Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2868/07 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2868.07.1
Datum podání07.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 190, § 195

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2868/07 ze dne 11. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského v právní věci A. J., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 50, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. srpna 2007 sp. zn. 21 Cdo 3366/2006, Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. 16 Co 52/2006 ve výroku I. a II., rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 24. srpna 2005 sp. zn. 8 C 190/2003 ve výroku I. a II., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. listopadu 2007, domáhal přezkoumání výše označených rozhodnutí, jimiž byla obecnými soudy zamítnuta jeho žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, dále se domáhal placení této náhrady do budoucna. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu a v souladu s výslovným poučením o opravných prostředcích proti tomuto rozsudku podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo závislé na jeho uvážení, a proto nemůže být stěžovateli k tíži to, že se řídil poučením a nepodal ihned ústavní stížnost, neboť měl za to, že je nutno využít všech opravných prostředků. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání, považuje za nesprávné a trvá na tom, že dovolací soud měl ve věci meritorně rozhodnout.

Porušení svých práv spatřuje stěžovatel i v nezákonném postupu obecných soudů v rozporu s hmotněprávními i procesními předpisy. Stěžovatel má zato, že soudy všech stupňů svými shora uvedenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, pokud dospěly k nesprávným právním závěrům, které jsou v rozporu se zákonem i důkazy provedenými ve věci. Soudy všech instancí rozhodly v jeho věci, aniž by bylo náležitě prokázáno tvrzení a závěr v tom směru, že ke dni rozvázání pracovního poměru stěžovatele měl být tento neschopen výkonu práce horníka v podzemí nejen pro následek pracovního úrazu, ale rovněž pro postižení levého loketního kloubu, které nemělo být profesního charakteru. Stěžovatel měl být pro každé z uvedených dvou onemocnění neschopen vykonávat tuto práci a v napadených rozhodnutích není objektivizován závěr o příčinné souvislosti vzniku škody v souvislosti s následky pracovního úrazu. Soudy nepřihlédly k tomu, že neprofesní onemocnění levého lokte bylo u stěžovatele poprvé zjištěno až v listopadu 1999, jedná se o novou skutečnost, na kterou dopadá jiná právní úprava zákoníku práce.

Stěžovatel dále tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho právo zaručené čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 29 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zrušil.

II.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda je přípustná ústavní stížnost napadající rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, jimiž byla zamítnuta žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a dále zda je možné přezkoumat dovolací řízení. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně sice přípustná, ale neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecného soudu, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95). V projednávané věci leží těžiště stěžovatelovy argumentace ve zpochybnění skutkových závěrů soudů, na kterých pak stavěly právní závěry ve vztahu k odpovědnosti zaměstnavatele (§ 190 odst. 1 zákoníku práce).

Pochybení při zjišťování skutkového stavu však představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65 a další). Vady důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 24. srpna 2005 sp. zn. 8 C 190/2003 (výrok I. a II.), byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, dále se domáhal placení této náhrady do budoucna. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. 16 Co 52/2006 ve výroku I. a II., potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího. Odvolací soud konstatoval, že soud nalézací zcela správně vycházel z odborného znaleckého závěru znaleckého ústavu, který v posudku vyčerpávajícím způsobem odpověděl na zadané otázky. Dále konstatoval, že ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, který odpovídá za škodu při pracovním úrazu (§ 190 zákoníku práce), když pro posouzení nároku je významné, že pracovní poměr stěžovatele skončil dohodou. Příčinou rozvázání pracovního poměru dohodou byla jiná skutečnost než pracovní úraz. Je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnavatel nemá povinnost přidělovat poškozenému práci, a že tedy zaměstnanec nemůže dosahovat stejného výdělku jako před poškozením, i kdyby pracovní úraz utrpěl. Stěžovateli nevznikla v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu škoda spočívající ve ztrátě na výdělku, kterého by mohl dosáhnout u jiného zaměstnavatele, neboť i kdyby nebylo následků pracovního úrazu, nebyl by stěžovatel dosahoval tvrzených výdělků pro následky neprofesního postižení. Odvolací soud se vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatele ve věci dokazování, i když je považoval za nadbytečné (výpočet průměrného výdělku stěžovatele u jiného zaměstnavatele). Argumentaci stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu (21 Cdo 805/99) neshledal případnou pro jiné skutkové okolnosti.

Stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z důvodů spočívajících na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání však žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačil. Stěžovatel tvrdil, že řízení bylo postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kritizuje pouze skutková zjištění obecných soudů, nesprávné skutkové a právní závěry z nich vyvozené, nesouhlasí se znaleckými posudky a předkládá vlastní skutkový závěr o příčinné souvislosti mezi úrazem, škodou a ztrátou na výdělku atd.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které stěžovatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007 (21 Cdo 3366/2006-119) dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem, aniž by se mohl věcí dále zabývat - dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

V této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. i usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). V daném ohledu postačí pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí a judikaturu Ústavního soudu. Na poukaz stěžovatele stran dovolacího důvodu formulovaného v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. reagoval co do jeho nepřiléhavosti Nejvyšší soud rovněž ústavně konformním způsobem, pročež návrh brojící proti usnesení Nejvyššího soudu byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě České republiky i v hlavě páté Listiny. Postup obecného soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn a nevybočuje z mezí principů spravedlivého procesu a není v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým dějem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ustanoveními §§ 167, 157 o. s. ř., jakými úvahami byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecného soudu tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení. Pro stručnost odůvodnění postačí odkázat na judikaturu Ústavního soudu v obdobné věci (sp. zn. I. ÚS 651/07, II. ÚS 488/07, III. ÚS 919/06, IV. ÚS 574/06, II. ÚS 49/04 www.nalus.usoud.cz.).

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Splnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení však neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho právo zaručené čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 29 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. března 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru