Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 286/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Bezdůvodné obohacení
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.286.18.1
Datum podání23.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 634

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 286/18 ze dne 20. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Koubka a Petry Koubkové, zastoupených Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 2269/2017-451, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016 č. j. 68 Co 66/2016-409 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. října 2015 č. j. 34 C 171/2011-379, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Blanky Petrovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich základního práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).

2. Z ústavní stížnosti a k ní připojených podkladů se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelích zaplacení částky 147 000 Kč spolu se smluvní pokutou a příslušenstvím z titulu neuhrazených prací provedených na základě smlouvy o díle, jejímž předmětem bylo zhotovení nástavby a rekonstrukce konkrétního domu v Lysé nad Labem. Obvodní soud na základě provedeného dokazování zjistil průběh provádění prací rozčleněných do etap podle uzlových bodů, úhrady dílčích faktur a dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná, tudíž v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 10. 2015 č. j. 34 C 171/2011-379 uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici částku 102 700 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i státu (výrok III.). V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že vedlejší účastnice oprávněně odstoupila od smlouvy o díle pro prodlení stěžovatelů s úhradou faktur, tudíž uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé investicí do cizí nemovitosti a jeho výši vyčíslil pomocí znaleckého posudku.

3. Na základě odvolání stěžovatelů přezkoumal zmíněný rozsudek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudkem ze dne 11. 4. 2016 č. j. 68 Co 66/2016-409 ho ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak ho i v této části potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud připomněl, že předmětem řízení byla úhrada dílčích faktur vystavených vedlejší účastnicí po realizaci parciálních stavebních prací. Z provedených důkazů zjistil, že vyúčtované práce (uzlové body) byly dokončeny, přičemž považoval za nerozhodné, byly-li zhotovené části díla zcela bez vad či jiných nedostatků, neboť tyto skutečnosti by byly relevantní v řízení zabývajícím se odpovědností zhotovitele za vady, kdežto otázkou, na níž spočívá nynější spor, byla splatnost vystavených faktur. Dostali-li se stěžovatelé do prodlení s jejich úhradou, nesplnili povinnosti vyplývající pro ně ze smlouvy, od níž tak vedlejší účastnice oprávněně odstoupila. Z důvodu restituční povinnosti účastníků kontraktu proto vedlejší účastnici svědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího jí provedenému zhodnocení nemovitosti. Z obdobných důvodů jako obvodní soud shledal žalobu ve shora uvedené částce opodstatněnou, pročež městský soud napadený rozsudek potvrdil.

4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odůvodňovali odklonem odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu. Městskému soudu vytýkali nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, jež rezignoval na jakoukoliv reakci na odvolací námitky, přičemž odkazovali na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Absenci řádného odůvodnění podle § 157 odst. 2 o. s. ř. považovali za zásah do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Neztotožnili se s názorem městského soudu, dle něhož není rozhodné, zda měly dokončené uzlové body vady či nikoliv, přičemž i tento závěr mají za neobjasněný, a tedy nezrevidovatelný. Za nesprávnost pokládali též chybějící právní posouzení z pohledu ustanovení o spotřebitelských smlouvách, neboť i v případě, dohodly-li by se strany na úhradě ceny rovněž vadného díla, bylo by dané ujednání v rozporu s § 55 odst. 1 a 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a tudíž neplatné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů shledal nepřípustným, proto ho usnesením dne 7. 11. 2017 č. j. 28 Cdo 2269/2017-451odmítl. Námitku o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu kategoricky vyvrátil, neboť z jeho odůvodnění jsou zřetelně seznatelné důvody, pro něž přistoupil ke svému rozhodnutí, a ani jinak se nepříčí judikatuře Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu městský soud zcela srozumitelně ozřejmil, ze kterých zjištění opírajících se především o konkrétní ujednání obsažená ve smlouvě o díle, jejichž smyslem bylo průběžné zajištění finančních prostředků pro vedlejší účastnici již při provádění díla, dovodil právo vedlejší účastnice odstoupit od smlouvy kvůli nesplnění povinnosti stěžovatelů uhradit cenu za dokončené práce. Nesouhlas stěžovatelů se závěry o dokončení jednotlivých uzlových bodů a zvoleném způsobu jejich realizace, charakterizoval jako námitku proti skutkovým zjištěním, popřípadě proti hodnocení provedených důkazů (zejména vůči svědecké výpovědi), které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, pročež ani tyto argumenty nemohou přípustnost dovolání založit. Úvahu městského soudu, v rámci níž shledal vedlejší účastnici oprávněnou domáhat se vydání bezdůvodného obohacení, jehož se stěžovatelům dostalo prostřednictvím jí realizovaného zhodnocení jejich nemovitosti, tak považuje za zřetelně objasněnou. Odkazy stěžovatelů na jeho konkrétní rozsudky Nejvyšší soud nepovažoval za relevantní, neboť v jejich věci byla porušena smluvní povinnost objednatele zaplatit cenu dílčích plnění prozatím nekompletně provedeného díla, kdežto v odkazovaných případech šlo o situace, v nichž nebyl zvláštní způsob úhrady ceny sjednán a právo na její zaplacení tak vznikalo až řádným provedením díla a jeho převzetím objednatelem. Nejvyšší soud nepřitakal stěžovatelům ani v námitce údajného nesprávného posouzení platnosti příslušných smluvních ujednání týkajících se způsobu úhrady smluvní ceny, jež měli za kolidující s normami na ochranu spotřebitele, jakožto typově slabší strany kontraktu, v čemž spatřovali odklon od ustálené rozhodovací praxe, a objasnil jim účel právní ochrany spotřebitele, konkrétně povahu odlišného ujednání znamenající zakázanou odchylku podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud uzavřel, že když stěžovatelé porušili svou smluvní povinnost, náleželo vedlejší účastnici oprávnění od předmětné smlouvy odstoupit (viz ujednání ve smlouvě o díle), pročež nebylo možné ničeho vytknout právnímu posouzení městského soudu, který stěžovatele zavázal k vydání jim vzniklého bezdůvodného obohacení (v důsledku restituční povinnosti účastníků odklizené smlouvy).

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé tvrdí nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, protože se soudy přesvědčivě nevypořádaly s jejich námitkami, a že soudy nezohlednily ústavní aspekt materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem, principy důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích. Upozorňují, že jednotlivým rozhodnutím obecných soudů vytýkali vždy konkrétní pochybení a na jejich námitky v opravných prostředcích jim nebylo odpovězeno (jako příklad uvádějí reakci Nejvyššího soudu na otázku, zda byli povinni hradit i takové dílčí celky díla, které byly provedeny v rozporu se smlouvou o díle).

6. Konkrétně stěžovatelé připomínají závěry znalkyně o zjištěných vadách a podstatu svých námitek koncentrují do nesouhlasu s výkladem obecných soudů, že měli i přes zjištěné vady jednotlivé uzlové body uhradit, a teprve poté se domáhat odstranění vad; tento závěr považují za zcela absurdní. K tomu obsáhle citují příslušné partie rozhodnutí všech soudů a svých opravných prostředků a odkazují na text čl. IV. odst. 3 smlouvy o díle.

7. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že pouze konstatoval, že z rozsudku odvolacího soudu jsou seznatelné důvody, pro něž přistoupil ke svému rozhodnutí, a dále že nelze za odchýlení se od zákona považovat smluvní ujednání, dle nichž byli stěžovatelé povinni uhradit vyfakturované dílčí částky vždy po dokončení jednotlivých uzlových bodů, přičemž nebyly podstatné eventuální drobné vady či nedodělky, jež nezpůsobují omezení v užívání díla. Takové konstatování nepovažují za dostatečné vypořádání jejich dovolacích námitek.

8. Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřují stěžovatelé v neposkytnutí jim dostatečné ochrany podle pravidel spotřebitelského práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti (ev. rozhodnutí obsahující napadené výroky), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.

12. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé setrvávají na vlastním hodnocení skutkového děje (provedení sjednaného díla, resp. jeho dílčích fází - uzlových bodů) a jeho právních následků (srov. obsah jejich odvolání, dovolání i ústavní stížnosti). Přitom je zřejmé, že na jejich námitky obecné soudy adekvátně reagovaly, a to v mezích "podústavního práva"; domáhají-li se stěžovatelé jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší (byť si tuto roli stěžovatelé sami uvědomují - viz str. 2 ústavní stížnosti). Je zřejmé, že základem pro právní posouzení důvodnosti odstoupení stěžovatelky od smlouvy o díle bylo dokončení uzlových bodů. Přitom obvodní soud vyšel ze závěru znaleckého posudku o jejich provedení, přičemž vady a nedodělky nepředstavovaly překážku pro užívání (str. 3 odůvodnění rozsudku). Ústavní soud připomíná, že znalkyně byla k problematice dokončení uzlových bodů opakovaně vyslechnuta a obvodní soud za použití základních výkladových pravidel zcela pregnantně objasnil odlišnosti těch ujednání smlouvy o díle, která se týkala dokončení uzlových bodů a dokončení díla (str. 12 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Odlišnosti režimu založeného smlouvou o díle pro dílo, jako celek, a pro jeho jednotlivé etapy, jsou zřetelné právě z těch ujednání, která stěžovatelé v ústavní stížnosti citují (zejména na str. 15).

13. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny (pozn. toto ustanovení neupravuje právo na spravedlivý proces, jak opakovaně stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti). Právo na soudní ochranu je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, či se bránit uplatněnému nároku, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Obecné soudy do tohoto práva stěžovatelů (kteří vystupovali na straně žalované) nezasáhly, protože "pouze" hodnotily naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy vedlejší účastnicí (z důvodu prodlení stěžovatelů s úhradou sjednaných cen některých uzlových bodů) a následně výši zhodnocení stavby stěžovatelů. Lze dodat, že stěžovatelům přitom nebránilo, aby při uzavírání smlouvy doplněním vhodného adjektiva o vymíněných vlastnostech "dokončených" uzlových bodů odstranili příčinu sporu s vedlejší účastnicí.

14. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelům za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů tak, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru