Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2856/16 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Příbram
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2856.16.1
Datum podání24.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 277

40/2009 Sb., § 337, § 207


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2856/16 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2016 č. j. 11 To 349/2016-349 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. června 2016 č. j. 1 T 11/2015-342, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 3. 2015 č. j. 1 T 11/2015-245 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2015 č. j. 9 To 281/2015-264 uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků. Stěžovatel podal dne 18. 4. 2016 návrh na povolení obnovy řízení, a to s ohledem na výpověď poškozeného Davida Bačáka, který učinil písemné vyjádření o tom, že skutek pod bodem 2 žaloby se nestal. Stěžovatel dále během veřejného zasedání navrhl, aby soud doplnil dokazování výslechem číšníka, který byl přítomen tomu, když poškozený sepisoval své první prohlášení, a dále doplnit dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na poškozeného, který opakovaně mění výpovědi.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 6. 2016 č. j. 1 T 11/2015-342 byl podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnut návrh stěžovatele jako odsouzeného na povolení obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 11/2015, neboť stěžovatel neprokázal, že by vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele v této trestní věci.

4. Usnesením krajského soudu ze dne 28. 7. 2016 č. j. 11 To 349/2016-349 byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení okresního soudu zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za dané situace nelze okresnímu soud nic vytknout, pokud po zákonně provedeném řízení dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení v předmětné věci splněny nejsou, když nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry jsou navzájem ve výrazném nesouladu [odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994 sp. zn. IV. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] a dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů [nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích jsou založeny v podstatě výhradně na výpovědi poškozeného Davida Bačáka, jež je zcela nekriticky přijímána, a to přestože již za současného stavu důkazního řízení byly zjištěny takové skutečnosti, které výpověď poškozeného Bačáka relativizují, resp. činí ji nedůvěryhodnou. Uvedená skutečnost však nebyla obecnými soudy jakýmkoli způsobem zohledněna, a to přestože další důkazy i samotný průběh řízení vypovídají o jiných závěrech.

6. Přes rozpory ve výpovědi poškozeného Bačáka (a to dokonce i v rámci jednoho soudního jednání) obecné soudy i nadále nekriticky převzaly jednu z verzí poškozeného, a to verzi pro stěžovatele nejméně příznivou. Stěžovatel má tak zato, že závěry obecných soudů jsou v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními (důkazním řízením), když z řízení vyplývá zcela jednoznačně výrazná problematičnost výpovědi poškozeného Bačáka. V uvedeném směru navrhl stěžovatel další důkazy (svědeckou výpověď osoby přítomné u sepisu potvrzení a znalecký posudek ohledně osoby poškozeného), které však nebyly obecnými soudy provedeny, resp. návrhy, na jejichž provedení byly okresním soudem zamítnuty, a to přestože dle stěžovatele musela být i obecným soudům zřejmá problematičnost výpovědi poškozeného Bačáka. V uvedeném stěžovatel shledává tzv. opomenuté důkazy, když přes nejednoznačnost důkazní situace nebyly obecnými soudy provedeny důkazy, které mohly vyznít v jeho prospěch.

7. Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že v rámci řízení před obecnými soudy došlo k porušení základních zásad trestního řízení, když zejména nebylo postupováno v souladu se zásadou "v pochybnostech ve prospěch", se zásadou tzv. rovnosti zbraní ani se zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy. Stěžovatel rovněž zastává stanovisko, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestního práva, neboť trestněprávní represe má být užita výhradně jako prostředek ultima ratio v případech, kdy jiné řešení nepřipadá v úvahu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými tyto soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na obnovu řízení v jeho trestní věci; stěžovatel je toho názoru, že důvody pro povolení obnovy řízení jsou dány.

12. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

13. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz].

14. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení obecný soud nepřezkoumává správnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje, zda nově předložené skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu; ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopny vyvolat následky předpokládané v § 278 trestního řádu.

15. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409), usnesení ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 4182/16)].

16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 969/13, usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2405/17), že není "superrevizním" článkem soustavy soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávání věcné správnosti původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Ústavněprávní přezkum tedy může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417), ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409), ze dne 29. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 361/07, nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993) a ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1452/17].

17. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1452/17).

18. V předmětné věci obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť dospěly ke shodnému závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro její povolení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně doplnil, že váha výpovědi svědka, který byl soudem opakovaně řádně poučen o následcích křivé výpovědi a jehož výpověď o stěžejních skutečnostech zůstala po celou dobu trestního řízení a řízení o povolení obnovy řízení neměnná, má nesrovnatelně vyšší důkazní hodnotu než písemné prohlášení svědka, byť s úředně ověřeným podpisem, u kterého není zřejmé, za jakých okolností bylo svědkem podepsáno a zda se svědek s jeho obsahem vůbec seznámil; obzvláště pak za situace, kdy výpověď poškozeného je podporována i dalšími důkazy a je zcela logická, na rozdíl od verze, kterou nabízí stěžovatel (odsouzený). Pokud poškozený i nadále konstantně usvědčuje odsouzeného z předmětné trestné činnosti, považoval i krajský soud stěžovatelem navrhované důkazy za zcela nadbytečné. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

19. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.

20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru