Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2872/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré po... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
Ochrana osobnosti
televizní a rozhlasové vysílání
novinář
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2872.11.1
Datum podání27.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17 odst.1, čl. 10 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 17 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 12 odst.3, § 11, § 13 odst.1, § 13 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2872/11 ze dne 8. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Česká televize, se sídlem: Kavčí hory, 140 70 Praha 4, právně zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem AK se sídlem Vodičkova 30, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2011 č. j. 1 Co 297/2010-154 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 34 C 205/2007-109, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. září 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2011 č. j. 1 Co 297/2010-154, vyjma výroku, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 34 C 205/2007-109, a dále se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 34 C 205/2007-109 v jeho výrocích pod body I, IV, a V, a to pro porušení článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2010 č. j. 34 C 205/2007-109 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 6. srpna 2010 č. j. 34 C 205/2007-133 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") odstranit ze sekce internetového vysílání ČT umístěné na jejích internetových stránkách reportáž nazvanou "M. P. se přiznal k zločinu" či "P. se přiznal k pašování kradeného stříbra", do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I), dále žalované uložil povinnost v téže lhůtě zveřejnit ve svém vysílání omluvu ve znění: "Česká televize se omlouvá panu J. M., bytem B., ulice K., za to, že jej v rámci pořadu Reportéři ČT vysílaném v premiéře 17. září 2007, nepodloženě nařkla ze spáchání trestného činu, označila jej jako odsouzeného za trestnou činnost, kterou nikdy nespáchal" (výrok pod bodem II) a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy 50.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem IV). Městský soud dále zamítl žalobu, aby omluva uvedená ve výroku pod bodem II byla publikována též prostřednictvím inzerce, alespoň v jednom celostátním týdeníku a aby součástí omluvy byla i pasáž: "...a uvedla o jeho osobě další nepravdivé informace" (výrok pod bodem III) a dále městský soud zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit dalších 50.000,- Kč (výrok pod bodem V). Žalované uložil soud zaplatit žalobci náklady řízení (výrok pod bodem VI).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2011 č. j. 1 Co 297/2010-154 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve věci samé změnil jen tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalovaná zveřejnila ve svém vysílání omluvu tohoto znění: "Česká televize se omlouvá panu J. M., bytem B., ulice K. za to, že jej v rámci pořadu Reportéři ČT, vysílaném v premiéře 17. 9. 2007, nepodloženě nařkla ze spáchání trestného činu, označila jej jako odsouzeného za trestnou činnost, kterou nikdy nespáchal."; jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 11.840,- Kč a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10.240,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v daném případě upřednostnily právo žalobce na ochranu jména, cti a důstojnosti před svobodou projevu. Stěžovatelka se naopak domnívá, že v posuzované věci mělo být upřednostněno právo na svobodu projevu, neboť reportáž jednoznačně vysvětluje, jakou roli měl v případu žalobce (označovaný jako "taxikář J. K.") hrát a jaká byla spojitost trestního řízení ve věci skupiny dovážející nedostatkové zboží okolo P. s vývozem stříbra. Žalobce byl v reportáži označen jen přezdívkou a ve spojení se svědectvím D. M. o tom, jak jí měl ukazovat stříbro ve vile K. G., žalobce tedy nebyl v reportáži jmenován. To, že žalobce byl v 80. letech pravomocně odsouzen za ilegální dovoz a distribuci zboží, je historickou skutečností, kterou učinil nespornou i žalobce samotný. Případ sám, přestože se váže k období z před více než dvaceti lety, má souvislost se současností, neboť některé osoby z tehdejšího okruhu tzv. veksláků jsou činní v hospodářském životě. Pořad Reportéři ČT je co do obsahu zpravodajsko-publicistickým (aktuálně publicistickým) pořadem, na který třeba vztáhnout zpravodajskou licenci z hlediska publikování fotografií a zvukově obrazových záznamů ve smyslu ust. § 12 odst. 3 občanského zákoníku. Argument vrchního soudu o publicistickém pořadu byl podle stěžovatelky opřen toliko o formální posouzení, nikoliv vlastní obsah pořadu.

Stěžovatelka má zato, že v daném případě uveřejnila pravdu podloženou zjištěními redakce, jež v reportáži důsledně zdrojovala, přesně pak popsala spojitost obou v reportáži zmíněných trestních kauz a rovněž roli postavy taxikáře v případu stříbra, kterému v tomto ohledu nepodsouval jakékoliv nelegální jednání. Pokud jde o uveřejnění fotografie žalobce z tehdejšího, dnes veřejně přístupného policejního spisu, stěžovatelka má za to, že nemohla neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobce v kontextu, v jakém byla fotografie uveřejněna. Je nespornou skutečností, že žalobce byl v 80. letech pravomocně odsouzen za trestnou činnost, na níž se nevztahovaly rehabilitační zákony z počátku 90. let. Z dnešního pohledu lze sice povahu této trestné činnosti relativizovat, nicméně faktem zůstává, že běželo o jednání protiprávní a v některých ohledech i nemorální. Zveřejnění historické pravdy nelze podle stěžovatelky s odstupem tolika let považovat za neoprávněný zásah do práv žalobce. Konečně ve vztahu k zahlazení jeho tehdejšího odsouzení je namístě konstatovat, že to zavazuje orgány veřejné moci a rozhodně nebrání nalézání historické pravdy o určitých skutečnostech a jevech, které ovlivňovaly a v určitých projevech stále ovlivňují společnost.

Stěžovatelka je toho názoru, že okolnosti tohoto případu odůvodňují, aby v tomto konkrétním případě bylo právo na svobodu projevu upřednostněno a neodůvodňují poměrně rozsáhlé zadostiučinění, kterého se žalobci dostalo.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podle článku 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle článku 17 odst. 1 Listiny je svoboda projevu zaručena. Podle odst. 2 téhož článku má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Článek 10 i čl. 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v článku 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1158/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97). Ústavní soud nemůže zasáhnout do rozhodnutí obecného soudu jen proto, že by sám provedl poměřování ústavních hodnot a základních práv jinak a dospěl tak k jinému závěru. Ústavní soud však zasáhne a bude chránit základní právo, pokud se obecné soudy extrémně zmýlily při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně platí, že čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu soudem Ústavním (srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1158/07).

V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že skutečnosti obsažené v reportáži jsou objektivně způsobilé ve značné míře snížit občanskou čest žalobce a jeho soukromí, a že je odůvodněn nejen požadavek na upuštění od neoprávněných zásahů, ale i na přiměřené zadostiučinění formou peněžité náhrady nemajetkové újmy v penězích. Za přiměřené, vzhledem k povaze a jednoduchosti zveřejnění i odstranění informací na internetovém portálu žalované, aniž by bylo třeba provádět jakékoli zásahy do vlastní reportáže, jejíž obsah by již tím byl nutně zkreslen, pokládal i odvolací soud jejich odstranění. Odvolací soud poukázal na to, že žalované nic nebrání v tom, aby zveřejnila reportáž kdykoli znovu, aniž by však obsahovala pasáže, jimiž došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, chráněných ust. § 11 a násl. obč. zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvod ke zveřejnění požadované omluvy. Shodně se soudem prvního stupně shledal odvolací soud rovněž předpoklady pro přiznání nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 obč. zákoníku jako prostředku obrany proti neoprávněnému zásahu a shodně též dovodil, že z objektivního hlediska šlo o neoprávněný zásah, který ve značné míře snížil žalobcovu občanskou čest a vážnost ve společnosti, zvláště uváží-li se, že ke zveřejnění reportáže došlo v televizním pořadu veřejnoprávní televize.

Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru