Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 29/01Nález ÚS ze dne 18.10.2001K příslušnosti soudu a soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
soud/rozvrh práce
soud/senát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 153/24 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.29.01
Datum podání17.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

335/1991 Sb., § 4a, § 19

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 29/01 ze dne 18. 10. 2001

N 153/24 SbNU 125

K příslušnosti soudu a soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl po ústním jednání konaném dne 18.

10. 2001 v senátě , o ústavní stížnosti navrhovatelů

S. B., a A. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo

2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze

dne 31. 10. 2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 16. 1. 2001 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 1.

2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28

Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, jímž bylo odmítnuto

dovolání navrhovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze,

č.j. 39 Co 457/99-105, ze dne 3. 4. 2000. Navrhovatelé tvrdili, že

postupem dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné,

byla porušena jejich základní práva, a to právo na soudní ochranu

podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1

Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 27

C 111/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového

materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé se žalobou podanou

u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali od České národní banky

vydání movitých věcí (zlatých mincí a dalších zlatých věcí).

Tvrdili, že stát se těchto movitých věcí zmocnil bez právního

důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o mimosoudních rehabilitacích"). Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl

ve věci rozsudkem, č.j. 27 C 111/92-45, ze dne 14. 5. 1996, ve

znění doplňujícího rozsudku, č.j. 27 C 11/92-57, ze dne 5. 5.

1997 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání

navrhovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který

usnesením, č.j. 39 Co 456-457/97-66, ze dne 10. 9. 1997, rozsudek

soudu I. stupně v zamítavých výrocích ve věci samé zrušil a věc

v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení

a rozhodnutí. Současně v odůvodnění usnesení vyslovil závazný

právní názor, jímž soudu I. stupně uložil, v jakém směru má řízení

doplnit. Především uložil soudu I. stupně prověřit, zda o některé

z vyžadovaných movitých věci nebylo již v jiném řízení pravomocně

rozhodnuto, dále uložil, aby soud I. stupně přezkoumal postavení

navrhovatelů jako oprávněných osob, zabýval se přesným vymezením

pohybu věcí, jejichž vydání se navrhovatelé domáhali, tak, aby

bylo přesně zjištěno, u koho se ta která individuálně určená věc

zachovala. Při hodnocení, zda se jedná o věci individuálně určené,

poukázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci,

sp. zn. 3 Cdon 523/96.

Ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, který

rozsudkem, č.j. 27 C 111/92-87, ze dne 3. 3. 1999, řízení

o movitých věcech pod pol. 1 (2 265 ks zlatých svatováclavských

dukátů) a pol. 9 (25 ks zlatých amerických dvacetidolarů) zastavil

pro res iudicata, v ostatních položkách pak žalobu zamítl.

V odůvodnění zamítavého výroku uvedl, že movité věci (zlaté mince)

navrhovatelů byly žalované bance předány společně s ostatními

zlatými mincemi pod společným číslem, takže je nelze jednotlivě

identifikovat, a to ani s přihlédnutím k tvrzení navrhovatelů

o roku ražby mincí. K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci

Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 39 Co 457/99-105, ze

dne 3. 4. 2000, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve

věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o vydání věcí. Ve

výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek

soudu I. stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání,

jehož přípustnost dovozovali z § 238 odst. 1 písm. b) občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), případně z § 237 odst. 1 písm.

g) o.s.ř. Navrhovatelé tvrdili, že dovolací důvod je dán tím, že

jde o případ rozsudku soudu I. stupně, potvrzeného rozsudkem soudu

odvolacího za situace, kdy soud I. stupně rozhodl jinak, než svým

rozsudkem ze dne 14. 5. 1996, č.j. 27 C 111/92-45, a to proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který svým dřívějším

rozhodnutím (usnesení, č.j. 39 Co 456, 457/97-66, ze dne 10. 9.

1997) původní rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu zrušil.

Dále navrhovatelé v dovolání uvedli, že přípustnost dovolání je

dána i tím, že v projednávané věci u odvolacího soudu dne 10. 9.

1997 jednal a rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen,

a žádali, aby dovolací soud prověřil i obsazení odvolacího soudu

při jednání dne 3. 4. 2000, kdy byl vynesen dovoláním napadený

rozsudek.

Nejvyšší soud ČR usnesením, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne

31. 10. 2000, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání

není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. g)

o.s.ř. je založena tehdy, jestliže rozhodnutí vynesl soudce,

kterým byl rozhodnutím podle § 14 a 16 o.s.ř. z projednávání

a rozhodování věci vyloučen, a dále tehdy, jestliže obsazení soudu

neodpovídalo ustanovením § 36 až 36d o.s.ř., ledaže místo

samosoudce rozhodoval senát. Nejvyšší soud uvedl, že posléze

uvedená výjimka se v dané věci neuplatní, protože v odvolacím

řízení rozhoduje vždy senát a z obsahu spisu nevyplývá, že by

požadavek senátního rozhodování nebyl v daném jednání splněn.

Vzhledem k uvedenému nelze přípustnost dovolání dovodit. Dále

uvedl, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle § 238 odst.

1 písm. b) o.s.ř.. Ze srovnání výroků obou rozsudků soudu I.

stupně vyplývá, že v obou případech soud I. stupně rozhodl tak, že

žaloba byla zamítnuta. Rozsudku soudu I. stupně, č.j. 27

C 111/92-87, ze dne 3. 3. 1999, nepředcházelo jiné, obsahově

odlišné rozhodnutí téhož soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo

2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, podali navrhovatelé ústavní

stížnost a tvrdili, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich

právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, právo na

svého zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo

vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení práva na

soudní ochranu spatřovali navrhovatelé v tom, že dovolací soud

vyslovil nepřípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b)

o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, když ve skutečnosti soud

I. stupně druhým rozsudkem v pořadí rozhodl jinak než v prvním

rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu.

Odlišnost lze spatřovat v tom, že ohledně dvou položek soud I.

stupně řízení zastavil. Navrhovatelé tvrdili, že výklad dovolací

soudu, který aplikaci § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. omezuje jen na

případy výrokové odlišnosti rozhodnutí bez současného zohlednění

zcela odlišného odůvodnění srovnávaných výroků. Porušení práva na

zákonného soudce spatřovali navrhovatelé v tom, že při jednání

odvolacího soudu dne 10. 9. 1997 jednal a rozhodoval ve věci jako

člen senátu soudce JUDr. M. F., který nebyl jejich zákonným

soudcem a Nejvyšší soud ČR tuto skutečnost nepovažoval za důvod

přípustnosti dovolání. Konečně navrhovatelé porušení práva na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovali

i v tom, že dovolací soud nepřezkoumal správnost (čistotu) postupu

soudů obou stupňů, a to se zřetelem ke skutečnosti, že ani soud I.

stupně ani odvolací soud v průběhu celého řízení nerozhodly

o návrhu obecného zmocněnce navrhovatelů na spojení projednávané

věci s řízením o věci vedené pod sp. zn. 28 C 11/92 u téhož soudu

I. stupně, aby posléze po pravomocném rozhodnutí ve věci sp. zn.

28 C 11/92 dospěly k závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté.

Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil napadené

usnesení Nejvyššího soudu ČR.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako

účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že při posuzování dovolacích

důvodů vycházel z obecného tvrzení navrhovatelů o "nesprávném

obsazení soudu". Z obsahu spisu se nenaznačovala situace neúplného

obsazení senátu odvolacího soudu ani situace, že by ve věci

rozhodoval vyloučený soudce, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno

v napadeném usnesení, na jehož odůvodnění se plně odvolal. Pokud

jde o odůvodnění nesprávného obsazení soudu v ústavní stížnosti,

které je jiné než bylo v dovolání, ponechává hodnocení tohoto

důvodu na Ústavním soudu zda vůbec a nakolik je tvrzená okolnost

prokázána spolehlivými zjištěními v rámci ústavní stížnosti.

K námitce, že byl naplněn dovolací důvod § 238 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. Nejvyšší soud uvedl, že obrat použitý v citovaném

ustanovení, tj. že soud rozhodl "jinak", je třeba zřejmě chápat

obsahově z hlediska výsledku řízení, kterého se dotčený účastník

domáhal, nikoliv formalisticky. Rozhodující pro posouzení

existence tohoto dovolacího důvodu je proto skutečně závěr, zda

soud I. stupně navrhovatelům jimi uplatněné nároky přiznal či

nikoliv. V předmětné věci však navrhovatelé byli v obou případech

již na úrovni rozhodnutí soudu I. stupně ve věci neúspěšní.

K námitce, že dovolací soud nepřezkoumal "čistotu postupu soudů

obou instancí", pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že rozhodnutí

o spojení věcí či vyloučení věcí je svěřeno k samostatnému

projednání a úvaze soudu. Je zřejmé, že v případech, kdy podmínky

pro postup podle § 112 odst. 1 nebo odst. 2 o.s.ř. jsou objektivně

dány, má soud povinnost podle těchto ustanovení postupovat, neboť

nemůže jít o projev jakési jeho libovůle. Situace podřaditelná pod

uvedenou možnost (představující pak následně existenci dovolacího

důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.) by se však mohla

vzhledem k ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. promítnout

do posouzení dovolacího soudu pouze v případě, pokud by bylo

dovolání přípustné. V posuzované věci nemohl dovolací soud

s ohledem na výše uvedené závěry o přípustnosti dovolání

spolehlivě dospět, a proto bylo vyloučeno, aby věnoval pozornost

aspektům procesněprávní povahy, které navrhovatelé v ústavní

stížnosti uplatňují.

Česká národní banka, která v řízení před Ústavním soudem měla

postavení vedlejšího účastníka, se přípisem ze dne 17. 7. 2001

svého postavení vzdala.

Navrhovatelé ještě podáním ze dne 10. 10. 2001 reagovali

na vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. V replice

opakovaně zdůraznili své námitky uplatněné v původní ústavní

stížnosti a v tomto smyslu polemizovali s názorem dovolacího

soudu, obsaženým ve vyjádření. Podstata tohoto doplnění se

shodovala s původními námitkami.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že

není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se

navrhovatelé dovolávali ochrany svých základních práv,

garantovaných Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené

rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je částečně opodstatněný.

Navrhovatelé namítali především porušení práva na soudní

ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž porušení tohoto

práva spatřovali v tom, že dovolací soud protiústavně aplikoval

§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když výrok "soud I. stupně rozhodl

jinak" vztahuje jen na případy výrokové odlišnosti rozhodnutí.

V této námitce Ústavní soud nemohl navrhovatelům přisvědčit,

protože uvedeným dovolacím důvodem zákonodárce jednoznačně

sledoval takovou situaci, kdy se rozhodnutí soudu I. stupně vydané

po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu meritorně liší od

původního rozhodnutí v důsledku právního názoru odvolacího soudu,

a je proto na místě stanoveným dovolacím důvodem umožnit, aby

nastalý stav přezkoumal soud dovolací. V předmětné věci však

jednoznačně soud I. stupně opakovaně rozhodl stejně, když

vyslovený právní názor odvolacího soudu vedl soud I. stupně jen

k přesnějšímu a důkladnějšímu zjištění skutkového stavu. Dovolací

soud pak podle názoru Ústavního soud nepochybil, jestliže

konstatoval, že na předmětnou věc nelze uvedený dovolací důvod

aplikovat. Vzhledem k této námitce proto Ústavní soud dospěl

k závěru, že rozhodnutím dovolacího soudu nebylo porušeno právo

navrhovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Pokud jde o námitku, že dovolací soud nepřezkoumal správnost

(čistotu) postupu soudů obou instancí ve vztahu k návrhu

navrhovatelů na spojení předmětné věci s řízením v jiné věci,

Ústavní soud se shodl se závěrem soudu dovolacího o tom, že danou

námitku může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, je-li dovolání

přípustné. Pokud však Nejvyšší soud vyslovil nepřípustnost

dovolání, neměl možnost věcně tuto námitku přezkoumávat, protože

tvrzená námitka sama o sobě není důvodem přípustnosti dovolání.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani v tomto případě nebylo

postupem dovolacího soudu porušeno právo navrhovatelů na

spravedlivý proces.

Navrhovatelé uplatnili dále námitku spočívají v tom, že

jednání a rozhodování odvolacího soudu dne 10. 9. 1997 se účastnil

jako člen senátu soudce, který nebyl jejich zákonným soudcem. Na

tuto skutečnost poukázali v dovolání, avšak Nejvyšší soud ČR

konstatoval, že nesprávné obsazení soudu spočívající ve

skutečnosti, že ve věci jednal a rozhodoval nezákonný soudce,

nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. g)

o.s.ř. Jak vyplynulo ze spisu, navrhovatelé v dovolání tuto

skutečnost nijak nerozebírali, pouze uvedli, že se "domnívají, že

věci jednal nesprávně obsazený soud". Dovolací soud přezkoumal

námitku z pohledu účasti soudce vyloučeného, což v předmětné věci

naplněno nebylo, a z pohledu neúplně obsazeného senátu, což ze

spisu rovněž nevyplynulo. Z vyjádření dovolacího soudu jako

účastníka řízení vyplývá, že v ústavní stížnosti namítaným

aspektem, tj. odnětím svému zákonnému soudci, se při posuzování

uvedené námitky nezabýval. Aniž by předjímal rozhodnutí Nejvyššího

soudu o důvodnosti této námitky a v návaznosti na to

i o přípustnosti dovolání, poukazuje Ústavní soud na ustálenou

judikaturu, v niž dospěl k závěru, že základní právo na zákonného

soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen

zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani

pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě

svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96,

sp. zn. III. ÚS 200/98 či III. ÚS 293/98 a další) dospěl

k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je

i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na

základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi

požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1

Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení

soudu, včetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud

příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná

a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát

pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených

soudů důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení

soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost

(v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení

soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými

pravidly, určenými rozvrhem práce. Vzhledem k tomu, že tento

aspekt při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1

písm. g) o.s.ř. nebyl dovolacím soudem zohledněn, i když ze spisu

je zřejmé, že v uvedený den jednání jednal a rozhodoval senát

v jiném složení než obvykle, dospěl Ústavní soud k závěru, že ve

vztahu k této námitce je ústavní stížnost opodstatněná, a proto

napadené usnesení Nejvyššíhosoudu zrušil, s poukazem na porušení

čl. 38 odst. 1 listiny, tedy práva každého na zákonnéhosoudce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 18. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru