Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2895/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2895.17.1
Datum podání13.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 26

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2, § 151 odst.3

177/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2895/17 ze dne 9. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zdeňky Polákové, advokátky, sídlem Křižíkova 1212/4, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. července 2017 č. j. 55 To 213/2017-386 a proti II. výroku usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. června 2017 č. j. 3 T 162/2015-374, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a L. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. ochrany vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") rozhodl II. výrokem usnesení ze dne 8. 6. 2017 č. j. 3 T 162/2015-374 tak, že dle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce 27 422,91 Kč, a to za úkony právní služby v usnesení dále rozepsané, a II. výrokem návrh stěžovatelky co do částky 1 083,09 Kč zamítl.

3. Usnesení okresního soudu napadla stěžovatelka stížností, v níž podrobně rozvedla své námitky proti napadenému usnesení, tedy zejména, že soud neoprávněně krátil hotové výdaje o částku 855 Kč + stravné 127 Kč, a to přesto, že obě částky byly vyúčtovány v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nenavýšily se náhrady cestovného, neboť kdyby odjela ze Vsetína dne 9. 2. 2016 a do Vsetína opět přijela na hlavní líčení dne 10. 2. 2016, pak by náhrada cestovného a náhrada za ztrátu času z Havířova do Vsetína byla vyúčtována ve výši 973 Kč.

4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 7. 2017 č. j. 55 To 213/2017-386 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatelky zamítl, když v řízení, které předcházelo stížností stěžovatelky napadenému usnesení okresního soudu, nezjistil podstatné procesní vady. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelkou předkládané výhrady proti napadenému usnesení byly předmětem řešení již v předchozích rozhodnutích, tedy jak v rozhodnutí okresního soudu (usnesení ze dne 28. 3. 2017 č. j. 3 T 162/2015-354), tak i v rozhodnutí krajského soudu, jako soudu stížnostního (usnesení ze dne 12. 5. 2017 sp. zn. 55 To 140/2017). K námitce stěžovatelky, že bylo účtováno za ubytování z 9. 2. 2016 do 10. 2. 2016 s tím, že náklady nejsou zvýšeny, neboť v této věci za cestu do Vsetína není účtována ztráta času a cestovné, resp. je účtována pouze cesta ze Vsetína, krajský soud poukázal na to, že soud může přiznat jen takové náhrady hotových výdajů, které byly účelně vynaloženy v souvislosti s poskytováním právní služby, tedy také cestovní výdaje uznané jako oprávněné (účelně vynaložené), které byly správně vyúčtovány a doloženy. Okresní soud v daném případě tento nárok stěžovatelky na úhradu nákladů za ubytování a stravné neshledal opodstatněným z důvodů uvedených v napadeném usnesení a krajský soud v jeho závěrech vadu neshledal. K námitce stěžovatelky, že náklady nejsou navýšeny, neboť cestovné a ztrátu času neúčtovala, krajský soud uvedl, že tato námitka je v zásadě irelevantní, neboť soud může přiznat obhájci na odměně a náhradě hotových výdajů pouze řádně vyúčtované a doložené úkony právní služby, které byly v souvislosti s právní pomocí obviněnému vykonány, přičemž jakási kompenzace či zápočet v namítaném smyslu nepřichází v úvahu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nepřiznání částky za ubytování a stravné je zcela nelogické. Obecné soudy dovozují, že jednání dne 9. 2. 2016 bylo ukončeno již v 8.55 hodin a advokátka měla dostatečnou časovou rezervu, aby se opět mohla vrátit do sídla své advokátní kanceláře a následující den dopoledne opět vyjet k soudu, když hlavní líčení u okresního soudu bylo nařízeno na následující den v 12.30 hodin. Stěžovatelka poukazuje na to, že na nákladech řízení by vyúčtovala za cestu z Havířova do Vsetína dne 10. 2. 2016 částku 973 Kč.

6. Stěžovatelka namítá, že není zřejmé, v čem by mělo být účelnější vyúčtování cesty tam i zpět na hlavní líčení, tzn. nejen vyúčtování zpáteční cesty ve výši 573 Kč + 400 Kč (zpáteční cesta byla vyúčtována a zaplacena), ale i výdaje ve výši 973 Kč (cestovné 573 Kč + ztráta času 400 Kč) za cestu na hlavní líčení dne 10. 2. 2016 ve 12.30 hodin. Okresní soud stěžovatelce vytýká, že mohla přijet na hlavní líčení až dne 10. 2. 2016, oproti vyúčtovanému výdaji ve výši 982 Kč (za ubytování ze dne 9. 2. do 10. 2. 2017 ve výši 855 Kč + stravné ve výši 127 Kč). Stěžovatelka je toho názoru, že takovýto výklad vyhlášky provedený obecnými soudy je příliš formalistický, nemá oporu v zákoně a nepřiznání účelně vynaložených a doložených nákladů postrádá logiku.

7. Stěžovatelka připouští, že postupem obecných soudů jí byly kráceny hotové výdaje "pouze" o částku 982 Kč. Poukazuje však na to, že s tímto postupem obecných soudů, tedy s nedůvodným krácením hotových výdajů, se setkává opakovaně (i v další věci vedené u okresního soudu, či Okresního soudu v Rokycanech atd.) a opakovaně tak dochází k porušení jejích shora uvedených ústavně zaručených práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto navzdory požadavkům plynoucím z § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu nemusí být právně zastoupena (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, 290/2015 Sb., ST 42/79 SbNU 637) a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

12. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 a sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

13. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].

14. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jak tomu je právě v nyní posuzované věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 982 Kč.

15. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí týkajících se peněžitých plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).

16. V nálezu ze dne 10. 4. 1914 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy) tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.

17. Stěžovatelka namítá porušení svého práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a práva podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu však do těchto hmotných základních práv napadenými rozhodnutími zasaženo nebylo. Je evidentní, že zde převažuje zájem na fungování systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní částce.

18. V souzené věci krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud nárok stěžovatelky na úhradu nákladů za ubytování a stravné neshledal opodstatněným z důvodů v napadeném usnesení uvedených a krajský soud v jeho závěrech vadu nespatřoval. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru