Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 29/95Nález ÚS ze dne 30.11.1995Právní charakter osvědčení o československém státním občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
konfiskace majetku
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/4 SbNU 237
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.29.95
Datum podání08.02.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.1

225/1926 Sb.

236/1920 Sb., § 1 odst.1

33/1945 Sb., § 1 odst.4

87/1991 Sb., § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 29/95 ze dne 30. 11. 1995

N 77/4 SbNU 237

Právní charakter osvědčení o československém státním občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 30. listopadu 1995 ve

věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. V.

S., proti Vrchnímu soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), která ani z formálního hlediska nevykazovala vady,

které by bránily jejímu meritornímu projednání (§ 43 odst. 1 zák.

č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 1, ve znění rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 21. 3. 1994 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 16. 11. 1994 a tvrdí, že Městský soud v Praze stejně jako

Vrchní soud tamtéž, jako orgány veřejné moci v jeho věci vedené

před Obvodním soudem pro Prahu 1, pod sp. zn. 9 C 133/92, porušily

jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 11 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listiny), a to potud, pokud

zamítly jeho žalobu vůči Ministerstvu financí České republiky

o vyplacení finanční náhrady za nemovitosti (rodinný domek

s příslušnou parcelou v k. ú. Karviná) konfiskované dne 24. 12.

1949 ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.;

navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem posléze označená

rozhodnutí obecných soudů II. a III. stupně zrušil.

Předseda senátu 3 Cdo jako zástupce účastníka (Vrchního soudu

v Praze), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§§ 30 odst. 3, 42

odst. 3, 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), vyjádřil se k podané

ústavní stížnosti tak, že odkaz stěžovatele na čl. 11 Listiny

označil za zcela nepřípustný (nelze poskytnout ústavní ochranu

vlastnickému právu, které v době zahájení řízení, ale i po jeho

skončení s případně kladným výsledkem pro stěžovatele, ještě

neexistuje) a další jeho vývody, pokud směřovaly k meritu věci,

odmítl s poukazem na to, že v řízení před obecnými soudy nijak

neprokázal, že by na jeho právní předchůdkyni J. S. dopadala

výjimka plynoucí z ust. § 1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb.; zdůraznil, že za daného stavu věci jsou důvody

obsažené v ústavní stížnosti, směřující k aplikaci § 6 odst. 2

zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, právně

nevýznamné, a proto navrhl, též z dalších důvodů, které rozvedl,

aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z předložených opisů rozhodnutí obecných soudů se podává, že

stěžovatel usiloval vůči Ministerstvu financí ČR o vyplacení

finanční náhrady za rodinný domek s příslušnou parcelou (jde

o nemovitosti v těchto rozhodnutích blíže označené a zapsané v k.

ú. Karviná Fryštát) s tvrzením, že tyto nemovitosti byly jeho

právní předchůdkyni (tetě) J. S. neprávem konfiskovány, a to

přesto, že ona sama, stejně jako celá její rodina, vždy byla

národnosti české, proti českému národu se za německé okupace ničím

neprovinila a byla vždy Československé republice věrná; svůj

žalobní návrh proto opřel jednak o tyto skutečnosti, jednak o své

dědické nároky plynoucí ze závěti zemřelé J. S.

Obecný soud I. stupně jeho žalobě (mezitimním rozsudkem ze

dne 1. 7. 1993) co do základu vyhověl, nicméně odvolací soud,

zabývající se věcí z podnětu odvolání žalovaného Ministerstva

financí ČR, prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu

stěžovatele v celém rozsahu zamítl, když byl dospěl k závěru, že

soud I. stupně přes správná skutková zjištění pochybil při právním

hodnocení věci. Podle názoru odvolacího soudu k tomu, aby mohl být

stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se svým nárokem

úspěšný, musel by prokázat, že k přechodu vlastnictví posuzovaných

nemovitostí na stát došlo v rozhodném období, tj. v době od 25.

2. 1948 do 1. 1. 1990 (§ 6 odst. 1, 2 ve spojení s ust. § 1 odst.

1 zák. č. 87/1991 Sb.); tento důkaz se mu však nezdařil, neboť ony

nemovitosti podlehly režimu dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., jehož účinky, co do změny vlastnických vztahů ve

smyslu ustálené judikatury čsl. soudů, nastaly ex lege již dnem

vyhlášení citovaného dekretu (§ 1 odst. 1 al. 1, § 21 dekretu),

tedy dnem 30. 10. 1945, a tudíž mimo již zmíněné rozhodné období.

Vrchní soud v Praze, projednávající dovolání stěžovatele,

právní závěry odvolacího soudu označil za správné a zákonným

ustanovením zcela odpovídající, právní úvahy odvolacího soudu

doplnil vlastním právním rozborem v úvahu připadající

problematiky, a protože ani v řízení, které vydání napadeného

rozhodnutí předcházelo, neshledal vady, které by odůvodňovaly jiné

rozhodnutí, dovolání stěžovatele zamítl.

Základ stěžovatelovy právní konstrukce, z níž stěžovatel

vyvozuje svůj nárok a odvíjí všechny další právní aspekty, spočívá

v tvrzení, že jeho právní předchůdkyně "paní J. S. nabyla

československé státní občanství podle § 1 odst. 1 zák. č.

236/1920 Sb., že v roce 1947 jí bylo vydáno osvědčení o národní

spolehlivosti ve smyslu § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky

č. 33/1945 Sb., takže kontinuita čsl. státního občanství byla v ní

zachována"; toto své tvrzení, které obecné soudy vzaly za zjištěné

(obecný soud I. stupně podle odůvodnění svého rozhodnutí výslovně,

obecné soudy vyšších stupňů, pak odkazem na správná skutková

zjištění nalézacího soudu), prokazoval stěžovatel xeroxovou kopií

osvědčení o čsl. státním občanství ze dne 15. 9. 1947, z něhož

tato právní skutečnost měla vyplývat; nicméně právě rozhodným

skutečnostem se státním občanstvím J. S. spojeným, nevěnovaly

obecné soudy - především obecný soud I. stupně - dostatek

pozornosti.

Podle archivních materiálů, které si Ústavní soud vyžádal

(policejní přihlášky k trvalému pobytu z doby okupace - přílohy

podle č. l. 9 spisu Ústavního soudu) a ostatně i ve shodě

s vyjádřením stěžovatele před Ústavním soudem, byla J. S., za doby

německé okupace ve smyslu nařízení o německých národnostních

listinách (Volksliste) a německé státní příslušnosti v připojených

východních územích ze dne 4. března 1941, ř. z. I str. 118 (ve

znění nařízení ze dne 31. ledna 1942 ř. z. I str. 51), zapsána do

národnostní listiny (Volksliste) č. 2, což znamená, že podle

kritérií citovaným nařízením stanovených (přihlášky k němectví,

původu a rasové způsobilosti) patřila mezi ty Němce, kteří se "za

polské doby (J. S. byla v rozhodné době obyvatelkou Těšínska,

které rovněž spadalo pod režim zmíněného nařízení jako část

Československé republiky předtím okupovaného Polskem) sice aktivně

nezasazovali o němectví, kteří si však své němectví prokazatelně

zachovali" a jako taková nabyla s účinkem ode dne 26. října 1939

německou státní příslušnost (§ 3 citovaného nařízení); tímto dnem

nejpozději tedy J. S. čsl. státní občanství, nabyté ve smyslu zák.

č. 236/1920 Sb., ztratila.

Výjimky vyplývající z dekretu prezidenta republiky č.

33/1945 Sb. podléhaly zvláštnímu režimu, mimo jiné v tom, že

vydání osvědčení o čsl. státním občanství pro osoby citovaným

dekretem dotčené bylo podmíněno předcházejícím vydáním osvědčení

o národní spolehlivosti, potvrzeným ministerstvem vnitra (§ 1

odst. 4 cit. dekretu); takovýto doklad stěžovatel přes výzvu

- s odkazem na negativní šetření v příslušných archivech

- Ústavnímu soudu nepředložil; obdobně nepodařilo se ani Ústavnímu

soudu samotnému získati od příslušných státních autorit spisový

podklad, z něhož by bylo lze usoudit, že J. S., po skončení

německé okupace, opět nabyla (nebo v průběhu okupace ČSR si

zachovala) státní občanství československé.

V naznačených souvislostech proto neobstojí poukaz

stěžovatele na jím předloženou kopii (originál listiny nebyl

Ústavnímu soudu předložen) osvědčení o čsl. státním občanství

svědčícího J. S. a vystaveného pod č. j. I-2/12736-47 někdejším

Okresním národním výborem ve Fryštátě dne 15. září 1947; obecně

vzato, takové osvědčení, které samo o sobě není konstitutivním

správním aktem, z něhož by státní občanství vzniklo, svým

charakterem a významem může mít sice povahu veřejné listiny, která

jako taková existenci v něm uvedených skutečností osvědčuje

(dokládá), to ovšem za předpokladu, že jak svou formou, tak

i obsahem vyhovuje předepsaným náležitostem; v posuzované věci

však tyto podmínky splněny nejsou.

Průkaz o státním občanství republiky Československé podléhal

režimu vyplývajícímu z vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 15.

prosince 1926 č. 225/1926 Sb. a náležitosti tohoto průkazu

(osvědčení) byly dány úředním vzorcem (§ 1 citovaného nařízení),

který byl k této vyhlášce jako závazný vzor připojen; podle něj ve

vydaném osvědčení o čsl. státním občanství musel být též uveden

důvod nabytí čsl. státního občanství a tomuto podstatnému údaji

v úředně předepsaném vzoru byla vyhrazena zvláštní, samostatná

rubrika.

Stěžovatelem předložená kopie osvědčení o čsl. státním

občanství J. S. však nejen údaj o získaném důvodu nabytí čsl.

občanství, ale i příslušnou rubriku vůbec, postrádá, takže z něj

bližší okolnosti o vzniku (důvodu) státního občanství J. S.

zjistit nebo objasnit nelze.

Podle názoru Ústavního soudu, jestliže veřejná listina, ať

již svým obsahem nebo formou, nevyhovuje podmínkám stanoveným

zákonem (příp. jiným obecně závazným právním předpisem), ztrácí

v důsledku takové vady charakter listiny veřejné a v důsledku toho

také údaje v ní obsažené nemají charakter (význam) údajů

(skutečností) jakoby veřejnou listinou prokazovaných a jsou proto

z tohoto hlediska právně bezvýznamné. Vycházeje z tohoto právního

názoru, dospěl Ústavní soud k závěru, že základní předpoklad

tvrzeného nároku stěžovatel neprokázal, a že již z toho důvodu

jeví se jeho ústavní stížnost jako nedůvodná, aniž by bylo

potřebné zabývati se blíže dalšími jejími důvody, které jsou

ostatně pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů.

Jen na okraj sluší však poznamenat, že i kdyby nebylo překážek

popsaných shora, nebylo by lze přisvědčit stěžovatelem uplatněné

námitce, totiž, že jím napadená rozhodnutí obecných soudů zasahují

do jeho ústavně zaručeného základního práva daného článkem 11

Listiny, a to z důvodů vyjádřených v podání účastníka tohoto

řízení (Vrchního soudu v Praze), které je ostatně zcela ve shodě

s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak toto vyplývá z jeho

dřívějších nálezů (k tomu viz kupř. nález č. 5 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994),

v nichž Ústavní soud podrobně vyložil, jak je třeba - pod

ústavními aspekty - rozumět ochraně vlastnického práva

z citovaného článku Listiny vyplývajícího; nezbylo proto než

o podané ústavní stížnosti rozhodnout zamítavým výrokem, jak ze

znělky nálezu je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 30. 11. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru