Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2841/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užív... více
Věcný rejstříkPozemní komunikace
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2841.17.1
Datum podání07.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.3, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2841/17 ze dne 10. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Zdeňky Svitákové a Bc. Petra Svitáka, obou zastoupených Mgr. Františkem Klímou, advokátem, sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 7 As 95/2017-34 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2017 č. j. 50 A 44/2016-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Ludmily Cudlínové, 2) Ing. Miroslava Šmejkala a 3) Ing. Mgr. Lenky Šmejkalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obecní úřad H. (dále jen "silniční správní úřad") vydal dne 7. 10. 2015 rozhodnutí sp. zn. 179/2015, jímž podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), rozhodl o tom, že na pozemcích p. č. X1 (jehož vlastníky jsou stěžovatelé) a p. č. X2 [jehož vlastníkem je vedlejší účastnice 1) jako osoba zúčastněná na řízení], oba v katastrálním území H., obec H., neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích").

3. Proti rozhodnutí silničního správního úřadu podali vedlejší účastníci 2) a 3) jako osoby zúčastněné na řízení odvolání. Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutí silničního správního úřadu z důvodu podstatných vad zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

4. Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 179/2015, č. j. 163/2016 silniční správní úřad opětovně rozhodl, že na předmětných pozemcích p. č. X1 a p. č. X2 "neexistuje pozemní komunikace - kategorie účelová komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích".

5. Proti rozhodnutí silničního správního úřadu podali vedlejší účastníci 2) a 3) odvolání, o kterém rozhodl krajský úřad rozhodnutím ze dne 14. 9. 2016 č. j. KUJCK/120744/2016/ODSH. Krajský úřad dospěl k závěru, že byly naplněny všechny čtyři znaky účelové komunikace: zřetelnost v terénu, naplnění účelu stanoveného v zákoně, souhlas vlastníka pozemku dotčeného obecným užíváním, jakož i nutná komunikační potřeba. Proto výrok napadeného rozhodnutí změnil tak, že předmětné pozemky "slouží jako účelová komunikace veřejně přístupná ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a tento právní stav trvá od nepaměti".

6. Proti rozhodnutí krajského úřadu podali stěžovatelé správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"). Podle stěžovatelů nebyly splněny přinejmenším tři znaky účelové komunikace. Komunikace není zřetelná v terénu, dále absentuje souhlas vlastníků a nebyla naplněna ani podmínka nezbytné komunikační potřeby. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2017 č. j. 50 A 44/2016-37 žalobu zamítl. Podle krajského soudu byly naplněny uvedené znaky účelové komunikace. Ze spisového materiálu krajský soud dovodil, že komunikace je zřetelná v terénu; jde o stálou a v terénu patrnou cestu. Ze spisového materiálu dále krajský soud dovodil, že souhlas byl udělen právními předchůdci vlastníků dotčených pozemků, přičemž podle judikatury takový souhlas přechází i na jejich právní nástupce. Podle krajského soudu byl naplněn i znak nutné komunikační potřeby. Komunikace slouží jako jediný přístup pro několik nemovitostí [mj. pro pozemek ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků 2) a 3)].

7. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 7 As 95/2017-34 zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci je ze spisového materiálu zřejmé, že předmětná komunikace na pozemcích p. č. X1 a p. č. X2 je komunikací zajišťující přístup mj. i na pozemek ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků 2) a 3) [pozemek p. č. X3]. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským úřadem a krajským soudem, že předmětná komunikace je jedinou (existující) komunikací zajišťující přístup k uvedenému pozemku; v daném území neexistuje žádná jiná alternativní komunikace. Pokud stěžovatelé výslovně poukazovali na přístup přes pozemek p. č. X4, Nejvyšší správní soud uvedl, že kolem toho pozemku je plot (s betonovou podezdívkou), přičemž ani na něm neexistuje žádná alternativní přístupová komunikace; podle judikatury správních soudů by o alternativní komunikaci bylo možno uvažovat pouze tehdy, kdyby taková komunikace již reálně v daném území existovala, přičemž ani z tvrzení uvedených stěžovateli v kasační stížnosti však nelze dovodit, že by tomu tak bylo. Nejvyšší správní soud dodal, že kromě přístupu na pozemek vedlejších účastníků 2) a 3) zajišťuje předmětná komunikace přístup i na další pozemky (na pozemky p. č. X5, p. č. X6, p. č. X7, p. č. X8, které jsou ve vlastnictví dalších osob. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem i v tom, že pokud si někteří vlastníci pozemků zajistili přes pozemky p. č. X1 a p. č. X2 (na základě soukromoprávních dohod) přístup ke svým nemovitostem, nic to nemění na existenci nutné komunikační potřeby mj. pro ty osoby, se kterými takové dohody uzavřeny nebyly (mezi ně patří právě i osoby zúčastněné na řízení). Dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze nutnou komunikační potřebu shledat i v případě, že komunikace zajišťuje přístup jen pro jednu jedinou nemovitost, resp. jediného vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. 9 As 147/2013 - 48).

II.

Argumentace stěžovatelů

8. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud ani Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích nezohlednily ustálenou konzistentní judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ani ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která dopadá i na tento případ. Naopak jejich rozhodnutí jsou s touto ustálenou judikaturou v rozporu. Těmito rozhodnutími tak na návrh vedlejší účastnice 3) oba soudy deklarovaly existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích parc. č. X1 a X2 v k. ú. H., tedy na pozemcích třetích osob, když bylo prokázáno užívání přístupu obou spoluvlastníků pozemku parc. č. 3 v kat. území H., tzn. i vedlejší účastnice 3), přes sousedící pozemky ve vlastnictví jejího manžela - vedlejšího účastníka 2). Stěžovatelé již od počátku řízení poukazují na skutečnost, že nejsou naplněny zákonné znaky účelové komunikace, a to zejména z důvodu absence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Stěžovatelé poukazují na to, že i Nejvyšší správní soud uznal, že k sousedním nemovitým věcem ve vlastnictví osob odlišných od vedlejších účastníků 2) a 3) byl přístup zřízen na základě soukromoprávních ujednání (ústní dohody, věcná břemena). S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastníci 2) a 3) mají na pozemek parc. č. X3 v k. ú. H. přístup přes vlastní pozemky, není tedy důvod k tomu, aby docházelo k omezení vlastnického práva dalších osob. Stěžovatelé uvádějí, že přístup k pozemku parc. č. X3 v k. ú. H. přes pozemek ve vlastnictví stěžovatelů je sice možná pohodlnější než přístup přes pozemky ve vlastnictví vedlejšího účastníka 2), tedy spoluvlastníka pozemku parc. č. X3 v k. ú. H., nicméně existuje-li alternativní přístup k tomuto pozemku, kterým nedochází k omezení vlastnického práva žádné další osoby, byť je tento přistup i méně pohodlný, je třeba mu dát před omezením vlastnického práva přednost. Tím, že krajský soud ani Nejvyšší správní soud tyto závěry nerespektovaly a daly přednost přístupu přes pozemek ve vlastnictví stěžovatelů, došlo k zásahu do základního práva stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé mají za to, že závěry těchto soudů jsou v přímém nesouladu nejen s ustálenou judikaturou, ale i se zjištěnými a doloženými skutkovými okolnostmi. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud nezohlednily zejména podstatnou doloženou skutečnost - existenci a užívání existující alternativní přístupové komunikace po vlastních pozemcích, nikoli po pozemcích třetích osob a současně nezohlednily ani zjištěné skutečnosti ohledně výměry veřejně přístupné účelové komunikace, což mimo jiné svědčí i o libovůli v soudním rozhodování a nepřesvědčivosti těchto rozhodnutí. Tímto postupem uvedených soudů došlo rovněž k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

13. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili tytéž námitky, které byly obsaženy již v jejich kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval a dostatečným způsobem se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. K námitce stěžovatelů, že nebyl splněn znak nutné komunikační potřeby, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že dle spisového materiálu předmětná komunikace na pozemcích p. č. X1 a p. č. X2 je komunikací zajišťující přístup mj. i na pozemek ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků 2) a 3) [pozemek p. č. X3]. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému úřadu a krajskému soudu, že předmětná komunikace je jedinou (existující) komunikací zajišťující přístup k uvedenému pozemku, neboť v daném území neexistuje žádná jiná alternativní komunikace. Současně poukázal na to, že kromě přístupu na pozemek vedlejších účastníků 2) a 3) zajišťuje předmětná komunikace přístup i na další pozemky (na pozemky p. č. X5, p. č. X6, p. č. X7, p. č. X8), které jsou ve vlastnictví dalších osob. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem i v tom, že pokud si někteří vlastníci pozemků zajistili přes pozemky p. č. X1 a p. č. X2 (na základě soukromoprávních dohod) přístup ke svým nemovitostem, nic to nemění na existenci nutné komunikační potřeby mj. pro ty osoby, se kterými takové dohody uzavřeny nebyly [mezi ně patří právě i vedlejší účastníci 2) a 3)].

14. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 29) uvedl, že z jeho rozsudku ze dne 10. 2. 2016 č. j. 1 As 185/2015-30 zjistil, že stěžovatelé se v minulosti domáhali vydání rozhodnutí o tom, že se na předmětných pozemcích p. č. X1 a p. č. X2 veřejně přístupná účelová komunikace nachází; jestliže tedy stěžovatelé v minulosti byli přesvědčeni, že pojmové znaky veřejně přístupné účelové komunikace byly naplněny, je otázkou, proč nyní její existenci (resp. naplnění totožných pojmových znaků) zpochybňují.

15. Ústavní soud dále poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil rovněž k judikatuře, na kterou stěžovatelé poukazovali v kasační stížnosti a na kterou nyní odkazují ve své ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a další) s tím, že stěžovateli zmiňovaná rozhodnutí se vesměs týkají osob, kterým byly nemovitosti nedobrovolně odebrány po roce 1948 a zpět navráceny až po roce 1989, a nadto vycházejí z předpokladu, že k nemovitostem existovaly i jiné (alternativní) přístupové komunikace, což v nyní posuzovaném případě splněno není. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelům ani v tom, že došlo ke zkrácení jejich vlastnického práva; pokud stěžovatelé poukazovali na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, je třeba uvést, že uvedený nález připouští, že i toto základní právo je za určitých podmínek možno omezit. Nejvyšší správní soud konečně výstižně poukázal na to, že stěžovatelé v kasační stížnosti netvrdili, že by jejich právní předchůdci neudělili k vybudování předmětné komunikace na pozemku p. č. X1 (alespoň) konkludentní souhlas, který považuje za dostačující i judikatura.

16. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

17. Ústavní soud konečně poukazuje též na čl. 11 odst. 3 větu první Listiny, podle níž vlastnictví zavazuje. V souladu s ní musí vlastník pozemku strpět rovněž obecné užívání (§ 19 zákona o pozemních komunikacích) veřejně přístupné účelové komunikace.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru