Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 290/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
kupní smlouva
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.290.17.1
Datum podání30.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 409

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 290/17 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti NOVATEX SK, s. r. o., sídlem K Výstavisku 2914, Trenčín, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem, sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 12 Cmo 42/2016-817 a proti té části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2015 č. j. 28 Cm 34/2005-749, která byla potvrzena Vrchním soudem, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vladimíry Melenovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tvrdíc, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces zaručené ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku čehož došlo k zásahu do základního práva na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).

2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že společnost Novatex, a.s., se žalobou u městského soudu domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit částku 565 336,60 Kč s příslušenstvím, a to jako cenu za dodané zboží. Po provedeném dokazování dospěl městský soud k přesvědčení, že uplatněný požadavek stěžovatelky je důvodný a žalobě rozsudkem ze dne 27. 6. 2008 č. j. 28 Cm 34/2005-289 vyhověl.

3. Na základě odvolání vedlejší účastnice byl rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 2. 7. 2010 č. j. 12 Cmo 462/2008-353 jako nepřezkoumatelný (v té době již v řízení vystupovala na straně žalobkyně stěžovatelka, na kterou byla žalovaná pohledávka původní žalobkyní v roce 2008 cedována).

4. V dalším průběhu městský soud rozhodl o vyloučení některých nároků k samostatnému řízení, takže předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 28 Cm 34/2005 zůstala tvrzená stěžovatelčina pohledávka ve výši 114 459,20 Kč (vyúčtovaná fakturou č. 3520019). Městský soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2015 č. j. 28 Cm 34/2005-749 žalobu o její zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). K zamítnutí žaloby přistoupil po zhodnocení svědeckých výpovědí dospěv k závěru, že nelze mít za prokázané, že vedlejší účastnice zboží objednala, ani že jí bylo dodáno na určené místo, a nelze ani posuzovat vznik případného bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka neprokázala, že původní žalobkyni vzniklo právo na zaplacení požadované peněžité částky, a tedy, že by tato společnost měla pohledávku, kterou mohla stěžovatelce postoupit.

5. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu odvoláním a vrchní soud po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 12 Cmo 42/2016-817 potvrdil rozsudek městského soudu v části zamítající žalobu co do částky 42 379,75 Kč (výrok I.), ve zbytku rozsudek městského soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Vrchní soud vyjádřil souhlas s městským soudem ohledně neprokázaného tvrzení stěžovatelky o dodání zboží vedlejší účastnici, a to za cenu 42 379,75 Kč, ve zbytku považoval závěr o nedodání uvedeného zboží za předčasný.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Neústavnost napadených výroků spatřuje stěžovatelka v nesprávném právním posouzení, resp. v extrémním nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci, a tvrdí, že soudy se dostatečně nevypořádaly s její zásadní argumentací pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka připomíná důvod zamítnutí žaloby městským soudem (viz výše bod 4.), k němuž soud dospěl zejména na základě dvou svědeckých výpovědí o přijímání objednávek vedlejší účastnice, jejich vyřizování a dodávání zboží (totéž se týká vrchního soudu) a vytýká jim, že dostatečně nepřihlédly k reálnému jednání vedlejší účastnice a k její argumentaci, které jednoznačně prokazují, že dodávka zboží se uskutečnila, tj. že žaloba je důvodná.

7. Za zásadní považuje stěžovatelka též skutečnost, že vedlejší účastnice odmítala důvodnost žaloby o zaplacení v původním rozsahu, tj. včetně částky zůstavší po vyloučení ostatních nároků, tvrzením, že pohledávky měly zaniknout v důsledku jednostranného započtení s její pohledávkou vůči právnímu předchůdci stěžovatelky. Postup vedlejší účastnice považuje za potvrzení její vědomosti o existenci závazků vůči právnímu předchůdci stěžovatelky.

8. Podle stěžovatelky se oba soudy výše uvedenými skutečnostmi nezabývaly a s její argumentací se nijak nevypořádaly. Pokud vedlejší účastnice dodatečně zpochybnila uskutečnění dodávek zboží, ačkoliv její reálné dlouhodobé chování a původní argumentace nasvědčuje opaku, pak jde nejen o účelovou snahu vyhnout se placení dluhu, ale jde i o nepoctivé jednání. Obecné soudy zamítnutím žaloby umožnily, aby vedlejší účastnice těžila ze svého protiprávního jednání. Stěžovatelka též namítá, že obecné soudy postupovaly přepjatě formálně při posuzování splnění dodávky zboží podle kupní smlouvy, když účastníci postupovali podle zavedené obchodní praxe, a protože neposoudily všechny individuální okolnosti případu, pak nenaplnily povinnost udělat vše pro spravedlivé řešení sporu. S odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že obecné soudy nedostály své povinnosti vypořádat se s její argumentací o reálném chování vedlejší účastnice, která byla pro rozhodnutí zásadní. Odmítá též závěr, že by výpovědí svědků neprokazovaly uskutečnění dodávek zboží, a připomíná, že vrchní soud v kasačním usnesení dospěl k závěru, že dodávka zboží vyúčtovaného, kromě jiných, i fakturou č. 3520019 se uskutečnila, proto jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností překvapivá. Z postupu městského soudu nelze postihnout, že by stěžovatelka neměla unést důkazní břemeno o existenci kupní smlouvy, resp. uskutečnění dodávky, a z rozhodnutí vrchního soudu není zjistitelné, proč se odchýlil od svého předchozího zjištění, že dodávka zboží se uskutečnila.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z četné judikatury Ústavního soudu.

11. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v nesouhlasu s postupem obecných soudů při dokazování existence jejího nároku na zaplacení kupní ceny za dodání objednaného zboží (tj. jednotlivých aspektů směřujících k uzavření kupní smlouvy, dodání zboží a vyúčtování ceny). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, může do této jejich pravomoci zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

12. První skupinou takových kvalifikovaných vad (pochybení) jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]; takovou námitku stěžovatelka nevznesla.

13. Druhou skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]; ani takovou námitku stěžovatelka nevznáší.

14. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Tuto relevanci by mohla mít stěžovatelčina námitka o změně závěru ohledně uskutečnění dodávky zboží účtovaného fakturou č. 3520019. Je pravdou, že v první fázi řízení obecné soudy vycházely ze zjištění o tom, že předmětná dodávka se uskutečnila, pozdější změnu tohoto závěru odůvodnily změnou skutkového stavu (srov. odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 4, třetí odstavec) a nový závěr byl podrobně odůvodněn vrchním soudem (str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku vrchního soudu), ten vedl k částečnému potvrzení zamítavého výroku a k částečné kasaci. Tudíž Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ani tuto třetí ústavně relevantní vadu důkazního řízení.

15. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že - s ohledem na kasační výrok vrchního soudu - je předmětem ústavní stížnosti pohledávka ve výši 42 379,75 Kč, což znamená, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci se stěžovatelka o žádnou takovou argumentaci ani nepokusila. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze tvrdí, že utrpěla v majetkové sféře újmu, neboť jí nebyl přiznán nárok na zaplacení částky, kterou jí vedlejší účastnice dluží.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru