Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2889/17 #1Usnesení ÚS ze dne 25.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
odškodnění
zdravotnické zařízení
Bolestné
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2889.17.1
Datum podání12.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

440/2001 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2889/17 ze dne 25. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky N. V., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 25 Cdo 4650/2015-435, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015 č. j. 55 Co 160/2015-410, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. ledna 2015 č. j. 26 C 283/2010-363, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a 1. Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, a 2. Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na nedotknutelnost své osoby a svého soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem podle čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (dále jen "Úmluvy").

2. Stěžovatelka se v souvislosti se škodou na zdraví žalobou domáhala na vedlejší účastnici zaplacení odškodnění v částce 1 432 834 Kč s příslušenstvím, načež Obvodní soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora označeným rozsudkem řízení co do částky 69 000 Kč zastavil (výrok I), dále uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 195 300 Kč a úrok z prodlení z částky 69 000 Kč (výrok II), co do částky 1 115 700 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a také rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VII).

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku III tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 117 480 Kč s příslušenstvím, ve zbytku výroku III (o zamítnutí jistiny) jej potvrdil, ve výrocích IV až VI zrušil a ve výroku VII zčásti jej změnil a zčásti potvrdil.

4. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud neshledal ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustným, a proto je shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357) a ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13 (N 183/75 SbNU 27) s tím, že již odůvodnění rozsudku obvodního soudu trpí zásadními vadami, neboť se v něm uvedený soud na straně jedné dovolává bodového ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoveného v doplňku č. 1 znaleckého posudku MUDr. Jiřího Svobody, a to na 785,5 a 765 bodů, na straně druhé bez odůvodnění vychází ze "základní částky" 33 000 Kč a 36 000 Kč, navíc z něho nelze seznat, kdy podstoupila poslední operační úkon, resp. že se tak stalo až dne 19. 10. 2011 (byť je bolest s ním spojená součástí bodového ohodnocení), a potažmo kdy došlo ke stabilizaci stavu, resp. jak dlouho u stěžovatelky trvala akutní fáze bolesti, neodůvodněna byla i řada dalších úvah, např. proč by mělo být odškodnění bolesti sníženo z důvodu tzv. spoluúčasti.

6. Městskému soudu stěžovatelka vytkla, že rozsudek obvodního soudu pro "nepřezkoumatelnost" nezrušil a že aniž by se zabýval relevantními skutkovými okolnostmi, provedl pouze novou kalkulaci výše odškodnění, načež zjevnou absenci skutkových zjištění (např. ohledně délky trvání akutní fáze bolesti či počtu, charakteru a data absolvovaných operačních úkonů) "nahradil odkazy na rozhodnutí v jiných, nijak nesouvisejících případech". Dovolání, kde obecně namítala absenci dostatečného a srozumitelného odůvodnění a specificky absenci zjištění délky trvání akutní fáze bolesti, dovolací soud odmítl, aniž k této argumentaci přihlédl.

7. Stěžovatelka v návaznosti na to upozornila, že se od počátku řízení dovolávala principu proporcionality [ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499) a ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1346/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], a také (v podstatě) zopakovala, že žádný ze soudů se nezabýval otázkou, jak dlouho trvala akutní fáze bolestí, a za jak dlouhé období tedy jí náleží ono odškodnění bolesti ve výši 189 000 Kč. Vycházel-li odvolací soud z bodového ohodnocení ve výši 787,5 bodů, obsaženého ve výše uvedeném posudku, jde o období od 26. 11. 2008 do 19. 10. 2011. Odškodnění za jeden měsíc akutní fáze bolesti vychází v průměru na 5 400 Kč, což stěžovatelka považuje za nepřiměřené, neboť jeden měsíc strávený v bolestech by měl být odškodněn vyšší částkou než tříhodinové zpoždění letu ve smyslu rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. C-581/10 a C 629/10. Navíc by měl dle stěžovatelky existovat obdobný logický poměr mezi výší odškodnění bolestí v akutní fázi, byť trvající téměř tři roky, a bolestmi trvalými, doživotními, odškodňovanými v rámci odškodnění ztížení společenského uplatnění na desetiletí dopředu.

8. Závěrem stěžovatelka uvedla, že se od počátku řízení výslovně domáhala aplikace čl. 24 Úmluvy, resp. přiznání spravedlivé náhrady škody, přičemž bylo povinností obecných soudů se s touto argumentací řádně vypořádat; v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1346/16. Současně poukázala na nálezy ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13 (N 205/75 SbNU 297) a ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), v nichž se měl Ústavní soud přihlásit k principu plného odškodnění za újmu na zdraví.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti i vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se v daném soudním řízení domáhala odškodnění bolesti ve výši 660 000 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 720 000 Kč, obecné soudy jí přiznaly v prvním případě částku 189 000 Kč a ve druhém 192 780 Kč. S těmito závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas a namítá, že tak došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv (viz sub 1).

13. Stěžovatelka v prvé řadě v ústavní stížnosti opakuje své výhrady, jež uplatnila ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu, spočívající zejména v tom, že jeho rozhodnutí není tzv. přezkoumatelné. Ústavní soud však v této souvislosti musí připomenout, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející nepřezkoumává jednotlivě, ale jako jeden celek, neboť případná pochybení, jichž se obecné soudy dopustily, mohou (a mají) být zhojena v dalším průběhu dalšího řízení, a zásadně teprve jeho konečný výsledek může být předmětem ústavněprávního přezkumu [srov. § 72 odst. písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Jak patrno z napadeného rozsudku městského soudu, uvedený soud jako soud odvolací se těmito námitkami zabýval a náležitě se s nimi vypořádal.

14. Namítla-li stěžovatelka vůči městskému soudu v souvislosti s odškodněním bolesti nedostatečná skutková zjištění, konkrétně ohledně délky akutní fáze bolesti či počtu, charakteru a dat absolvovaných operačních úkonů, tento soud, stejně jako obvodní soud, výslovně vycházely z doplnění znaleckého posudku MUDr. Jiřího Svobody (ze dne 5. 11. 2014), z něhož tyto skutečnosti zcela zřetelně plynou, včetně toho, že poslední hodnocený lékařský úkon (z hlediska odškodnění bolesti) byl proveden dne 19. 10. 2011, což ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí. Je přitom zcela zřejmé, že namítané pochybení (spočívající zřejmě v tom, že skutečnosti uvedené ve znaleckém posudku nebyly výslovně konstatovány v odůvodnění napadených rozsudků soudů nižších stupňů), i kdyby bylo Ústavním soudem zjištěno, nemělo by na výsledek řízení vliv.

15. Jde-li o (30 %) snížení odškodnění, a to s ohledem na stěžovatelčinu "spoluúčast", je třeba upřesnit, že to se netýkalo bolestného, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nýbrž ztížení společenského uplatnění, a toto snížení bylo obvodním soudem řádně odůvodněno a příslušné úvahy byly následně podrobeny přezkumu ze strany městského soudu i Nejvyššího soudu. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům vytknout, zvláště za situace, kdy stěžovatelka příslušnou námitku blíže neodůvodnila.

16. Dále stěžovatelka upozornila, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s principem proporcionality, resp. plného (spravedlivého) odškodnění, což vyvodila v případě bolestného z porovnání s odškodněním za určitou dobu zpoždění letu; současně stěžovatelka odmítla odkazy městského a Nejvyššího soudu na svá předchozí rozhodnutí s tím, že jde o jiné, nesouvisející případy. Ani v tomto bodě Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit. Neshledal totiž, že by obecné soudy postupovaly ve zjevném rozporu s principy, jež lze vyvodit z rozhodnutí Ústavního soudu, na která stěžovatelka odkazuje. Vyšly totiž (sice) z bodového hodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., současně (však) v souladu s principem proporcionality (odškodnění) za použití ustanovení § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky zohlednily konkrétní okolnosti posuzovaného případu a také v souladu (i) s principem rovnosti vzaly v úvahu výši odškodnění, jež bylo poškozeným přiznáno v obdobných případech, přičemž dostatečně vysvětlily, proč nepovažují stěžovatelčinu argumentaci odškodněním za zpoždění letu přiléhavou. Za tohoto stavu Ústavní soud nemá z čeho vyvodit, že by v posuzované věci přiznané odškodnění bylo zjevně neadekvátní, a tudíž rozporné s výše zmíněnými principy. Zde lze jen odkázat na závěry Nejvyššího soudu a připomenout, že srovnávat lze jen případy a okolnosti k tomu způsobilé, nehledě na aspekt soudního uvážení, který byl náležitě Nejvyšším soudem vyložen.

17. Protože nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru