oprávněných nákladech odpovídajících odlišným určeným podmínkám v oblasti taxislužby". Z tohoto důvodu soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (výslechem svědka, znaleckým posudkem), neboť "jimi zjištěné skutečnosti by na závěr o porušení cenových předpisů neměly vliv". K námitce, že žalovaný na jeho vyjádření k protokolu o kontrole reagoval po zákonné lhůtě, čímž u něj vyvolal domněnku, že s ním souhlasí a že v řízení tudíž nebude pokračováno, soud uvedl, že marné uplynutí lhůty pro vypracování dodatku k protokolu (§ 6 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb.) takovou domněnku založit nemůže, neboť uvažovaná lhůta je toliko pořádkovou, a protokol o kontrole "není správním aktem", nýbrž slouží toliko podkladem pro rozhodnutí správního orgánu. Ohledně kritizované výše uložené pokuty pak konstatoval, že se "pohybuje v první třetině zákonné sazby", a současně zhodnotil kriteria, k nimž správní orgán při rozhodování o výši pokuty přihlédl, jakož i jejich zdůvodnění, jako dostatečné, racionální a přesvědčivé, a stejně uzavřel i ohledně povinnosti stěžovatele hradit náklady správního řízení.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Důvodnou neshledal především námitku, že při stanovení ceny měla být zohledněna otázka ekonomicky oprávněných nákladů ve smyslu § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., s tím, že shodné tvrzení uplatnil stěžovatel již dříve v řízení vedeném pod sp. zn. 2 Afs 90/2009, pročež na tam vyslovené právní závěry postačilo odkázat. S podrobným odůvodněním pak dovodil, že rovněž z právních závěrů věcí sp. zn. 1 Afs 60/2009 a sp. zn. 9 As 97/2008, stejně jako ze znění § 3 odst. 1 vyhlášky č. 24/200 Sb. hl. m. Prahy (tehdy účinné) a z hypotézy § 2 odst. 1 vyhlášky č. 580/1990 Sb., není ustanovení § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. na "případ" stěžovatele aplikovatelné. Ani výtku, že žalovaný se k otázce "nezohlednění ekonomicky oprávněných nákladů" nijak nevyjádřil, kasační soud neakceptoval, neboť z napadených rozhodnutí správních orgánů seznal opak. Opodstatněným neshledal kasační soud ani tvrzení stěžovatele o procesním pochybení žalovaného a o jeho důsledcích (údajnou nicotnost dodatku k protokolu), jehož se měl dopustit tím, že nevypracoval dodatek k protokolu ve lhůtě stanovené právním předpisem. Za dostatečné a přesvědčivé kvalifikoval pak i odůvodnění městského soudu ohledně výše uložené pokuty a její možné moderace s tím, že stěžovatel "nikterak argumentačně a zejména důkazně" nepodpořil svá tvrzení ohledně citelného zásahu uložené pokuty do jeho života, resp. o jejím možném likvidačním charakteru; jako "zcela liché" měl soud i jeho tvrzení o snížení nebezpečnosti předmětného protiprávního jednání v důsledku uplynutí času.

V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá, že správní řízení bylo z důvodu porušení ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky č. 580/1190 Sb. zatíženo nezhojitelnou vadou a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlá jsou tudíž nezákonná; též tvrdí, že trpí i nedostatkem odůvodnění, neboť se správní orgány nikterak nevypořádaly s jím uplatněnou námitkou ohledně rozhodující otázky ekonomicky oprávněných nákladů v souvislosti s maximální cenou a jejím zvýšení dle § 2 odst. 1 citované vyhlášky. Soudu (zde městskému) pak vytýká, že se nedostatečně zabýval též námitkami ohledně nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i jeho "žádostí" o moderaci uložené sankce. Regulaci cen v taxislužbě stěžovatel považuje za "podstatný zásah do právního postavení provozovatelů", k němuž by mělo dojít toliko za podmínek stanovených v zákoně, a v této souvislosti pak poukazuje možné porušení čl. 26 Listiny, neboť pouze zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, přičemž právní úprava regulace cen v taxislužbě tomuto požadavku neodpovídá. Namítaná "neoprávněná a bezdůvodná" regulace maximální ceny zde nadto vytváří "nedůvodný rozdíl mezi různými vlastníky různých dopravních prostředků, neboť regulace cen taxislužby nezohledňuje všechny aspekty týkající se podnikání v taxislužbě, a tedy nezohledňuje poskytování služeb různými dopravci", a současně působí i paušálně bez rozlišení, zda je "zvýšená sociální a ekonomická ochrana potenciálních spotřebitelů nutná". Na rozdíl od závěrů vyslovených správními soudy (zejména Nejvyšším správním soudem) proto stěžovatel setrvává v názoru, že "nezahrnutí zvýšených ekonomických nákladů ... spojených s poskytováním služeb relativně kvalitnějších než nabízí konkurence do výše ceny takto poskytovaných služeb ve svém důsledku znamená (jeho) znevýhodnění jako poskytovatele takto kvalitnější služby". Dále má (z podrobně rozvedených důvodů) za to, že ani výše pokuty nebyla dostatečně zdůvodněna a správní orgán opomenul kriteria rozhodná pro ukládání sankcí, zejména nepřihlédl k míře škodlivosti jednání a jeho majetkovým poměrům; ku podpoře úsudku o nepřiměřenosti pokuty a jejímu likvidačnímu charakteru pak stěžovatel poukázal na právní závěry, jež se podle jeho názoru podávají zejména z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Úmluvy, podle něhož je garantováno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, a to ve spojení s namítanými dalšími zásahy do jeho práv, zejména do práva zakotveného čl. 26 Listiny.

Je však zřejmé, že dovolávané právo na spravedlivý proces stěžovateli upřeno nebylo. Dostalo se mu adekvátního postavení účastníka správního i soudního řízení, proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil; správní soud se jeho žalobou zabýval věcně a s námitkami, které v ní stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal; totéž učinil poté k podané kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud.

To je v zásadě vše, co lze z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již správní orgán a soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, případně je-li výrazem interpretační libovůle, jíž chybí smysluplné odůvodnění.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly správním orgánem a správními soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Ve vztahu k argumentaci směřující k tvrzenému porušení čl. 26 Listiny je pak především rozhodné, že žalovaný i oba soudy (zejména pak Nejvyšší správní soud) se náležitě vypořádaly s právní otázkou, kterou stěžovatel učinil základem svých námitek, jež se týkala ekonomicky oprávněných nákladů v souvislosti s maximální cenou a jejím zvýšení dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Jejich právnímu závěru opírajícímu se i o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/09 a jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 692/06, jakož i vlastní konstantní judikaturu, zejména citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 90/2009, sp. zn. 1 Afs 60/2009 a sp. zn. 9 As 97/2008, jímiž odmítly jako neopodstatněné názory stěžovatele o neústavnosti regulace cen v taxislužbě, jakož i o přípustnosti aplikace § 2 odst. 1 vyhlášky č. 580/1990 Sb. a tím i navýšení stanovené maximální ceny za poskytnutí služby v provozování taxislužby, nelze ničeho vytknout v rovině jednoduchého práva, natož pak v rovině ústavněprávní. Totéž se uplatní i ve vztahu k otázce výše uložené pokuty, kriterií pro její stanovení, aplikace moderačního práva soudu dle § 78 odst. 2 s. ř. s., stejně jako ke stěžovatelem vytýkaným procesním pochybením žalovaného správního orgánu. Jmenovitě odůvodnění kasačního soudu se k těmto právním otázkám vyjadřuje očividně výstižně, a proto postačí na ně odkázat.

Ústavní konformitou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci téhož stěžovatele, na které tento soud v nyní ústavní stížností napadeném rozhodnutí poukázal (sp. zn. 2 Afs 90/2009), se Ústavní soud zabýval již dříve, a to k obdobné ústavní stížnosti. Zde stěžovatel - vedle námitky neústavnosti regulace cen v oblasti taxislužby - též navrhl, aby pro rozpor s ústavním pořádkem a zákonem o cenách bylo zrušeno mj. i nařízení hl. m. Prahy č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby, a to s obdobným zdůvodněním jež předstírá nyní, tj. že jde o regulaci nevhodnou a nezákonnou, neboť "nepřihlíží k hlediskům, které má rovněž sledovat, a to především k ekonomicky oprávněným nákladům a přiměřenému zisku provozovatele taxislužby a dále též k výdajům spočívajícím v zákonných odvodech (zdravotní pojištění, sociální odvody atd.)" a že "regulace cen v taxislužbě je podstatným zásahem do právního postavení provozovatelů taxislužby, a tedy by se k ní mělo přistoupit jen za podmínek stanovených v zákoně" a rovněž že "nezohledňuje všechny aspekty týkající se podnikání v taxislužbě, nezohledňuje poskytování služeb různými dopravci ...., tedy působí paušálně, plošně a nerozlišuje, zda je zvýšená sociální a ekonomická ochrana potenciálních spotřebitelů nutná". Je proto významné zde zaznamenat, že tuto stěžovatelovu ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení označených právních předpisů (jejich částí) Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že "s námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti se dostatečně vypořádaly již správní soudy, včetně poukazů na judikaturu Ústavního soudu k právní regulaci podnikání v oblasti taxislužby", pročež zde není potřeba "k odůvodnění jejich rozhodnutí cokoliv dodávat".

Je proto namístě shrnout, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, ani zde splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru