Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 289/06Usnesení ÚS ze dne 09.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.289.06
Datum podání23.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 87

330/2001 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 268, § 271


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 289/06 ze dne 9. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Janem Durčákem, advokátem v Praze 2 - Vinohrady, Jana Masaryka 150/43, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 1. 2006, čj. 10 Nc 5428/2005-16, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 17. 3. 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Kladně, přičemž tvrdil, že tímto rozhodnutím uvedený soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že postup tohoto soudu vůči němu zakládá odepření spravedlnosti, což nutno dle jeho názoru považovat - z důvodu porušení čl. 90 al. první Ústavy ČR - za výraz protiústavnosti.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 Nc 5428/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, uvedený soud (nyní již pravomocným) usnesením ze dne 9. 8. 2005, čj. 10 Nc 5428/2005-4, na návrh oprávněného D. H. nařídil exekuci na majetek stěžovatele (jakožto povinného) a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. J. Jindru. Exekuce byla nařízena na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2004, čj. 63 Sm 77/2004-7, pro pohledávku oprávněného ve výši 2 700,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 10. 12. 2002 do zaplacení.

Dne 12. 10. 2005 vydal soudní exekutor pod čj. EX 511/05-8 příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 4 797,- Kč (odměna 3.000,- Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů 1 031,- Kč a 19 % DPH z těchto položek) a dále zaplatit oprávněnému náklady vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 2 856,- Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, jimž však soudní exekutor nevyhověl. Okresní soud v Kladně poté ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že námitka stěžovatele proti uvedenému příkazu není důvodná a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že úkony soudního exekutora, vedoucí k úplnému zaplacení dluhů ze strany stěžovatele, byly opodstatněné, přičemž skutečnost, že stěžovatel neúmyslně opomenul uhradit úrok z prodlení, není rozhodující; není ani rozhodné, že dosud nebylo rozhodnuto o zastavení exekuce, protože tato skutečnost nemá na výši nákladů exekuce žádný vliv. Dále soud uvedl, že exekutor účtoval ve smyslu vyhlášky č. 330/2001 Sb. minimální sazbu, kterou by mohl oprávněně účtovat i tehdy, pokud by se prokázalo, že podstatnou část dluhů stěžovatel uhradil ještě před nařízením exekuce a že zbývalo zaplatit pouze úrok z prodlení; rovněž tak náhrada hotových nákladů je adekvátní, v souladu s § 13, § 14 a § 15 cit. vyhlášky.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že svou povinnost v převážné míře splnil, když oprávněnému zaplatil částku 3 300,- Kč; neúmyslně opomenul uhradit pouze úrok z prodlení, když si nebyl schopen správně vyložit tu část směnečného platebního rozkazu, která se týkala úroku z prodlení, příslušnou částku (335,- Kč) však exekutorovi dobrovolně po prohlášení exekuce zaplatil. Všechny tyto skutečnosti přitom soudnímu exekutorovi prokázal. Z uvedeného důvodu podal dne 31. 8. 2005 k Okresnímu soudu v Kladně návrh, aby soud exekuci zastavil a aby uložil oprávněnému povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 2 400,- Kč, avšak o tomto návrhu do data podání ústavní stížnosti rozhodnuto nebylo. To stěžovatele vede k závěru, že rozhodnutí soudního exekutora o nákladech oprávněného je předčasné. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí stěžovatel namítá, že zmíněné skutečnosti uvedl již v rámci svých námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, soud se však s nimi nevypořádal a své rozhodnutí odůvodnil tak, jako by tyto námitky směřovaly vůči výroku, jímž bylo rozhodnuto o odměně a nákladech exekutora. K němu však žádné výhrady neměl, jeho námitky směřovaly proti výroku, který se týkal povinnosti k náhradě nákladů oprávněného. Stěžovatel je názoru, že okresní soud porušil občanský soudní řád, když nepřezkoumal námitkami napadený výrok exekučního příkazu, čímž porušil i zásadu "zákonem stanoveného postupu", zásadu ochrany práva a také ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Současně uvedl, že se jedná o rozhodnutí konečné, protože proti němu není přípustný další opravný prostředek. S ohledem na tyto důvody navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně požádal Ústavní soud, aby s ohledem na probíhající exekuci, kdy prostředky pro oprávněného jsou zajištěny na jeho účtu a hrozí, že z něho budou uvolněny ve prospěch oprávněného, byla odložena jeho vykonatelnost.

Ústavní soud si také vyžádal vyjádření Okresního soudu v Kladně k ústavní stížnosti. Ten uvedl, že dne 2. 9. 2005 stěžovatel navrhl zastavit exekuci s tím, že oprávněnému zaslal dne 3. 1. 2005, tj. před nařízením exekuce, částku 3 300,- Kč. Protože nebylo zřejmé, zda tato částka souvisí s výše uvedeným vykonatelným rozhodnutím, vyžádal si stanovisko oprávněného. Soudní exekutor mezi tím vyčíslil náklady exekuce a sdělil, že nenamítá nic proti zastavení exekuce, uhradí-li stěžovatel dlužné úroky. Oprávněný k otázce zastavení exekuce sdělil, že si není vědom uspokojení pohledávky stěžovatelem a požádal o zaslání kopie poštovní poukázky. Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce pak neshledal důvodnými, neboť nebylo možno uzavřít, že exekuce na majetek stěžovatele byla nařízena bezdůvodně.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecnému soudu vytýká, že nepřezkoumal příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce v té jeho části, kde bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů oprávněného, resp. že svůj závěr o nedůvodnosti námitek stěžovatele řádně v napadeném usnesení neodůvodnil. Jak je patrno ze soudního spisu a ústavní stížnosti, námitky stěžovatele směřovaly proti tomu, že povinnost k náhradě nákladů oprávněnému (jako taková) mu neměla být zmíněným příkazem uložena.

Podle § 44 odst. 6 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "e. ř."), musí být v usnesení o nařízení exekuce uvedena povinnost, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů exekuce. Proto také pravomocným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 8. 2005, čj. 10 Nc 5428/2005-4, byla na majetek stěžovatele vyhlášena exekuce mj. i pro náklady exekuce, jež mají být stanoveny až v průběhu daného řízení. Uvedené ustanovení vychází z předpokladu, že to byl povinný, kdo způsobil, že exekuční řízení bylo zahájeno, a proto je odpovědný za náklady v důsledku takového řízení vzniklé. Při nařízení exekuce však není ještě zřejmá jejich celková výše (a jednotlivé složky), tato vyplyne až v průběhu exekučního řízení. Z tohoto důvodu na uvedené ustanovení navazuje § 88 odst. 1 e. ř., dle kterého náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Předmětný příkaz je tedy pouze určitou konkretizací rozhodnutí o nařízení exekuce aiv jeho případě platí pravidlo presumovaného procesního zavinění povinného.

Je-li podán návrh zastavení výkonu rozhodnutí, o takovém návrhu rozhoduje příslušný soud, který v případě splnění zákonem stanovených důvodů (viz § 268 o. s. ř.) výkon rozhodnutí zastaví (pokud ovšem nedošlo k opuštění od provedení exekuce ve smyslu § 46 odst. 3 e. ř.), přičemž rozhodne o náhradě nákladů řízení (exekuce) podle pravidel stanovených § 89 e. ř., ale subsidiárně i o. s. ř., zejména jeho ustanovení § 271 (viz § 52 odst. 1 e. ř.), neboť prvně uvedené (a nutno říci stručné) ustanovení řeší příslušnou problematiku jen zčásti [použití o. s. ř. připouští odborná literaturu, viz Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související, Komentář, C. H. BECK, 1. vydání, 2005, str. 433 a násl.; jiný názor in: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, C. H. BECK, 6. vydání, 2003, str. 1269, k mezím použití o. s. ř. srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, ve Sbírce nálezů a usnesení dosud nepubl., dostupný na www.judikatura.cz]. Účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce pak zastavením řízení zaniká (viz také prvně cit. publikace, str. 435).

V daném případě soudní exekutor při svém rozhodování, jež vyústilo ve vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, nebyl oprávněn zkoumat, zda jsou zde důvody pro zastavení (či částečné zastavení) exekuce, což je také předpokladem pro vyřešení problematiky náhrady nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Takovéto rozhodnutí přísluší soudu, jenž dosud o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce nerozhodl. Teprve až soud vyřeší otázku zastavení exekuce, bude možno rovněž s konečnou platností rozhodnout o náhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (příp. povinného). Z uvedeného je zřejmé, že soudní exekutor nemohl ke skutečnostem, jež jsou základem výše zmíněných námitek stěžovatele, při vydávání příkazu přihlížet, a tak nutno tyto námitky považovat za irelevantní. Postupu soudního exekutora nelze v daném ohledu tedy nic vytknout, což implicitně vyjádřil i okresní soud na str. 1 svého usnesení; to, že "navíc" přezkoumal správnost jednotlivých položek nákladů exekuce (§ 87 odst. 1 e. ř.), mu nemůže být přičítáno k tíži. I kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatele, že odůvodnění napadeného usnesení je nedostatečné, z výše uvedeného je zřejmé, že by jeho eventuální zrušení nemohlo postavení stěžovatele zlepšit. Byť tedy rozhodnutí soudního exekutora eventuálně mohlo zasáhnout do práv stěžovatele, je tomu tak jen dočasně, s možností "nápravy" v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, kde se o předmětných právech či povinnostech stěžovatele rozhodne s definitivní platností. Otázku, zda skutečně k takovému zásahu do práv stěžovatele došlo, v této fázi soudního řízení Ústavní soud řešit nemůže již jen z toho důvodu, že její zodpovězení závisí na tom, zda jsou dány důvody pro zastavení řízení, jakož i na případné interpretaci a aplikaci § 89 e. ř. a § 271 o. s. ř., což nyní přísluší pouze soudům obecným.

S ohledem na tyto důvody Ústavnímusoudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavnísoud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti, a proto jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru