Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2898/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Doprava
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2898.11.1
Datum podání29.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2898/11 ze dne 8. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Petrem Červeným, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Střelniční 77/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení dovolacího soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v řízení navazujícím na kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 2 T 221/2005, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Výrokem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 a 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Odvolání, které podali stěžovatel proti výroku o vině a dalším výrokům a dva poškození proti výroku o náhradě škody, Krajský soudu v Ostravě usnesením ze 31. 8. 2010, sp. zn. 6 To 276/2010, s poukazem na § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval své předchozí rozhodnutí vydané v téže věci (tj. usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009), jakož i další rozhodovací praxi vycházející z obdobné skutkové a právní situace (např. vlastní usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010). Připomínanou judikaturu stěžovatel interpretuje tak, že "povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti", přičemž výjimku z tohoto pravidla představuje "extrémní" překročení povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici, které "fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost", neboť tento řidič uvidí druhé z vozidel "až v době, kdy již není reálné, aby mu skutečně dal přednost". Stěžovatel má za to, že uvedená výjimka se neuplatní tehdy, pokud "nedání přednosti" představuje důsledek opomenutí "významné okolnosti", kterou řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici "mohl běžně vnímat nebo snadno předvídat", a právě tato situace nastala, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, zda řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice respektoval značku "stůj, dej přednost v jízdě" a své vozidlo zastavil. Soudy též nedocenily, že tento řidič "vjel do křižovatky", ačkoli mu výhled do levého jízdního pruhu, v němž se pohyboval automobil jím řízený, zakrývalo nákladní vozidlo, nacházející se v jízdním pruhu pravém; jeho vozidlo přitom spatřit mohl, "byť na krátký okamžik", což Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním usnesení označil za relevantní. Řidič vozidla jedoucího po vedlejší silnici se přitom neměl spoléhat, že vozidlo, které se může pohybovat v levém jízdním pruhu, bude mít rychlost "výrazně nižší než 90 km/hod.", přičemž dopravní značení, které stanovilo nižší povolenou rychlost než odpovídá obecně platnému limitu, nebylo dostatečně zřetelné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel polemizuje s dovolacím soudem uplatněním námitek, jež obecným soudům již dříve adresoval, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že formulované závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatel předkládá opakovaně, již jednotlivě vypořádal.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se dovolací soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

K rozhodné problematice se Ústavní soud vyslovil - ve výše konkretizovaných mezích ústavněprávního přezkumu - v usnesení ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 744/10, kde dospěl k závěru, že není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti výkladovému východisku usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, kterým Nejvyšší soud akcentoval povinnost vyplývající z dopravní značky "dej přednost v jízdě", a to s výhradou extrémní míry porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit, resp. okolnosti, že rychlost jízdy tohoto řidiče fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici povinnosti dát přednost v jízdě splnit. Nejvyšší soud uplatnil shodný právní názor též ve stěžovatelem připomínaných usneseních ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 839/2009.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika, že výsledek řízení stojí v rozporu s touto ustálenou judikaturou, přičemž navzájem kolidují též obě usnesení dovolacího soudu vydané ve stěžovatelově věci.

Maje na zřeteli výše uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Patří se předeslat, že v řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu rozhodujícího v předchozím řízení v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; teprve tehdy je nutno soudní rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že soud prvního stupně a odvolací soud zatížily svá rozhodnutí uvedeným deficitem, čímž je namístě úsudek, že dovolací soud převzal jimi přijatá faktická zjištění způsobem procesně regulérním.

Co do skutkové roviny sporu je podstatné, že odvolací soud k postupu řidiče druhého z vozidel, poškozeného A. P., konstatoval, že: "... vyjížděl do křižovatky z vedlejší silnice, zastavil ve vzdálenosti asi 8 metrů před tzv. STOP čárou, odkud měl nejlepší výhled do křižovatky, zejména ve směru doleva na hlavní silnici". Přitom "nebylo jednoznačně znaleckými posudky prokázáno, že poškozený musel vidět po hlavní silnici v levém jízdním pruhu přijíždět nedovolenou rychlostí vozidlo řízené obžalovaným, kdy nelze vyloučit, že v době jeho rozjezdu do křižovatky mohlo být vozidlo obžalovaného v tzv. zakrytém výhledu za nezjištěným nákladním vozidlem, jedoucím v pravém jízdním pruhu, jehož rozměry a rychlost nejsou známy a pouze a ryze teoreticky byla stanovena rychlost tohoto vozidla na 50 km/hod."

Obecné soudy též zjistily, že stěžovatel znal kritický úsek "velmi dobře", a byl srozuměn jak s místním omezením rychlosti (na 50 km/hod.), tak i s důvody pro uvedené opatření, situovanými v rovině bezpečnosti silničního provozu, jež spočívaly v tom, že jde o křižovatku komunikace se čtyřproudou a velmi frekventovanou hlavní silnicí. Vzaly za prokázané, že při jízdě výrazně překročil rychlostní limit (nejméně o 42 km/hod.), ačkoli mohl předvídat, že řidič automobilu přijíždějícího do křižovatky z vedlejší silnice nebude mít příležitost na přítomnost jeho vozidla účinně reagovat. Stěžovatel se podle soudů pohyboval v levém jízdním pruhu, předjížděl rozměrné nákladní vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu a měl tímto vozidlem zakrytý výhled do zóny, v níž se nacházelo druhé z vozidel, čímž dále omezil možnosti poškozeného kolizi se vyhnout.

Dovolací soud tudíž nepochybil - natožpak v rovině ústavněprávní -, pakliže na podkladě této skutkové argumentace ve shodě se soudy nižších instancí dovodil, že stěžovatel rychlostí jízdy ve spojení s dalšími okolnostmi, které měly zčásti povahu objektivní (na vůli stěžovatele nezávislou), avšak byly (či měly být) mu známé (přehlednost, povaha a hustota provozu, resp. její konkrétní konfigurace), řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost v jízdě zásadně ztížil; tím se dovolací soud přiblížil shora uvedené "výhradě", kterou formulovala jeho dřívější judikatura, a zasadil napadené rozhodnutí v této věci do jejího rámce. Neobstojí ani tvrzení, že obecné soudy spoluzavinění poškozeného (zahrnující stupeň příčinného významu porušení jeho povinností) opomenuly či bagatelizovaly, neboť je výslovně uvažovaly; účast poškozeného při dopravní nehodě ostatně nalezla konkrétní výraz v uložení mírného trestu stěžovateli s převažující výchovnou funkcí, jakož i ve výroku o náhradě škody.

Soudy přijaté řešení tudíž nekoliduje ani s nosnými důvody judikatury Nejvyššího soudu (uznané též soudem Ústavním), na kterou stěžovatel poukázal.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých dovolacím soudem (resp. obecnými soudy) uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru