Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2900/12 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83, 84
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle a svobody jednání soukromé osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /práv... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
řízení/zastavení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2900.12.1
Datum podání30.07.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 2 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 105 odst.2, § 35 odst.8, § 36 odst.3, § 39 odst.2

549/1991 Sb., § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2900/12 ze dne 27. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Oldřicha Chvály, zastoupeného JUDr. Barborou Šnáblovou, LL.M, advokátkou, AK se sídlem Káraný, Na Betonce 205, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. 2 As 18/2012-18, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 č. j. 44 Af 28/2010-89, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2012 č. j. 2 Afs 23/2012-21 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011 č. j. 44 Af 10/2011-28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou dne 30. 7. 2012 a doplněnou dne 13. 8., 5. 9. a 11. 10. 2012, se Oldřich Chvála (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví.

Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") "přiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení"; alternativně navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 83 cit. zákona rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

A/

Dne 9. 1. 2012 Krajský soud v Praze (dále též jen "správní soud") zamítl žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku ve výši 5 000,- Kč za podání kasační stížnosti proti rozsudku téhož soudu ze dne 27. 9. 2011. Konstatoval, že stěžovatelem uvedené majetkové poměry neodůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel při svých majetkových poměrech prostředky na zaplacení soudního poplatku v dané věci měl.

Dne 29. 5. 2012 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 9. 1. 2012 meritorně přezkoumal (i bez splnění podmínky zastoupení advokátem a zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost), jako nedůvodnou zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že správní soud při posuzování majetkových poměrů žalobce, a v návaznosti na to při rozhodování o ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s., respektoval obecné vodítko pro posuzování dostatečnosti prostředků při rozhodování o osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s., vymezené v judikatuře kasačního soudu, např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2009 sp. zn. 4 Ans 3/2005. Ani argumenty uvedené v kasační stížnosti kasační soud nepřesvědčily o nesprávnosti závěru správního soudu. Kasační soud dále konstatoval, že dříve učiněný návrh žalobce na ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. zamítl usnesením ze dne 9. 5. 2012 č. j. 2 As 18/2012-13.

B/

Dne 12. 5. 2011 Krajský soud v Praze, reagující na stěžovatelovo rozšíření žaloby ze dne 9. 5. 2011, vyloučil k samostatnému projednání žalobu proti rozhodnutí žalovaného o námitce ze dne 2. 2. 2011 a exekučnímu příkazu ze dne 1. 12. 2010. Po tomto vyloučení usneseními ze dne 5. 9., 17. 10. a 12. 11. 2011 vyzýval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč ve stanovené lhůtě.

Dne 21. 11. 2011 správní soud usnesením podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného zastavil s odůvodněním, že žalobce přes několikeré výzvy správního soudu soudní poplatek nezaplatil a že podání kasačních stížností v jiných stěžovatelových věcech nebylo důvodem pro nezaplacení soudního poplatku.

Dne 7. 6. 2012 kasační soud kasační stížnost proti usnesení správního soudu ze dne 21. 11. 2011 meritorně přezkoumal (i bez splnění podmínky zastoupení advokátem a bez zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost), jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). V odůvodnění uvedl, že sice soustavně kritizuje umělé rozdělování řízení a vylučování věcí k samostatnému řízení, v posuzovaném případě však žádnou účelovost ve vyloučení žaloby neshledal. Všechna stěžovatelem napadená rozhodnutí se týkala různých otázek ve věci jeho daňové exekuce a řízení souvisejících, a směřovala proti různým žalovaným orgánům. Nešlo tedy o "skutkově a právně srovnatelné věci", u nichž by podle rozsudku kasačního soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 1 Afs 113/2009 dostačovalo zaplacení soudního poplatku pouze v jediné věci. Za této situace nelze v jejich rozdělení spatřovat účelovost, ale krok nezbytný ke zpřehlednění soudního řízení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel popsal dosavadní postup řízení, poukázal na judikaturu Ústavního soudu a komentářovou literaturu, a tvrdil, že postupem správního soudu a kasačního soudu bylo porušeno právo na autonomii vůle a svobodné individuální jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na přístup k soudu a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Porušení čl. 2 odst. 3 Listiny z hlediska práva na autonomii vůle a svobodné jednání stěžovatel spatřoval v rozdělení jeho žaloby do několika řízení; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 113/04 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).

K porušení práva na přístup k soudu a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny došlo podle stěžovatele vyměřením soudních poplatků za každé jednotlivé řízení, nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

Zamítnutím návrhu na ustanovení advokáta bylo podle stěžovatele porušeno právo na přístup k soudu a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces neosvobozením od soudního poplatku za podání kasační stížnosti, resp. neosvobozením od soudního poplatku za správní žalobu, a z hlediska základního práva na právní pomoc.

Podstatou této části ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s posouzením podmínek pro osvobození od soudního poplatku za podání kasační stížnosti proti zamítavému rozsudku správního soudu ze dne 27. 9. 2011, resp. za správní žalobu proti exekučnímu příkazu ze dne 3. 3. 2010, zejména posouzením jeho poměrů ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s., v důsledku čehož mu bylo údajně bráněno v přístupu ke kasačnímu soudu a správnímu soudu.

Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 2 Listiny, na který stěžovatel ve své stížnosti poukázal, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá.

O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, zaručeného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy, by však za určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, pokud by to v konkrétní věci znamenalo znemožnění přístupu k soudům ve věcech přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup ke kasačnímu soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu.

V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.

V případě stěžovatele správní soud ve svém usnesení ze dne 6. 1. 2012 dospěl k závěru, že stěžovatelem uvedené majetkové poměry osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil. Kasační soud pak konstatoval, že správní soud obecné vodítko pro posouzení dostatečnosti prostředků při rozhodování o osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s., a v návaznosti na to při rozhodování o ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s., vymezené v ustálené judikatuře kasačního soudu (např. jeho rozsudku ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 4 Ans 3/2005) respektoval, a své závěry podrobně odůvodnil. Z napadených rozhodnutí je tudíž zřejmé, že správní soud i kasační soud nerozhodovaly svévolně. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah.

Pokud jde o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za správní žalobu usnesením správního soudu ze dne 21. 11. 2011, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel byl vícekrát správním soudem vyzýván k jeho úhradě ve stanovené lhůtě, s poučením o procesních důsledcích jeho nezaplacení. Pokud následně správní soud řízení zastavil, nelze tento důsledek přičítat tomuto soudu, ale výlučně stěžovateli samotnému, jenž se tak svého základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy vědomě vzdal (k tvrzené účelovosti vyloučení věci k samostatnému projednání viz níže).

Ze stejných důvodů Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Kromě výše uvedeného zjevná neopodstatněnost této části ústavní stížnosti plyne především a zejména z faktu, že kasační soud přikročil k meritornímu přezkumu kasačními stížnostmi napadených rozhodnutí správního soudu ze dne 9. 1. 2012 a 21. 11. 2012 i bez toho, aby byla splněna podmínka zastoupení advokátem a zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. K porušení práva na přístup ke kasačnímu soudu neosvobozením od soudních poplatků tudíž nemohlo dojít.

K tvrzenému porušení základního práva na autonomii vůle dle čl. 2 odst. 3 Listiny vyloučením věci k samostatnému projednání

Stěžovatel dále tvrdil porušení článku 2 odst. 3 Listiny z hlediska práva na autonomii vůle a svobodné jednání, a to údajným bezdůvodným vyloučením věci správním soudem k samostatnému projednání ve smyslu § 39 odst. 2 s. ř. s.

Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že článek 2 odst. 3 Listiny obsahuje též samostatné veřejné subjektivní základní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03], byť pro obecnost citovaného ustanovení Listiny je zřejmé, že se zpravidla nebude aplikovat samostatně, ale spíše jako zásada ve spojení s jinými konkretizovanými hmotnými či procesními základními právy a svobodami.

Z nálezu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 též plyne, že "vyloučení věci k samostatnému projednání není toliko libovolným oprávněním soudu (zde správního soudu); soud tak může postupovat jedině tehdy, pokud žalobce podal jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání (§ 39 odst. 2 soudního řádu správního), ale i dispoziční zásadu (na níž je správní soudnictví vybudováno), ústavně zaručené právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a svobodné individuální jednání, jež garantuje čl. 2 odst. 3 Listiny (ve své druhé dimenzi), a konečně i princip procesní ekonomie ...".

V projednávaném případě tudíž šlo o posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky nemožnosti nebo nevhodnosti společného řízení stanovené v § 39 odst. 2 s. ř. s. pro vyloučení věci k samostatnému projednání. Posouzení těchto podmínek spadalo do výlučné pravomoci správního resp. kasačního soudu. Rolí Ústavního soudu je posoudit, zda zjištění uvedených soudů byla opodstatněná a zda jejich rozhodnutí nebyla svévolná.

Jak již výše bylo uvedeno, kasační soud ve svém rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012 se otázkou existence podmínek pro vyloučení věci k samostatnému projednání dostatečně zabýval, i s ohledem na svoji dosavadní judikaturu, a ve svém rozhodnutí dostatečně uvedl důvody, pro něž vyloučení věci k samostatnému projednání shledal zákonným. Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti, kromě obecných konstatování, se závěry kasačního soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012 nijak nepolemizoval.

Ústavní soud proto tvrzení o porušení článku 2 odst. 3 Listiny z hlediska autonomie vůle shledal zjevně neopodstatněným.

Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro vyhovění stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) resp. na úhradu nákladů spojených s jeho zastoupením v řízení o ústavní stížnosti (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru