Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2845/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2845.11.1
Datum podání26.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 96 odst.1, § 99 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2845/11 ze dne 27. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) S. M. a b) T. K., zastoupených Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2011 č. j. 49 Co 87/2010-190 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2011 č. j. 49 Co 87/2010-194, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2011, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně porušila jejich práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž obecné soudy rozhodovaly o návrhu na zvýšení výživného pro tehdy nezletilého stěžovatele T. K. Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že nesprávně a údajně v rozporu s ustanovením § 96 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") vyhodnotil provedené důkazy a na jejich základě pak dospěl rovněž k nesprávným právním závěrům. Z tohoto důvodu stěžovatelé shledávají napadený rozsudek včetně opravného usnesení jako nesouladný s principem řádného a spravedlivého procesu; napadené meritorní rozhodnutí údajně vykazuje znaky "extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé a znaky nepředvídatelné libovůle", přičemž závěry odvolacího soudu prý rovněž neodpovídají ustálené judikatuře obecných soudů v otázce možností a schopností osoby povinné výživou nezletilého.

Otci nezletilého stěžovatelé vytýkají, že jeho jednání bylo zcela nezodpovědné a lehkovážné, pokud nepřistoupil na nabídku svého dřívějšího zaměstnavatele na změnu místa výkonu práce z Brna na Prostějov, a to za situace, v níž otec stěžovatele měl k dispozici automobil, takže mohl bez větších problémů z Brna do Prostějova denně dojíždět, případně k rodině z Prostějova dojíždět ve dnech pracovního klidu.

Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí odvolacího soudu za jednostranná, vyznívající jen ve prospěch otce, neboť údajně byla dána přednost "pohodlí otce před právem dítěte na rodičovskou výchovu a péči". Současně prý odvolací soud nevzal v úvahu podíl stěžovatelky na péči o dítě a vyživovací povinnost k synovi tak fakticky uložil jen stěžovatelce.

II.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2009 č. j. 25 P 8/2003-129 změnil dřívější rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o výživném otce na nezletilého T. K. tak, že dosavadní výživné ve výši 500,- Kč měsíčně zvýšil za dobu od 9. 8. 2007 do 15. 10. 2007 na 1 500,- Kč měsíčně, za dobu od 16. 10. 2007 do 31. 8. 2008 na 3 000,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2008 na částku 4 000,- Kč měsíčně. Dále rozhodl o úhradě dlužného výživného za dobu od 9. 8. 2007 do 30. 9. 2009.

Soud prvního stupně po podrobném dokazování dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou splněny zákonné podmínky pro změnu dosavadního rozhodnutí, jímž byla stanovena výše výživného pro tehdy nezletilého stěžovatele, neboť nastaly podstatné změny v poměrech jak stěžovatele, tak i jeho otce a stěžovatelky. Podle názoru soudu prvního stupně bylo nutné od 1. 9. 2008 zvýšit otci výživné na stěžovatele na částku 4 000,- Kč do budoucna jednak pro zvýšené potřeby stěžovatele v důsledku jeho nástupu na střední školu a dále ve smyslu ustanovení § 96 zákona o rodině také proto, že i když otec již v důsledku ukončení pracovního poměru u společnosti HOPI s. r. o. nepracuje a je veden na úřadu práce jako nezaměstnaný, pozbyl své dosavadní výhodné zaměstnání z důvodu rozvázání pracovního poměru dohodou, tedy z vlastní vůle.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zvýšení výživného tak, že vyživovací povinnost otce zvýšil za dobu od 1. 10. 2007 do 28. 2. 2009 na 3 000,- Kč a od 1. 3. 2009 do 31. 3. 2011 na částku 700,- Kč měsíčně a od 1. 4. 2011 do budoucna na částku 1 500,- Kč měsíčně.

Nedoplatek výživného vyčíslil odvolací soud na částku 30 000,- Kč a to za dobu od 1. 10. 2007 do 30. 6. 2011.

Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že soud prvního stupně správně zjistil, že v předmětné věci došlo ke změně poměrů, které odůvodňují změnu výše výživného pro stěžovatele, nesprávně však posoudil změnu poměrů v souvislosti se sankčním vyřazením otce z evidence úřadu práce. Odvolací soud rovněž nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud tento s odkazem na ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině považoval ukončení pracovního poměru otce stěžovatele u společnosti HOPI s. r. o. za bezdůvodné vzdání se zaměstnání. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně jak bylo výše uvedeno, změnil.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s názorem odvolacího soudu, který nesouhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně mimo jiné také v tom, že se otec stěžovatele bezdůvodně vzdal výhodného zaměstnání u společnosti HOPI s. r. o., pokud nepřistoupil na možnost změny místa výkonu zaměstnání a nebyl "ochoten denně, případně až o víkendech dojíždět za rodinou z Brna do Prostějova a zpět".

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí.

Ve své ustálené judikatuře, např. v usnesení ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1193/08 Ústavní soud v souvislosti s ustanovením § 96 zákona o rodině zdůrazňuje, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v citovaném ustanovení zákona o rodině (shodně viz např. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06, II. ÚS 1934/07). Je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být úkolem Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na jejichž základě stanovily výživné. Zpochybnění věcné správnosti skutkových zjištění obecných soudů samo o sobě důvodnost závěru o porušení ústavnosti nezakládá, pokud není výrazem zjevného faktického omylu či excesu. O takový případ v projednávané věci nejde.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a následně dospěl i k nesprávným právním závěrům. Zcela však opomíjí skutečnost, že Ústavní soud se nezabývá hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, pokud obecné soudy v této fázi řízení postupují ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavností, neboť tato povinnost vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř. je výhradně záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu by příslušelo zasáhnout pouze v případě zjevného vybočení obecného soudu z jeho povinností, mezi které patří např. v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádat se všemi skutečnostmi a důkazy, které byly v řízení provedeny nebo vyšly najevo. Této své povinnosti však odvolací soud nepochybně dostál.

Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru