Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 290/06 #1Nález ÚS ze dne 28.06.2007K extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Náklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 108/45 SbNU 459
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.290.06.1
Datum vyhlášení12.07.2007
Datum podání23.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.3, § 151 odst.1, § 224 odst.1, § 243b odst.5


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutné takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů J. K., M. K., L. K., A. K. a M. K. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. června 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2006 č. j. 22 Cdo 2491/2005-552 ve výroku pod bodem II. o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Narativní část

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byl stěžovatelům přikázán do podílového spoluvlastnictví soubor nemovitostí, jež byly původně předmětem podílového spoluvlastnictví stěžovatelů s žalobcem v této věci. Rozsudek byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni, načež podal žalobce dne 25. března 2005 dovolání proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatelé se prostřednictvím svého právního zástupce k dovolání vyjádřili, přičemž příslušné vyjádření bylo soudu prvního stupně doručeno dne 10. května 2005 a bylo založeno ve spise. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost, přičemž nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů dovolacího řízení. Ve svém odůvodnění výslovně konstatoval, že se stěžovatelé (žalovaní) k dovolání nevyjádřili, a proto jim žádné náklady nevznikly.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud založil výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení na nesprávném závěru ohledně stěžovateli uplatněném nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení. V příslušném spise Okresního soudu Plzeň-město bylo založeno již zmíněné vyjádření stěžovatelů, jež obsahovalo i návrh, aby dovolací soud uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů žalovaných (stěžovatelů) za dovolací řízení. Právní závěry dovolacího soudu tak byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadený výrok zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007

N 108/45 SbNU 459

K extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické - ze dne 28. června 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K., M. K., L. K., A. K. a M. K. proti výroku pod bodem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2006 č. j. 22 Cdo 2491/2005-552, jímž bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2006 č. j. 22 Cdo 2491/2005-552 se ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů dovolacího řízení zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu] napadají stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 č. j. 22 Cdo 2491/2005-552 v jeho výroku pod bodem II o náhradě nákladů dovolacího řízení. Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádějí, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. 20 C 189/99 bylo dosavadní podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a žalobce F. C. k domu č. p. 1522, včetně dotčených pozemků v katastrálním území Plzeň, zapsaných na LV č. 1714 pro katastrální území a obec Plzeň, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, pracoviště Plzeň, zrušeno, přičemž jedinými podílovými spoluvlastníky výše označených nemovitostí se stali stěžovatelé, kterým bylo uloženo vyplatit žalobci na vypořádání podílu společně a nerozdílně celkovou částku 1 075 000 Kč. Označený rozsudek se stal pravomocným dne 26. 1. 2006.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání žalobce jako nedůvodné odmítnuto s tím, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. S výrokem pod bodem II usnesení dovolacího soudu o náhradě nákladů dovolacího řízení stěžovatelé nesouhlasí, neboť jsou přesvědčeni, že dovolací soud nejenže přehlédl vyjádření stěžovatelů k dovolání ze dne 10. 5. 2005, ale současně učinil chybný závěr o tom, že stěžovatelům nevznikly v souvislosti s dovoláním žádné náklady, neboť se prý k dovolání nevyjádřili. Tím dovolací soud porušil i jejich právo na řádné rozhodnutí, tedy i na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 189/99, z něhož zjistil následující skutečnosti.

V právní věci žalobce F. C. proti stěžovatelům (v dřívějším řízení odpůrcům) o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí - objektu bydlení - domu č. p. 1522, včetně zastavěného pozemku, v K. ulici v Plzni, rozhodoval Okresní soud Plzeň-město o jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalobce a rozsudkem ze dne 5. 6. 2002 č. j. 20 C 189/99-219 žalobě vyhověl.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2003 č. j. 13 Co 793/2002-244 byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že závěr soudu prvního stupně o tom, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, a je proto nutné je přikázat do výlučného vlastnictví jednomu ze spoluvlastníků, shledal odvolací soud za předčasný, a uložil soudu prvního stupně tuto otázku nechat posoudit znalcem.

Rozsudkem ze dne 21. 6. 2004 č. j. 20 C 189/99-451 Okresní soud Plzeň-město rozhodl, že řízení o určení, že vedlejší účastník je vlastníkem ideální jedné poloviny garáže, se zastavuje (výrok pod bodem I). Pod bodem II výroku zrušil označený soud podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelů k předmětným nemovitostem a tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů (výrok pod bodem III), přičemž stěžovatelům přikázal vyplatit vypořádací podíl žalobci ve stanovené výši (výrok IV), účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a dále rozhodl o povinnosti jak žalobce (výrok VI), tak i stěžovatelů zaplatit na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve stanovené výši (výrok VII). Důvodem pro rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé bylo zejména zjištění, že bytový dům s ohledem na své stáří a technický stav bude vyžadovat celkovou rekonstrukci, kterou jsou připraveni plně finančně hradit stěžovatelé. Naopak žalobce neprokázal, že by jeho solventnost zajistila jak vyplacení vypořádacího podílu, tak i náklady rekonstrukce. Nespornou byla i skutečnost, že stěžovatelé hodlají dům využívat i nadále k bydlení, žalobce však měl zájem ho prodat, ale jiným subjektům, než jsou stěžovatelé.

Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 13 Co 671/2004, přičemž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že na ně nemá žádný z účastníků právo (výrok II). Ohledně nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. zejména proto, že v odvolacím řízení úspěšní stěžovatelé se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdali.

Dne 25. 3. 2005 podal proti rozsudku odvolacího soudu žalobce dovolání (č. l. 504) a současně požádal soud prvního stupně o přiznání osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.); žádosti nebylo vyhověno (č. l. 523). Dovolání žalobce bylo dne 31. 3. 2005 (podle dodejky založené na č. l. 503) doručeno právnímu zástupci stěžovatelů JUDr. J. V. Dne 10. 5. 2005 bylo do podatelny soudu prvního stupně osobně doručeno vyjádření stěžovatelů k dovolání žalobce (č. l. 536 - 538), které v samém závěru obsahuje návrh, "aby Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl a aby žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů žalovaných za dovolací řízení". Předmětné vyjádření bylo podle dodejky na č. l. 543 dne 19. 5. 2005 doručeno advokátu žalobce.

Dne 14. 10. 2005 byl předmětný spis předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání žalobce s tím, že v průvodním listu spisu bylo jednoznačně vyznačeno, že dovolání bylo dne 31. 3. 2005 doručeno ostatním účastníkům, přičemž vyjádření k dovolání je připojeno na č. l. 536.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2006 č. j. 22 Cdo 2491/2005-552 dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004 č. j. 13 Co 671/2004-490 odmítl [§ 243 odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], přičemž na str. 4 svého usnesení konstatoval, že "žalovaní se k dovolání nevyjádřili", a proto při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel z toho, že "dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.)".

III.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníka řízení vyjádření k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud v zastoupení předsedy senátu JUDr. Františka Baláka ve svém vyjádření zdůraznil, že nemá k dispozici podklady, na jejichž základě by mohl k opodstatněnosti ústavní stížnosti zaujmout stanovisko. Z tohoto důvodu ponechal posouzení důvodnosti ústavní stížnosti na Ústavním soudu a současně ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Vzhledem k obsahu vyjádření Nejvyššího soudu, které neobsahuje pro stěžovatele žádné nové, neznámé skutečnosti, nezaslal Ústavní soud toto vyjádření stěžovatelům k případné replice.

Stěžovatelé souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

IV.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že dovolací soud rozhodl "nesprávně" o náhradě nákladů žalovaných. Dovolací soud podle názoru stěžovatelů pochybil tím, že v rozporu s obsahem spisu vedeného Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 189/99 v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval neexistenci vyjádření stěžovatelů k dovolání a v této souvislosti dovodil i nesprávný závěr, že stěžovatelům proto žádné náklady spojené s dovolacím řízení nevznikly.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud s ohledem na vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v zásadě nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů České republiky. To však neznamená, že by Ústavní soud nemohl posoudit, zda v pravomocně skončeném řízení nebyla porušena základní práva nebo svobody jeho účastníků, zakotvená v ústavním pořádku České republiky, a v tomto rámci zvážit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 153/06, N 127/41 SbNU 581, ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06, N 196/43 SbNU 207, ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05, N 135/42 SbNU 83, ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 450/05, N 69/40 SbNU 685), do rozhodování o nákladech řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů však získá ústavněprávní dimenzi v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu, mj. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu.

I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Je tomu tak proto, že zásady vztahující se k ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků), přičemž úvaha soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mimo jiné i v návrzích a podáních účastníků řízení. V případě, že soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, je v zásadě tento postup třeba označit za porušující právo účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. O takové pochybení jde i v nyní posuzované věci.

Jak z rekapitulace připojeného spisu Okresníhosoudu Plzeň-město vedeného pod sp. zn. 20 C 189/99 vyplývá, Nejvyšší soud v řízení o dovolání založil výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení na nesprávném závěru ohledně stěžovateli uplatněném nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení na str. 4 uvádí, že "žalovaní se k dovolání nevyjádřili", a na str. 7 tvrdí, že "žalovaným žádné náklady nevznikly". Ve spise je však na č. l. 536 - 538 založeno vyjádření žalovaných k dovolání ze dne 10. 5. 2005, v jehož závěru je obsažen návrh, aby dovolací soud uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů žalovaných za dovolací řízení. V tomto směru proto ústavní stížností napadený výrok II předmětného usnesení neodpovídá smyslu a účelu ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. a požadavku na úplný, jasný a srozumitelný výrok (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Výrok založený na věcně nesprávných argumentech nemůže dostát požadavkům kladeným na spravedlivý proces.

Součástí pojmu právního státu je i povinnostsoudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Tuto povinnost řádného zdůvodnění (kterou lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení) odvolací soud v posuzované věci nedodržel.

Nad rámec ústavní stížnosti je nutné připomenout, že Ústavnísoud zásadně nemůže předjímat, zda vůbec a v jakém rozsahu dovolací soud návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení vyhoví (s ohledem na jeho nekonkrétnost).

V důsledku výše uvedených závěrů musí Ústavnísoud konstatovat, že napadený výrok pod bodem II o náhradě nákladů dovolacího řízení zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud stěžovatelům podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 č. j. 22 Cdo 2491/2005-552 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru