Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2880/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
Rehabilitace
odškodnění
akt/nicotný (paakt)
právní předpis
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2880.15.1
Datum podání24.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 371

217/1994 Sb.

261/2001 Sb.

58/1969 Sb., § 28

82/1998 Sb., § 36


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2880/15 ze dne 5. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Ihringové, roz. Pecníkové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. 39 Co 156/2015-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. února 2015 č. j. 19 C 213/2014-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 22. 9. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2015, stěžovatelka napadla shora uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 v návaznosti na čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 26 822 Kč z titulu odškodnění, které jí mělo náležet jakožto pozůstalé dceři Ladislava Pecníka, který dne 7. 4. 1945 zahynul v koncentračním táboře, když předtím byl dne 18. 8. 1943 zatčen a následně uvězněn na základě rozsudku Zvláštního soudu v Brně ze dne 22. 11. 1943 sp. zn. 10 KLs So 128/43, kterým byl odsouzen k trestu dvou let pro provinění proti nařízením o válečném hospodářství. Tento rozsudek byl prohlášen nicotným, a to usnesením Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 12. 1948 sp. zn. Nt VII nic. 388/48. Dle názoru obvodního soudu na danou věc nelze použít trestní řád účinný do 30. 6. 1969 (konkrétně ustanovení § 371 až 374), jak se stěžovatelka domáhala, neboť v době vydání zmíněného rozhodnutí či jeho zrušení nebyl tento předpis vydán a nebyl aplikovatelný (nenabyl účinnosti) a ze stejného důvodu nelze použít ani trestní řády ze dne 2. 7. 1950 či ze dne 19. 12. 1956; v úvahu by přicházelo použití zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se zavádí nový řád soudu trestního, ten však na odškodnění nepamatoval.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrzen. Městský soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že by v úvahu přicházela aplikace předpisu, který byl účinný ke dni vydání odsuzujícího rozhodnutí, případně ke dni rozhodnutí o jeho nicotnosti, tj. zákon č. 119/1873 ř. z., v němž však na odškodnění není pamatováno, a dodal, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, kterého se stěžovatelka dovolávala, dopadal na odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. 1945. Odškodnění nelze přiznat ani podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ani zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to z důvodu, který uvedl již obvodní soud.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se o existenci citovaného usnesení Krajského soudu v Uherském Hradišti dozvěděla až v roce 2012, načež požádala o jeho řádné doručení, k němuž došlo dne 6. 6. 2012. Následně požádala Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění, to žádost postoupilo Česko-německému fondu budoucnosti, který však nijak nereagoval. Dále uvedla, že ve svém odvolání proti napadenému rozsudku obvodního soudu (vycházejícího z názoru, že odsuzující rozhodnutí, které bylo prohlášeno nicotným, není rozhodnutím českého soudu, a proto nelze československé, případně české právo vůbec aplikovat) argumentovala tak, že L. Pecník byl protektorátním příslušníkem, že Protektorát Čechy a Morava vznikl na základě souhlasného prohlášení představitelů Československa a Německa, a tudíž československý a potažmo český stát nese plnou odpovědnost za nezákonnou újmu, kterou jmenovaný a jeho rodina utrpěli.

5. Podle stěžovatelky zahrnuje daný spor tři zásadní otázky ústavněprávního charakteru, z nichž první je, zda šlo o žalobu na náhradu materiální či nemateriální újmy. Odvolací soud nahlížel na věc jako na řízení o náhradu nemateriální újmy, ona však žádala náhradu ušlého výdělku, nákladů vazby a výkonu trestu, tedy újmy materiální, což je důležité, neboť řízení o nich mají rozdílná pravidla. Druhá otázka spočívá v tom, zda existoval v roce 1943, resp. 1948 předpis, podle kterého bylo možné provádět odškodňování. Podle stěžovatelky je sice pravda, co uvedl městský soud, tedy že zákon č. 119/1873 ř. z. na odškodnění nepamatoval, to dle jejího názoru ale není podstatné, neboť na něj pamatovaly zákony č. 109/1918 ř. z., o náhradě škody osobám neprávem odsouzeným, a zákon č. 318/1918 ř. z., o náhradě škody za vyšetřovací vazbu, které platily až do 31. 7. 1950. Třetí otázkou je, zda lze v současnosti pro odškodňování osob nevinně odsouzených v roce 1943 a rehabilitovaných v roce 1948 použít nějaký pozdější předpis, kdy podle názoru stěžovatelky se pro případy, kdy nezákonné rozhodnutí bylo vydáno do 30. 6. 1969, uplatní § 371 až 374 trestního řádu ve znění účinném do tohoto data, neboť v tomto předpise není žádné přechodné ustanovení, jako tomu bylo v případě zákona č. 58/1969 Sb. (§ 28); k takovému závěru dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1628/07 (N 215/47 SbNU 829) a ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 134/08 (N 172/51 SbNU 133), kde se řešilo odškodnění za nezákonné odsouzení z let 1929 a 1930.

6. Podle stěžovatelky tedy obecné soudy poslední dvě otázky zodpověděly nesprávně, ovšem i kdyby byla zodpovězena nesprávně jen jedna z nich, bylo by porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť přehlédly zákony, které na odškodnění pamatovaly, a judikaturu, podle níž lze aplikovat § 371 až 374 trestního řádu ve znění účinném do 30. 6. 1969, navíc odvolací soud hodnotil věc jako žalobu na náhradu nemateriální újmy. Tím, že jí obecné soudy neposkytly ochranu proti postupu Ministerstva spravedlnosti, které žádost postoupilo výše uvedenému fondu, který není odškodňovacím orgánem, došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s názorem obecných soudů, že újmu, která vznikla jejímu otci na základě odsouzení v době Protektorátu Čechy a Morava Zvláštním soudem v Brně, nelze odškodnit podle žádného právního předpisu České republiky, byť podle jejího názoru za to Česká republika nese svůj díl odpovědnosti (sub 4). V této souvislosti poukázala jednak na zákony č. 109/1918 ř. z. (Gesetz über die Entschädigung ungerechtfertigt verurteilter Personen) a č. 318/1918 ř. z. (Gesetz über die Entschädigung für Untersuchungshaft) s tím, že tyto právní předpisy obecné soudy ve svých úvahách opomenuly, jednak na ustanovení § 371 až 374 trestního řádu, účinného do 30. 6. 1969, jenž je dle jejího názoru na danou věc (též) použitelný.

10. Pokud jde o první námitku, městský soud případně poukázal na § 5 a násl. dekretu presidenta republiky č. 79/1945 Sb., o zatímní úpravě soudnictví v zemích České a Moravskoslezské, v němž se hovoří o "likvidaci německého soudnictví", dále na jeho ustanovení § 12, podle něhož trestní věci pravoplatně skončené přezkoumá státní zástupce z hlediska ustanovení čl. 9 až 11 ústavního dekretu presidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku (vyhláška č. 30/1945 Sb.II). Současně je třeba poukázat na čl. 12 tohoto ústavního dekretu, podle něhož měl zvláštní zákon stanovit, "jak budou odčiněny škody vzniklé důsledkem mimořádných poměrů doby nesvobody a jak budou upraveny případy, ve kterých není možno, nebo v zájmu hospodářské a sociální obnovy není účelno, vrátiti se k původnímu stavu", jakož i na § 1 vládního nařízení č. 31/1945 Sb.II, jímž se stanoví konec doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku, podle něhož doba nesvobody se končí dnem 4. 5. 1945.

11. V bezprostřední návaznosti na to přijal zákonodárce např. zákon č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce, či zákon č. 21/1948 Sb., o právním postavení snoubenek a nemanželských dětí, pozůstalých po účastnících národního boje za osvobození. Jde-li o období po únoru 1948, "komunistický režim postupně rušil přísliby z let 1945 - 1947 o pomoci obětem nacistické perzekuce z prostředků tehdejšího Fondu národní obnovy, vytvořeného z majetku po válce konfiskovaného na základě dekretů prezidenta republiky. V souvislosti s měnovou reformou a likvidací tzv. vázaných vkladů pak došlo ke znehodnocení i dosavadních dílčích odškodnění a následnému definitivnímu negování z těchto příslibů." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 217/1994 Sb.).

12. Po roce 1989 zákonodárce za účelem odškodnění některých křivd způsobených v době okupace přijal např. zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, či zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.

13. Z výše uvedeného lze jednak vyvodit, že československý stát akt, kterým měla být právnímu předchůdci stěžovatelky způsobena újma, považoval za akt cizího státu, jemuž nelze - vzhledem k vyslovené nicotnosti - přiznat žádné právní účinky. S tím koresponduje i závěr, že pokud měly být odškodněny škody způsobené v době nesvobody, mohlo tomu být pouze na základě zvláštních zákonů, podle nichž právo na odškodnění nevzniká plošně, ale jen v určitých případech, a nikoli z důvodu odpovědnosti bývalého Československa či České republiky, nýbrž z důvodů jiných, které zvláštní odškodňovací zákony ve vztahu k přesně definovaným kategoriím obětí vymezily. Z tohoto důvodu použití obecné právní úpravy představované zákonem č. 109/1918 ř. z. a č. 318/1918 ř. z. nepřicházelo v úvahu (Ústavnímu soudu ostatně není známo žádné rozhodnutí, kdy by v poválečné době byla za takovýchto okolností náhrada škody podle citových zákonů přiznána). Totéž možno uvést i ve vztahu k ustanovení § 371 a násl. trestního řádu (účinného do 30. 6. 1969), přičemž stěžovatelčin poukaz na nálezy sp. zn. I. ÚS 1628/07 a I. ÚS 134/08 nelze pokládat za přiléhavý s ohledem na jiné okolnosti případu - v tam řešených věcech byla poškozená osoba odsouzena v roce 1930, resp. 1928, a zproštěna obžaloby byla v roce 2004, resp. v tomto roce bylo trestní stíhání zastaveno (vzhledem k tomu je bez významu, že není zcela zřejmé, proč by měla být tato ustanovení trestního řádu aplikována, jestliže je stěžovatelka názoru, že mají být použity výše uvedené předpisy. Zde stačí poukázat na maximu lex de futuro, iudex de praeterito.

14. Vychází-li stěžovatelka z předpokladu, že výše zmíněný rozsudek Zvláštního soudu v Brně nutno považovat (i) za akt československého státu, a tudíž Česká republika nese odpovědnost za újmu, jež byla L. Pecníkovi a jeho rodině způsobena daným protiprávním aktem, Ústavní soud tuto úvahu musí odmítnout, neboť stěžovatelka z relevantních skutečností vytrhává jednu, jež dle její představy má danou premisu podporovat, přičemž zcela přechází historické události ve všech souvislostech, včetně vývoje právního postavení tehdejšího Československa, z nichž tento stát a jeho občané vycházejí nikoliv jako strůjci nacistické perzekuce, ale jako její oběti. Ústavní soud považuje na potřebné zdůraznit, že s ohledem na zásadu sebeomezení (judicial self-restraint) se zdržuje komentáře k argumentu stěžovatelky, že Protektorát Čechy a Morava vznikl souhlasným prohlášením představitelů Československa a Německa, a tudíž československý a potažmo český stát nese plnou odpovědnost za nezákonnou újmu, kterou jmenovaný a jeho rodina utrpěli.

15. Bez ohledu na stěžovatelčino popírání historických a právních okolností vzniku doby nesvobody a jejich důsledků, což bylo řešeno tzv. dekretálním zákonodárstvím [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.)], je třeba uvést, že stěžovatelka svůj nárok opírá o čl. 36 odst. 3 Listiny, přičemž přehlíží, že Listina nabyla účinnosti až dne 8. 2. 1991, a tudíž povinnost státu k vydání "prováděcího" zákona, na jehož základě by mělo být zakotveno právo na náhradu škody způsobené nezákonným (či nicotným) trestním rozhodnutím v době okupace, neexistuje; je tedy plně věcí státu, zda a v jaké formě pomoc obětem nacistické perzekuce poskytne, a jestliže se z finančních důvodů Česká republika rozhodla učinit humanitární gesto a poskytnout jednorázové finanční částky omezenému okruhu osob a v omezené výši (viz důvodová zpráva k zákonu č. 217/1994 Sb.), nelze z hlediska ústavnosti ničeho (minimálně v této souvislosti) namítat.

16. Povinnost státu k náhradě škody by tak mohla vyplynout pouze z tzv. podústavního práva, reprezentovaného - jak bylo výše vysvětleno - některým ze zvláštních předpisů týkajícím se odškodnění z období nacistické okupace. Nevyvozovala-li stěžovatelka existenci jí uplatňovaného nároku ze zvláštního, na její případ speciálně dopadajícího předpisu, nýbrž z obecného právního předpisu, pak závěr městského soudu, že vzniklá újma není "odškodnitelná" podle žádného z právních předpisů České republiky, může z hlediska ústavnosti plně obstát.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru