Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 289/95Nález ÚS ze dne 27.06.1996K právu na spravedlivý proces a zásadám bezprostřednosti, ústnosti, jakož i povinnosti vypořádat se s námitkou podjatosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 57/5 SbNU 437
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.289.95
Datum podání04.12.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 81, čl. 83, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

99/1963 Sb., § 250f, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 289/95 ze dne 27. 6. 1996

N 57/5 SbNU 437

K právu na spravedlivý proces a zásadám bezprostřednosti, ústnosti, jakož i povinnosti vypořádat se s námitkou podjatosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 27. června 1996 v ústním jednání

v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J.B. a H. B.,

zastoupených JUDr. L. M., advokátem, za vedlejší účasti Okresního

úřadu Šumperk, pozemkového úřadu,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 1993,

sp.zn. 22 Ca 280/93 a rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk,

pozemkového úřadu ze dne 22. června 1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91 se

zrušují.

Odůvodnění:

Dne 4.12.1995 se stěžovatelé včas podanou ústavní stížností

domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 22 Ca

280/93-20 ze dne 9.11.1993, neboť jím mělo být porušeno jejich

základní právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.

Rozhodnutím Okresního úřadu, referátu pozemkový úřad v Šumperku,

čj. 1807, 2789/63/92 ze dne 7.8.1992, bylo rozhodnuto, že

stěžovatelé jako oprávněné osoby nejsou vlastníky pozemků, parcel

č. 448 a 450/1 v k.ú. L., protože nesplňují podmínky ustanovení

§ 6 odst. 1 písmeno k) zákona o půdě. Při svém rozhodování

vycházel pozemkový úřad ze zjištění, že manželé J.a H. B. jako

oprávněné osoby uplatnily u pozemkového úřadu doplnění svého

nároku z 1.8.1991 na vydání nemovitostí podle § 6 odst. 1 písmeno

k) zákona o půdě, o kterém bylo rozhodnuto pod čj. 52/63/91 dne

11.9.1991. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14.10.1991.

Oprávněné osoby doplnily svůj restituční nárok o další zjištění

nápadně nevýhodných podmínek, které spatřují v tom, že na pozemku

p.č. 450/1 v k.ú. L. se v době uzavření kupní smlouvy nacházely

trvalé porosty, které nebyly vykoupeny. Doplnění výzvy uplatnily

oprávněné osoby rovněž u povinné osoby - V.s.p.V. Povinná osoba

odmítla restituční nárok a současně odmítla uzavřít dohodu

o vydání nemovitostí. Správní orgán přezkoumal důvody pro vydání

nemovitostí a dospěl k závěru, že pro vydání nejsou splněny

podmínky požadované § 6 odst. 1 písmeno k) zákona. Dovodil, že

v daném případě lze uznat tíseň, nelze však uznat nápadně

nevýhodné podmínky.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé opravný prostředek

ke Krajskému soudu v Ostravě a ten svým rozsudkem ze dne

8.12.1992, sp. zn. 24 Ca 264/92 toto správní rozhodnutí zrušil

a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, neboť pozemkový

úřad rozhodl na základě neúplně zjištěného stavu věci.

Pozemkový úřad poté po dalším řízení dne 22.6.1993, pod sp.

zn. 1234/63/91 znovu rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky

předmětných parcel, neboť nebylo prokázáno, že kupní smlouva,

kterou tyto pozemky byly v roce 1974 převedeny na R.d. J., byla

uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Toto rozhodnutí stěžovatelé opět napadli opravným

prostředkem, kterým se zabýval Krajský soud v Ostravě. Tento soud

svým rozsudkem sp.zn. 22 Ca 280/93 ze dne 9.11.1993 rozhodnutí

správního orgánu potvrdil. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného

pozemkovým úřadem a skutková zjištění vyhodnotil v souladu se

zákonem č. 129/1991 Sb. Podle krajského soudu nebylo prokázáno, že

by k uzavření kupní smlouvy došlo za podmínek tísně. Stěžovatelé

se stali spoluvlastníky předmětných pozemků v roce 1969, když už

řadu let před tím byly v užívání JZD a již v roce 1971 probíhala

jednání o jejich prodeji. Vzhledem k omylu střediska Geodézie byla

původní kupní smlouva z 8.11.1971, týkající se parcely č. 450/1

označena za bezpředmětnou a následně byla uzavřena v roce 1974

kupní smlouva nová, jejímž předmětem byly parcely č. 448 a 450/1.

Stěžovatelé tedy nebyli pod vlivem žádného stavu, který by na ně

naléhal s takovou závažností, že by je omezoval v jejich projevu

vůle. Pokud se jedná o nápadně nevýhodné podmínky, za právně

významnou považují navrhovatelé skutečnost, že jim nebyly uhrazeny

trvalé porosty nacházející se na těchto pozemcích a že cena

pozemků byla neadekvátní. Vzhledem k tomu, že pro vydání

nemovitostí musí být splněny současně obě výše uvedené podmínky,

nebylo třeba zkoumat existenci nápadně nevýhodných podmínek, když

nebyla prokázána tíseň. Vzhledem k tomu, že se jednalo jen

o posouzení právní otázky, rozhodl krajský soud podle ust. § 250f

věta prvá, ve spojení s § 250l odst. 2 o.s.ř. bez nařízení

jednání.

Proti těmto rozhodnutím podali stěžovatelé včas ústavní

stížnost. V ní poukazují především na to, že krajský soud zcela

oslyšel jejich závažné námitky, mimo jiné, že rozhodoval podjatý

správní orgán. Navrhovatele ve věci nevyslechl, ačkoliv se toho

domáhali, věc prohlásil za jednoduchý případ ve smyslu § 250q

odst. 1 se zřetelem k § 250f o.s.ř. a ve věci rozhodl bez jednání.

Krajský soud si podle stěžovatelů neujasnil rozdíl mezi řízením

podle II. hlavy části páté o.s.ř. a mezi řízením podle hlavy III.

této části o.s.ř. Tím si zjednodušil na úkor stěžovatelů svůj úkol

a neposoudil věc spravedlivě a neposkytl stranám spravedlnost. Věc

se zkomplikovala tím, že původní účastník řízení J.B. starší dne

5.12.1993, tedy v průběhu řízení, zemřel. Do jeho práv vstoupil

syn ing. J.B., kterému však byl doručen rozsudek krajského soudu

až 6.10.1995, kdy také nabyl právní moci. V další části stížnosti

stěžovatelé rozsáhle rozebírají charakter řízení podle hlavy II.

o.s.ř. a hlavy III. o.s.ř. Dále vytýkají krajskému soudu, že

opomenul skutečnost, že pozemkový úřad postupoval v řízení

nekorektně, neplnil svou povinnost zjistit skutečný stav věci

a řádně ve věci nejednal. Mezi navrhovateli a pracovníky

pozemkového úřadu se vytvořil velmi napjatý, až osobně animózní,

vztah, z čehož stěžovatelé usoudili, že tento orgán nemá zájem na

spravedlivém vyřešení věci a namítli podjatost některých úředníků

pozemkového úřadu. Touto námitkou se však jak pozemkový úřad, tak

soud nezabývaly. Podle stěžovatelů se jedná o hrubou vadu řízení,

která ve svém důsledku vede k popření práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelé považují uvedený postup správního orgánu i krajského

soudu za porušení svých práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a následně čl. 90 Ústavy ČR, jak

upřesnili při ústním jednání vedeném před Ústavním soudem dne

27.6.1996.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření, podepsaném předsedkyní

senátu uvádí, že reaguje pouze na tvrzení stěžovatelů, že

rozsudkem byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené

Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Převážná část námitek

ve stížnosti obsažených se totiž týká merita věci a v tomto směru

krajský soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu,

protože podle ní není Ústavní soud oprávněn zasahovat do

rozhodovací činnosti obecných soudů.

Podle Krajského soudu v Ostravě nebyla stěžovatelům odňata

možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Krajský soud v přezkumném řízení postupoval v souladu

s ustanovením § 250l a násl. o.s.ř. s přiměřeným použitím hlavy

II. části páté o.s.ř. Z těchto ustanovení vyplývá možnost, aby

soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Pojem jednoduchý případ

je dosavadní praxí vykládán tak, že se ústní jednání nenařizuje

tehdy, kdy k rozhodnutí ve věci není zapotřebí dalších stanovisek

účastníků a lze rozhodnout na základě obsahu správního spisu.

Dále krajský soud provedl krátký rozbor některých ustanovení

občanského soudního řádu souvisejících s přezkoumáváním správních

rozhodnutí. Na závěr navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost

zamítl.

Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Šumperk, ve

svém vyjádření ze dne 9.5.1996 uvedl, že vystupoval jen jako

správce nemovitostí. Není v jeho kompetenci přezkoumávat důvody,

pro které pozemkový úřad uznal neoprávněnost žádosti stěžovatele

na navrácení nemovitostí.

Okresní úřad Šumperk, pozemkový úřad ve svém vyjádření,

podepsaném vedoucí pozemkového úřadu, uvedl, že se při předmětném

řízení snažil zjistit co nejpřesněji a nejúplněji skutečný stav

věci. Oprávněné osoby nebyly ve věci vyslechnuty, protože jejich

jménem vždy jednala JUDr. J. B., která rovněž opakovaně nahlížela

do spisu. Pozemkový úřad byl oprávněn podle § 34 odst. 2, 4

správního řádu použít za důkazy i listiny, které si opatřil sám,

popř. je předložila povinná osoba. K námitce JUDr. B., že

pracovníci pozemkového úřadu byli podjati, neexistuje žádný důkaz,

kromě zamítavého rozhodnutí, stěžovatelé se žádného jednání

nezúčastnili. Podle přesvědčení pozemkového úřadu je rozhodnutí,

které vydal dne 22.6.1993 sp.zn.PÚ 1234/63/91 správné. Navrhuje

proto, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Pozemkový úřad přiložil

kopii svého vyjádření ke sp.zn. I. ÚS 119/94.

Ze spisu Okresního úřadu v Šumperku, referátu pozemkový úřad

sp.zn. PÚ 1234/63/91 vyplývá, že dne 15.8.1991 uplatnili manželé

J. a H. B. u pozemkového úřadu nárok na vydání předmětných

nemovitostí. Pozemkový úřad ve věci jednal, prováděl řadu důkazů,

včetně znaleckého posudku, místního šetření, výslechu svědků,

listinných důkazů atd. Na základě takto zjištěných okolností vydal

dne 7.8.1992 rozhodnutí čj. 1807, 2789/63/92, kterým rozhodl, že

stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Toto

rozhodnutí Krajský soud v Ostravě na podnět manželů B. dne

8.12.1992 pod čj. 24 Ca 264/92 zrušil. Nato pozemkový úřad znovu

ve věci jednal a konečně dne 22.6.1993 vydal nové rozhodnutí, sp.

zn. PÚ 1234/63/91, kterým opět rozhodl, že stěžovatelé nejsou

vlastníky předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí stěžovatelé

opět napadli opravným prostředkem, o kterém rozhodoval Krajský

soud v Ostravě.

Jak plyne ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 22 Ca

280/93, dne 14.7.1993 podali manželé J.a H. B. Krajskému soudu

v Ostravě opravný prostředek, ve kterém žádali přezkoumání

rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku, referátu pozemkový úřad, ze

dne 22.6.1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91, týkajícího se jejich

restitučních nároků k pozemkům č. 448 a č. 450/1 v k.ú. L. Krajský

soud rozhodl dne 9.11.1993 v nepřítomnosti účastníků dle § 250l

odst. 2 a 250f o.s.ř. rozsudkem čj. 22 Ca 280/93-20 tak, že

rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku, referátu pozemkový úřad, ze

dne 22.6.1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91 potvrdil, jak již uvedeno

shora.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn

zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem

jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na

sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to

ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl.

83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82

Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132

občanského soudního řádu). Jestliže obecné soudy při svém

rozhodování respektují principy dané ustanovením § 132 občanského

soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"

hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatelé však ve své stížnosti

namítali porušení některých svých základních práv, daných jim

ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud se proto stížností zabýval pod tímto zorným úhlem.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, jak již

uvedeno, porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

a následně čl. 90 Ústavy ČR.

Podle dotčeného článku Listiny základních práv a svobod má

každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Podobně stanoví i čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, který navíc

zdůrazňuje zásadu spravedlivého procesu.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že soudy v kasačním

řízení o rozhodnutích správních orgánů jsou oprávněny podle §

250f o.s.ř. rozhodnout o žalobě bez jednání, a to v jednoduchých

případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze

správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení

právní otázky. Toto právo však nemohou použít tak, aby bylo

omezeno právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům ve smyslu ust. čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod. Stěžovatelé již v odvolání proti

rozhodnutí pozemkového úřadu namítali, že nebyli slyšeni jako

účastníci řízení a že jim bylo znemožněno se vyjádřit k prováděným

důkazům. S touto skutečností se krajský soud nikterak nevypořádal,

zcela ji pominul a ani v odůvodnění svého rozsudku, ani

v protokolu o jednání, se k těmto námitkám nevyjádřil. Na jednání

dne 9.11.1993 pouze konstatoval, že se jedná v nepřítomnosti

účastníků dle § 250l odst. 2 a § 250f o.s.ř. V odůvodnění rozsudku

pak konstatuje, že podle jeho názoru odpůrce (pozemkový úřad)

rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu věci

a skutková zjištění vyhodnotil v souladu se zákonem č. 229/1991

Sb. Soud posoudil celkový obsah opravného prostředku jako podání,

ve kterém jde především o posouzení právní otázky a proto rozhodl

o opravném prostředku bez jednání. V tomto směru zastává Ústavní

soud stanovisko, že citované ustanovení o.s.ř. prolamuje zásadu

bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, tedy zásady, které

jsou jedněmi z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle hlavy

páté Listiny základních práv a svobod; je proto nezbytné vykládat

podmínky pro použití tohoto ustanovení přísně restriktivně.

Jestliže zákon stanoví, že soud může rozhodnout o žalobě bez

jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že

správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu

a jde-li jen o posouzení právní otázky (§ 250f o.s.ř.), pak pro

řízení bez účasti stran musí být splněny obě tyto podmínky.

Nestačí tedy pouze konstatování, že šlo jen o posouzení otázky

právní. Toto stanovisko zaujal Ústavní soud již několikrát.

V projednávané věci však soud rozhodl bez jednání a bez

slyšení účastníků, ačkoliv nešlo o jednoduchý případ a žalobci

namítali porušení základních procesních pravidel ze strany

pozemkového úřadu, ke kterým došlo právě při zjišťování skutkového

stavu. Příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod,

týkající se spravedlivého procesu, je třeba interpretovat tak, že

kvalita procesu musí odpovídat právům a povinnostem, o kterých se

jedná. Z těchto důvodů nesdílí Ústavní soud názor, že v předmětné

záležitosti byly splněny podmínky pro jednání bez účasti stran.

Pokud bylo rozhodnuto, aniž by stěžovatelům byla dána možnost se

k věci vyjádřit alespoň v soudním řízení, pak takový proces byl

podle názoru Ústavního soudu v rozporu zejména s čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud považuje za závažné porušení spravedlivého

procesu i skutečnost, že krajský soud se nikterak nezabýval

námitkou stěžovatelů o podjatosti úředníků pozemkového úřadu,

který ve věci rozhodoval a tudíž o porušení principu nestrannosti

při rozhodování správního orgánu, která byla vznesena v řízení

před správním orgánem a opakovaně byla vznesena v odvolání

stěžovatelů proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Podle ust. § 9

zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, je vyloučen z projednávání

a rozhodování věci pracovník správního orgánu, jestliže se

zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich

zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ust. § 10

téhož zákona oznámí účastník řízení správnímu orgánu skutečnosti

nasvědčující vyloučení pracovníka správního orgánu, jakmile se

o nich dozví. Podle ust. § 12 téhož zákona musí být o námitce

podjatosti (vyloučení pracovníka správního orgánu) vydáno

rozhodnutí. V daném případě se tak nestalo. Příslušný správní

orgán o námitce podjatosti, vznesené stěžovateli, nerozhodl. Na

tuto okolnost stěžovatelé poukazovali, avšak soud tuto námitku

zcela opomenul.

Samotné řízení před krajským soudem probíhalo velmi dlouho,

k tomu však došlo vlivem objektivních okolností (smrt jednoho

z původních žalobců a délkou trvání dědického řízení), které soud

ani účastníci nemohli ovlivnit. Na vlastní výrok soudu tato

okolnost neměla vliv.

Pokud jde o námitky vedlejších účastníků (V. V. a Pozemkového

úřadu) spočívající v tom, že Ústavní soud již v předmětné věci

rozhodoval, je třeba konstatovat, že rozhodnutí I. senátu

Ústavního soudu ve věci I. ÚS 119/94 bylo vydáno v podobě

usnesení, které ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, nezakládá překážku řízení res iudicata. Zmíněný

III. senát Ústavního soudu posoudil ústavní stížnost jako včas

a řádně podanou a ve věci proto jednal.

Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není další

instancí v řešení věci samé a nerozhoduje v tomto případě o tom,

zda a komu má či nemá být majetek v restitucích vrácen. Jeho

úkolem je zjistit, zda pravomocným rozhodnutím krajského soudu

bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda

stěžovatelů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní

soud k závěru, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo

k porušení základních práv stěžovatelů, a to jejich práva na

možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a práva na jednání

v jejich přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl

a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.11.1993 sp.zn. 22 Ca

280/93, jakož i rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk, pozemkového

úřadu, ze dne 22.6.1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91 zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. června 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru