Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2864/16 #1Usnesení ÚS ze dne 27.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvě... více
Věcný rejstříkodůvodnění
odsouzený
trest/výkon
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2864.16.1
Datum podání24.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 345/1999 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů; § 17 odst. 6

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.1, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

345/1999 Sb., § 17 odst.6

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2864/16 ze dne 27. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 20/477, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 30 Cdo 4534/2015-377, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 55 Co 350/2014-297 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. března 2014 č. j. 21 C 152/2010-258, spojené s návrhem na zrušení § 17 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a konečně rovněž v čl. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se po vedlejší účastnici domáhal finanční kompenzace ve výši 39 000 eur s příslušenstvím a 1 000 eur za každé další tři měsíce trvání protiprávního stavu. Jeho žaloba byla založena na tvrzení o ponižujícím a nelidském prostředí v českých věznicích, v nichž stěžovatel vykonával v daném období trest odnětí svobody. Stěžovatel požadoval kompenzaci za omezení osobní svobody od roku 2001 do roku 2010. Obvodní soud převážnou většinu nároku zamítl z důvodu jeho promlčení. Posuzovat tak mohl pouze období od 26. 12. 2009 (šest měsíců před uplatněním nároku u vedlejší účastnice). Případná újma vznikala stěžovateli průběžně (každý den) a ten si jí tedy musel být vědom a případné nápravy se tak měl domáhat včas. Zároveň soud poukázal na to, že ústavností šestiměsíční promlčecí lhůty se již zabýval Ústavní soud a shledal tuto lhůtu ústavně konformní.

3. V období, na něž nebylo možné vztáhnout námitku promlčení, pak dospěl soud k závěru, že při komplexním posouzení úrovně výkonu trestu odnětí svobody jí nelze vyhodnotit jako rozpornou s čl. 3 Úmluvy, přestože sám soud shledal dílčí nedostatky v některých aspektech. Pokud jde o podlahovou plochu na cele, kde byl stěžovatel umístěn, ta nikdy neklesla pod tři čtvereční metry, přičemž počet vězňů na cele se měnil mezi 13 a 8. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva pak soud nehodnotil toto kritérium odděleně, nýbrž ve vztahu k individuálním podmínkám stěžovatelova výkonu trestu. Sám Evropský soud pro lidská práva nikdy nestanovil žádnou paušální podlahovou plochu. Lze nicméně z jeho rozhodnutí dovodit, že za přijatelnou hranici považuje 3 až 4 čtvereční metry. Při individuálním hodnocení pak soud poukázal na to, že stěžovatel se mohl po určitou část dne pohybovat mimo celu (každodenní hodinová vycházka, možný pohyb na chodbách oddělení po 90 minut, možnost pobytu ve společenské místnosti bez většího časového omezení, dvakrát týdně v posilovně, jedenkrát týdně kondiční cvičení), navíc stěžovatel velmi často pobývá mimo celu (nechává se eskortovat k soudům, u nichž vede značné množství sporů). Dle obvodního soudu jde minimálně o třetinu rozsahu výkonu trestu. Přestože tak soud hodnotí podlahovou plochu připadající na jednoho odsouzeného jako "ne zcela ideální ubytovací podmínky", s přihlédnutím k ostatním okolnostem výkonu trestu, neshledal porušení stěžovatelových práv. Co se týče zajištění hygieny, soud zjistil, že sociální zařízení je umístěno ve stavebně oddělené části cely, pod pevným uzavřením. K dispozici je teplá voda, a to prostřednictvím rychlovarné konvice. V otázce větratelnosti cel dospěl soud k závěru, že místnost je větrána, nicméně z bezpečnostních důvodů omezená drátěnými clonami. Vězni sami si pak větrání regulují. Nedostatky pak soud shledal v otázce osvětlení cel, které není podle měření, za použití analogických norem, dostatečné. Ačkoliv se uvedené normy vztahují na nově stavěné objekty (stěžovatel vykonával trest ve Věznici Mírov), měla by vězeňská služba dle soudu zajistit opatření pro lepší umělé osvětlení. Zároveň však soud i zde poukázal, že stěžovatel tráví dostatek času mimo celu, a proto tento nedostatek nezakládá porušení práv stěžovatele dle čl. 3 Úmluvy.

4. Nad rámec uvedeného pak obvodní soud dospěl k závěru, že tzv. Evropská vězeňská pravidla jsou pouze doporučujícím materiálem. Porušeny nebyly ani žádné jiné normy evropského práva, pročež obvodní soud nepředložil stěžovatelem navrženou předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Stejně tak nepředložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 17 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 345/1999 Sb."), neboť jeho rozpor se zákonem může obvodní soud posoudit sám. Uvedené ustanovení je pouze technickou normou, z níž žádná stěžovatelova práva nevyplývají.

5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu obvodního. Odmítl rovněž předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť v průběhu řízení nevyvstala žádná relevantní otázka výkladu evropského práva.

6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší sod odmítl napadeným usnesením. Odvolací soud se dle Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil od jeho rozhodovací činnosti. Stěžovatelem poukazované rozsudky dovolacího soudu řešily odlišnou situaci. Pokud jde o dostatečnou podlahovou plochu, odkázal Nejvyšší soud na své starší rozhodnutí (a potvrzující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), od níž se soudy rovněž neodchýlily. Stěžovatelem předložené dovolací námitky tak neshledal Nejvyšší soud přípustné. Rovněž tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie není nutné, neboť formulované otázky nebyly pro rozhodnutí dané věci významné.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí záměrně zkreslují skutečné podmínky výkonu trestu odnětí svobody v českých věznicích. Soudy navíc nepřípustně odmítly položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.

8. Konkrétně stěžovatel uvádí, že soudy neaplikovaly právo Evropské unie, ačkoliv na tuto nutnost upozorňoval, a zároveň svůj postup přezkoumatelným způsobem nezdůvodnily. Stěžovatel navrhoval položení předběžné otázky týkající se aplikace čl. 3 Úmluvy a judikatury, která se ho týká, v režimu evropského práva. S obsáhlou argumentací v doplnění jeho návrhu se odvolací soud vůbec nevypořádal. Nalézací a dovolací soudy se s uvedenou argumentací vypořádaly rovněž nedostatečně. Nejvyšší soud se navíc v této části odmítl zabývat stěžovatelovým vlastnoručně psaným dovoláním, ač na něj odkazoval právní zástupce, čímž dále porušil jeho právo na spravedlivý proces. K nepoložení předběžné otázky pak nebyl dle stěžovatele dán žádný z legitimních důvodů. Evropské právo pak dle stěžovatele navíc Nejvyšší soud dezinterpretoval, neboť jeho závěry se týkají plochy cely, která může být zastavěna jejím vybavením. Naproti tomu judikatura Evropského soudu pro lidská práva operuje s plochou nezastavěnou. V tomto směru stěžovatel uvádí především rozhodnutí ve věcech Lonic proti Chorvatsku a Ananyev a další proti Rusku. Odkazy Nejvyššího soudu na jeho vlastní rozhodnutí nebo na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jirsák proti České republice jsou dle stěžovatele nepřípadné.

9. Soudy se dle stěžovatele rovněž nezabývaly celým předmětem žaloby. Stěžovatel v tomto směru uvádí otázku souladu vyhlášky č. 345/1999 Sb. s čl. 3 Úmluvy, otázku neaplikovatelnosti (nicotnosti) trvalého úkolu vězeňské služby, jakožto tzv. nepřípustné terciální legislativy, navíc rozporné s Úmluvou. Dále nebyla dle stěžovatele řešena otázka neprůkaznosti a účelovosti statistik k přeplněnosti českých věznic. Rozsudku odvolacího soudu vytýká stěžovatel nepřezkoumatelnost, která vyplývá z toho, že na jeho obsáhlé odvolání reaguje soud jen jedním odstavcem odůvodnění. Dále stěžovatel podrobně odůvodnil svou námitku, že výkonem trestu odnětí svobody dochází k nepřetržitému porušování čl. 3 Úmluvy. Především jde o nedostatečnou volnou plochu připadající na jednoho odsouzeného. Ta byla v určitém období v některých věznicích menší než 3 metry čtvereční, což je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Dalšími důvody jsou nemožnost používání toalet v soukromí, ztížená možnost větrání cel, omezený přístup k přirozenému světlu a nedostatečné zajištění teplé vody k osobní hygieně. Pokud jde o přirozené světlo, samy soudy v tomto ohledu shledaly nedostatky. Za nepřípustné pak považuje stěžovatel některé závěry soudů, jako např. že si pobyt ve věznici zavinil sám, že se v důsledku častých převozů nachází mnoho času mimo celu a nedochází tedy u něj k porušování jeho práv. Za nesprávný pak považuje i závěr vedlejší účastnice, dle nějž nelze uvažovat o nesprávném úředním postupu, pokud pro cely neexistují státní normy.

10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a nepřípustně nepřenesly důkazní břemeno ze stěžovatele na stát, jak to požaduje judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně soudy neprovedly místní šetření na cele ve Věznici Mírov, výslech spoluvězňů a měření obměny vzduchu v celách.

11. Konečně stěžovatel rozporuje závěry soudů o promlčení převážné části uplatněného nároku. Stěžovatel je přesvědčen, že promlčecí lhůta by měla být stejná nebo delší v případě odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."). Pro privilegované postavení státu není dle stěžovatele žádný důvod. Daná úprava je dle stěžovatele i v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Kromě toho se soudy měly zabývat otázkou mravnosti vznesení námitky promlčení ze strany státu. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně svou ústavní stížnost spojil podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s návrhem na zrušení § 17 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

14. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti povětšinou opakuje námitky, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, a přehlíží nebo nepravdivě rozporuje, že se s nimi obecné soudy vypořádaly. Dle názoru Ústavního soudu se však obecné soudy, zejména obvodní soud, zabývaly stěžovatelovou žalobou (resp. odvoláním a dovoláním) přiměřeně jejímu obsahu a relevanci v ní uplatněných námitek pro předmět řízení. Stěžovatel pak zejména obsáhle popisuje provedené důkazy a předestírá jejich vlastní interpretaci. Takový druh námitek však zásadně nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.

15. V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku povinnosti soudů položit v dané věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Jak na to přiléhavě poukázal Nejvyšší soud, byly stěžovatelem formulované otázky pro posouzení dané věci zcela irelevantní. Vzhledem k tomu, že soudy dostatečně skutkově zjistily, že v dané věci nedošlo k porušení čl. 3 Úmluvy, nešlo o skutečnosti rozhodné pro posouzení stěžovatelovy žaloby, navíc by to vedlo pouze ke vzniku zbytečných průtahů v soudním řízení. Totéž pak platí o přímé aplikaci evropského práva, jehož se stěžovatel snažil před soudy domoci. Zásada přednosti evropského práva se však v praxi uplatní toliko tehdy, je-li mezi vnitrostátní a evropskou právní normou obsahový rozdíl. Tak tomu však v dané věci nebylo, jak vyplývá z napadených soudních rozhodnutí.

16. Odmítnout je třeba rovněž námitku porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (rozuměj - na soudní ochranu) tím, že Nejvyšší soud nepřihlížel ke stěžovatelem zaslanému doplňku dovolání. Jak správně konstatoval Nejvyšší soud, vztahuje se podmínka povinného zastoupení na celé dovolací řízení (tedy na všechna podání), což Ústavní soud opakovaně shledal ústavně konformním.

17. Co se týče hmotněprávních závěrů napadených rozhodnutí, ani zde neshledal Ústavní soud důvod pro kasační zásah. Zejména nalézací soud se stěžovatelovou žalobou zabýval přesně v mantinelech daných judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu vyhodnotil stěžovatelův výkon trestu odnětí svobody.

18. Rovněž dle názoru Ústavního soudu je třeba otázku porušení čl. 3 Úmluvy při výkonu trestu odnětí svobody hodnotit komplexně, a nikoliv podle oddělených arbitrárních kritérií. Takovým osamoceným kritériem nemůže být ani plocha cely připadající na jednoho vězně. Za významnou a zvláštní okolnost považuje Ústavní soud to, že stěžovatel tráví značné množství času mimo celu, či dokonce mimo Věznici Mírov.

19. Nedůvodnou je pak stěžovatelova námitka na obrácení důkazního břemene, neboť soud nezamítl stěžovatelovu žalobu pro jeho neunesení, nýbrž proto, že podrobně zjištěný skutkový stav jasně prokázal respektování čl. 3 Úmluvy. Ústavní soud dospěl k závěru, že obvodní soud se řádně zabýval všemi otázkami, které byly relevantní pro posouzení oprávněnosti stěžovatelovy žaloby. Na jeho odůvodnění, podrobněji rozebrané v první části tohoto usnesení, lze tedy toliko odkázat, navzdory tomu, že stěžovatel tyto závěry částečně dezinterpretuje. Konečně plně obstojí i závěr soudů o promlčení většiny stěžovatelem uplatňovaného nároku. Jak správně poukázal nalézací soud, ústavností šestiměsíční promlčecí lhůty se již Ústavní soud dokonce opakovaně zabýval a v projednávaném případě neshledal žádný důvod svou judikaturu nepotvrdit. O rozporu této úpravy s judikaturou Soudního dvora Evropské unie nelze hovořit, neboť stěžovatelem zmiňovaná rozhodovací činnost se týká srovnání předpisů o odpovědnosti za porušení unijního práva s předpisy o odpovědností za porušení vnitrostátního práva. Tyto úpravy jsou podle zákona č. 82/1998 Sb. zcela totožné (zákon zná jen jednotnou odpovědnost státu za porušení právní povinnosti rozhodnutím nebo postupem). V daném případě rovněž nic nesvědčí tomu, že by námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, nehledě na to, že stěžovatel má značné praktické zkušenosti s uplatňováním svých různých námitek v rámci řady soudních řízení, ve kterých dlouhodobě velmi bděle a systematicky hájí svá práva.

20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Osud ústavní stížnosti pak sleduje rovněž akcesorický návrh na zrušení § 17 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb., přičemž navíc třeba uvést, že obecné soudy v daném řízení vyhlášku č. 345/1999 Sb. vůbec neaplikovaly (obvodní soud se pouze nad rámec opěrných důvodů vyjadřoval k její povaze).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru