Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2858/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
dovolání/přípustnost
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2858.14.1
Datum podání26.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 30 odst.1, § 218 písm.c, § 243b odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2858/14 ze dne 6. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Humlíčka, zastoupeného advokátkou Mgr. Hanou Trusíkovou, se sídlem nám. Svobody 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014 č. j. 30 Cdo 2723/2014-273, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 1 Co 350/2012-218 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2012 č. j. 24 C 49/2008-205, spolu s návrhem na zaplacení nákladů na jeho zastoupení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel podal dne 26. 8. 2014 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. K výzvě Ústavního soudu, požadující odstranění vad podané stížnosti, byl ve lhůtě k tomu určené předložen zastupující advokátkou stěžovatele návrh, v němž je předně poukazováno na stěžovatelovu osobní situaci (stěžovatel je starším občanem se zdravotním postižením, nemajetný, bez vlastního bydlení). Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 30 odst. 2 Listiny, podle něhož každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 31. 7. 2012 o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012 č. j. 24 C 49/2008-196 ve věci stěžovatelovy žaloby na ochranu osobnosti. Krajský soud v napadeném rozhodnutí nejprve konstatoval, že stěžovateli již bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a dále že se jedná o opakovanou žádost o ustanovení zástupce, když po vyhovění jeho první žádosti bylo "s ohledem na ztrátu důvěry mezi advokátem a klientem, která byla zapříčiněna chováním stěžovatele" rozhodnuto (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011 č. j. 24 C 49/2008-136) o zrušení tohoto ustanovení a o zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení nového zástupce. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno též odvolacím soudem. V nyní napadeném rozhodnutí pak krajský soud neshledal důvod pro opětovné ustanovení zástupce stěžovateli. Vrchní soud v Olomouci tento závěr napadeným rozhodnutím potvrdil.

3. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo dovolání přípustné [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012].

4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje tím, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu má diskriminační charakter, "když jím byla zamítnuta jeho ústavně zaručená práva z důvodů majících původ v jeho nedostatečném odborném vzdělání, věku, zdravotním stavu a nepříznivé finanční situaci. Má za to, že výklad § 30 občanského soudního řádu, jak jej provedly obecné soudy, představuje porušení výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž ze zákona nevyplývá možnost soudu neustanovit zástupce v případě, že první ustanovený zástupce požádal o zrušení ustanovení.

II.

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a částečně zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

6. Opožděná je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o odvolání stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť zákonná dvouměsíční lhůta ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla (s ohledem na datum vydání tohoto rozhodnutí a datum vydání rozhodnutí dovolacího soudu, po jehož doručení teprve stěžovatel ústavní stížnost podal) soudu zjevně překročena. Takové "dovolání" proti tomuto rozhodnutí již nelze považovat za adekvátní procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, takže od něj uvedenou zákonnou lhůtu odvíjet až od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze. O nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byl ostatně stěžovatel v napadeném rozhodnutí poučen.

7. Zjevně neopodstatněná je pak ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Institut zjevné neopodstatněnosti, zakotvený v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Nejvyšší soud zcela po právu posoudil, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je ex lege nepřípustné; nemohl proto přistoupit k jeho posouzení z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek. Argumentace Nejvyššího soudu, jež vychází z právní úpravy aplikované dle části první čl. II bodu 7 věty první přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád (tj. aplikován byl občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012), je i z hlediska ústavnosti přijatelná. Ústavní stížnost ostatně žádný argument ve smyslu "protiústavnosti" procesního postupu Nejvyššího soudu nenabízí, když nezastoupení stěžovatele advokátem v dovolacím řízení fakticky nebylo důvodem pro odmítnutí dovolání. Ani Ústavní soud se tak nemohl argumentací stěžovatele stran tvrzené protiústavnosti výkladu § 30 občanského soudního řádu věcně zabývat.

9. Za tohoto stavu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze vydat rozhodnutí o tom, že náklady stěžovatelova zastoupení zcela zaplatí stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru