Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 287/04Usnesení ÚS ze dne 05.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a... více
Věcný rejstříkIn dubio pro reo
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.287.04
Datum podání07.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 160, § 2

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 287/04 ze dne 5. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., , právně zastoupeného Mgr. L. H., advokátem proti usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality ze dne 30. 1. 2004, č. j. ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, a proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 5. 2004, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 17. 6. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality ze dne 30. 1. 2004, č. j. ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, a dále usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 2 a odst. 3, čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2, čl. 7, čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 2 a odst. 3, čl. 13, čl. 14, čl. 17, čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2, čl. 9, čl. 14 odst. 2 a 3, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality ze dne 30. 1. 2004, č. j. ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, bylo ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání obviněných M. V., Ing. M. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), M. V. a L. P. pro spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství dle ust. § 9 odst. 2 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve stadiu pokusu dle ust. § 8 odst. 1 tr. zákona, a dále obviněného Mgr. Bc. L. Z. pro spáchání trestného činu podílnictví podle ust. § 252 tr. zákona. Uvedené usnesení napadli Ing. M. H., Mgr. Bc. Luboš Z., M. V. a L. P. stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, tak, že stížnosti obviněných podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tato obvinění jsou v hrubém rozporu se skutečností, pořízeným spisovým materiálem a nejsou zde žádná zjištění, která by odůvodňovala závěr, že byl spáchán trestný čin, a že jej spáchala konkrétní osoba, jak vyžaduje ust. § 160 odst. 1 tr. řádu. Podle stěžovatele se policejní orgán ve výše uvedeném usnesení zjevně nevyrovnal s ust. § 2 tr. řádu a nepopsal všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Zcela zde podle stěžovatele chybí popis jednání, policejní orgán pouze konstatuje, v rozporu se skutečností, že je odůvodněn závěr o spáchání trestného činu. Policejní orgán podle stěžovatele porušil své povinnosti vyplývající z výše uvedených ustanovení tr. řádu. Ze strany policejního orgánu tak podle stěžovatele došlo k nerespektování základních zásad trestního řízení - k porušení zásady presumpce neviny, zásady řádného zákonného procesu, zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady in dubio pro reo, zásady zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatel uvádí, že se nikdy žádné trestné činnosti ve smyslu sděleného obvinění nedopustil a ani neporušil žádné platné zákony. Stěžovatel dále uvádí, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze vadně, protože se odvolává na usnesení Policie ČR s jiným číslem jednacím a vzniká zde pochybnost, zda se v tomto případě nejedná o neplatný či nicotný právní akt. Ve výroku svého usnesení prý státní zástupkyně měnila napadené usnesení policejního orgánu, měnila výrok usnesení o zahájení trestního stíhání a tak se snažila odstranit jeho zjevné vady. Stěžovatel namítá, že dle trestního řádu není státní zástupce v žádném případě oprávněn měnit usnesení o zahájení trestního stíhání, ani jakkoli zasahovat do popisu skutku tak, jak byl uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání. Takovýto postup státního zástupce je podle stěžovatele protiprávní, neboť toto rozhodnutí činí nepřezkoumatelným.

Ústavní soud se tedy nejprve zaměřil na posouzení otázky přípustnosti podané ústavní stížnosti. Zahájení trestního stíhání je po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, nově formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání. Po dřívějším opatření, které bylo sice přezkoumatelné, nikoli však v rámci řádného opravného řízení, zákon nyní předepisuje formu usnesení, proti níž je přípustná stížnost. V daném případě stěžovatel tento řádný opravný prostředek vyčerpal. Napadené rozhodnutí stížnostního orgánu je pravomocné a konečné, a může být tudíž podrobeno v níže specifikovaném, omezeném rozsahu, přezkumu Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ústavní soud ovšem v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).

Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn pouze přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody, tedy pouze posoudit, zda policejní orgán zahájil trestní stíhání z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, Ústavní soud modifikoval toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování, v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Dle ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, nasvědčují-li prověřováním podle ust. § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.

Ze znění první věty vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, že určitá osoba se dopustila určitého skutku, který vykazuje znaky trestného činu, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. Stupeň pravděpodobnosti musí vyplývat ze skutkových zjištění. Proto také trestní řád výslovně stanoví, že usnesení o zahájení trestního stíhání musí přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o odůvodněnosti trestního stíhání. Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný.

Zjištěnými skutečnostmi se tu rozumějí skutečnosti zjištěné zejména podle ust. § 158 odst. 3 tr. řádu, tedy postupy, jimiž orgány k tomu podle zákona oprávněné (zpravidla policejní orgány ve smyslu ust. § 12 odst. 2 tr. řádu) zjišťují, objasňují a prověřují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele, které zahrnují jak procesně relevantní důkazy, tak také úřední záznamy, které nemají charakter důkazů použitelných v řízení před soudem, a další podklady získané podle trestního řádu. S výjimkou neodkladných a neopakovatelných úkonů, které policejní orgán může provádět způsobem uvedeným v hlavě čtvrté a páté trestního řádu i před zahájením trestního stíhání (§ 160 odst. 3 tr. řádu), je možno provádět dokazování podle ust. § 89 a násl. až po zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci byla podmínka uvedení základních náležitostí v napadeném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání splněna.

Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele obsahuje všechny náležitosti upravené v ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán - tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a z jeho popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění i když není označena expresis verbis (výslovně). Napadené usnesení policejního orgánu tedy obsahuje všechny znaky skutku. Usnesení policejního orgánu obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění usnesení policejní orgán označil též skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z odůvodnění je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření, což poskytuje obviněnému a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.

Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.

Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze podle Ústavního soudu rovněž odpovídá zákonným požadavkům § 134 odst. 2 trestního řádu, takže podle mínění Ústavního soudu situace předvídaná citovaným nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 511/02, v souzené věci nenastala. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s podstatnými námitkami stěžovatele a z ústavněprávního hlediska jeho postupu ve věci nelze nic vytknout. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné a jako zjevně neopodstatněné je odmítá.

V odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze uvedla, že ve vyšetřovacím spise je založeno dostatečné množství podkladů, které odůvodňují závěr o tom, že byl spáchán trestný čin, a že pachateli tohoto trestného činu jsou obvinění. Ve spise je založena smlouva o úplatném převodu cenných papírů, v originále podepsaná za převodce KHB dne 29. 1. 1997 obviněnými P.a V., v kopii je podepsána obviněným V.. Založena je zpráva Střediska pro cenné papíry dokladující, že šlo o úplatný převod cenných papírů, založena je inkriminovaná smlouva o půjčce v kopii ze dne 28. 1. 1997, notářsky ověřená 18. 3. 2003, podepsaná za KHB obviněnými P. a V., za FEL obviněným H., založeny jsou návrhy dalších obviněných na vydání předběžného opatření Městským soudem v Praze, bylo zjištěno, že předmětné akcie jsou zajištěny usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, bylo zjištěno, že obviněný H. je mimo jiné i za tento obchod stíhán. Založeny jsou výpovědi všech zainteresovaných, výpisy z obchodního rejstříku jednotlivých společností apod. Z dokladů bylo zjištěno, že v době, kdy byla smlouva o půjčce uzavřena, obviněný H. již neměl plnou moc k zastupování kyperské společnosti. Z následných kroků a vzájemného propojení všech obviněných je podle státní zástupkyně zcela odůvodněn závěr o spáchání trestného činu i dalšími obviněnými.

Pokud jde o právní posouzení jednání obviněných, toto bylo podle státní zástupkyně shledáno v napadeném usnesení policejního orgánu jako správné, s výjimkou posouzení jednání obviněného Mgr. Bc. L. Z.

Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování, budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že státní zástupkyně se ve svém usnesení odvolává na usnesení policejního orgánu s jiným číslem jednacím. K tomu Ústavní soud uvádí, že přestože státní zástupkyně ve svém usnesení neuvedla celou spisovou značku napadeného usnesení, je nepochybné, že předmětem přezkumu bylo právě usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality ze dne 30. 1. 2004, č. j. ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, neboť přezkoumávané rozhodnutí lze identifikovat rovněž dle data jeho vydání, jakož i jmény obviněných a jeho předmětem. Zkrácení spisové značky v žádném případě nevylučuje identifikaci napadeného usnesení. Nejedná se tudíž o pochybení ani z hlediska jednoduchého práva, natož pak z hlediska práva ústavního.

K námitce stěžovatele, že státní zástupkyně svým usnesením měnila výrok napadeného usnesení policejního orgánu, lze dodat pouze tolik, že státní zástupkyně ve výroku svého usnesení rozhodovala pouze o zamítnutí stížnosti stěžovatele a ostatních spoluobviněných proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, a předmětem jejího rozhodování nebyla otázka změny formulace výroku usnesení policejního orgánu.

V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou také dostatečným způsobem odůvodněna.

Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru