Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2852/07 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Ústavního soudu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2852.07.1
Datum podání05.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

219/2000 Sb., § 60c

229/2001 Sb., čl. II

40/1964 Sb., § 879c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2852/07 ze dne 24. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, zastoupené JUDr. Lenkou Pochylou, se sídlem v Brně, Orlí 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2006 č. j. 34 C 84/2006-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. 68 Co 43/2007-55 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 8. 2007 č. j. 30 Cdo 2752/2007-69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2. 11. 2007 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, přičemž tvrdila, že jejich postupem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku i právo vlastnické dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo k žalobě Jednoty, spotřebního družstva Kroměříž, uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci 13 500 Kč a 8 663 Kč. Tyto částky dle soudu představovaly bezdůvodné obohacení - peněžní plnění z neplatných kupních smluv uzavřených dne 28. 11. 2003 a 24. 11. 2003, jejichž předmětem byla koupě nemovitostí v k. ú. Břest a Troubky žalobcem. Důvodem neplatnosti těchto smluv bylo, že již předtím (ke dni 1. 7. 2001) došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce, a to na základě ustanovení § 879c občanského zákoníku. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, avšak odvolací soud jej jako věcně správný potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud pro nepřípustnost ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu odmítl.

Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka mj. poukazuje na to, že byla nesprávně odvolacím soudem poučena o možnosti podat dovolání, a tak je musela podat a vyčkat na výsledek dovolacího řízení. Dále pak stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud rozhodl "zcela formalisticky"; na straně druhé však uvádí, že toto rozhodnutí o dovolání nezasáhlo do jejích práv, ale protože se jedná o navazující rozhodnutí, bylo do ústavní stížnosti zahrnuto. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně stěžovatelka namítá, že se soudy při svém rozhodování nevypořádaly s jejími argumenty uvedenými v průběhu řízení. Konkrétně pak stěžovatelka polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na který soud prvního stupně odkázal a který se měl týkat věci se stejným právním základem. Podstata této polemiky spočívá v tom, zda ustanovení § 879c občanského zákoníku mohlo vykazovat právní účinky (konkrétně - při splnění jím předpokládaných podmínek - vznik vlastnického práva žalobce) za situace, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) zrušil ke dni 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb. (nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II"), kterým byl předtím, s účinností ke dni 30. 6. 2001 mj. zrušen již zmíněný § 879c občanského zákoníku; stěžovatelka má za to, že v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu "oživené" ustanovení občanského zákoníku nemohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jde-li o otázku včasnosti podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvního i druhého stupně, Ústavní soud se ztotožnil s názorem stěžovatelky, že pokud se řídila nesprávným poučením obsaženým v rozsudku odvolacího soudu a podala dovolání, ač toto přípustné v dané věci nebylo, běh lhůty počíná teprve doručením rozhodnutí dovolacího soudu, neboť nelze připustit, aby pochybení způsobené obecnými soudy negativně dopadlo na stěžovatelku. Proto se Ústavní soud dále zabýval otázkou důvodnosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jde-li o napadené rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, stěžovatelka v podstatě žádné pochybení v postupu tohoto soudu nespatřuje, pouze poukazuje na formalistické rozhodování, aniž by ovšem blíže konkretizovala, v čem mělo spočívat.

Pokud stěžovatelka polemizuje s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož obecné soudy vycházely, ústavnost tohoto rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl; stejně tak se stalo v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech (viz usnesení ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 914/07, ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 2741/07, ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08).

V těchto rozhodnutích Ústavní soud na základě interpretace "plenárního" nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 dospěl k závěru, že "zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k ,rehabilitaci' ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu", a že "se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními". V důsledku toho došlo k nabytí vlastnického práva žalobce, a následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení. Současně Ústavní soud odmítl námitku nedostatečného zdůvodnění soudních rozhodnutí, a to (v podstatě) s tím, že není třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, protože ty jsou dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález.

Vzhledem k tomu, že závěry obsažené ve výše označených rozhodnutích plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud, který pro stručnost na jejich odůvodnění stěžovatelku odkazuje, podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru