Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 284/12 #1Nález ÚS ze dne 03.05.2012Dokazování v trestním řízení, hodnocení znaleckých posudků, skutková podstata trestných činů vraždy a zabití

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
interpretace
trestný čin/vražda
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/65 SbNU 295
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.284.12.1
Datum vyhlášení15.05.2012
Datum podání27.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 105, § 2 odst.2

40/2009 Sb., § 140, § 141, § 146a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy nejsou vázány výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 3. 5. 2012 zamítl III. senát Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech ústavní stížnost stěžovatele J. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 Tdo 1060/2011-35, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, č. j. 5 To 37/2011-473 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2011, č. j. 50 T 1/2011-400. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Narativní část

Stěžovatel byl shora nadepsanými rozhodnutími obecných soudů odsouzen za trestný čin vraždy. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s postupem obecných soudů mj. při vedení dokazování a hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru psychiatrie) a s právním posouzením skutku, jehož se měl dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se v nálezu zabýval zejména tím, zda se obecné soudy v trestní věci stěžovatele nedopustily jednostrannosti při dokazování a hodnocení provedených důkazů. Dále zkoumal, zda lze spatřovat libovůli v tom, jak obecné soudy vyložily a na zjištěný skutkový stav aplikovaly ustanovení nového trestního zákoníku o úmyslných usmrceních dle § 140 až 141 trestního zákoníku. V obou případech Ústavní soud dospěl k negativnímu závěru.

Ústavní soud předně konstatoval, že se obecné soudy všemi důkazními návrhy stěžovatele podrobně zabývaly a danou věc nelze považovat za případ tzv. opomenutých důkazů. Při zhodnocení naplnění znaků skutkové podstaty vraždy vycházely obecné soudy ze způsobu provedení činu (počet ran nožem, spoutání oběti apod.). Např. způsob, jímž vrchní soud dovodil nutnost aplikace § 140 odst. 2 trestního zákoníku (zločin vraždy), odpovídal všeobecně přijímaným zásadám dokazování okolností subjektivního charakteru, jak byly vysloveny v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu. Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat; při jejich zkoumání však je možné vycházet ze smyslu vnímatelných okolností, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob provedení útoku, včetně volby nástroje, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle oběti, počtu zasazených ran atd. (viz např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 681/06 ).

Ani v případě zmíněného znaleckého posudku nelze dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci obecným soudům vytýkat jednostranné hodnocení důkazů v neprospěch stěžovatele, případně porušení zásady rozhodování in dubio pro reo/in dubio mitius (viz kupř. nález III. ÚS 2042/08). Ačkoli předmětný znalecký posudek částečně vyzníval „ve prospěch“ stěžovatele, braly obecné soudy v úvahu i další skutečnosti, které během dokazování vyšly najevo. Ústavní soud přitom poukázal na svoji ustálenou judikaturu, dle níž trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec - psychiatr nebo psycholog na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu.

Dále Ústavní soud konstatoval, že ze stejných zásad je nutné vycházet, i pokud jde o aplikaci privilegované skutkové podstaty zabití dle § 141 trestního zákoníku, jež představuje lex specialis vůči ustanovením o vraždě. Trestný čin zabití je charakterizován polehčujícími znaky sociálně-etické povahy, k nimž patří „omluvitelnost“ hnutí mysli pachatele nebo „zavrženíhodný“ ráz předchozího jednání poškozeného. V projednávané věci obecné soudy vzaly za prokázané, že poškozená stěžovatele slovně napadala a vyhrožovala mu nepravdivým nařčením ze znásilnění, pokud neustoupí od požadavků na finanční vyrovnání z její strany. Obecné soudy však dospěly k závěru, že uvedené jednání nedosahovalo takové intenzity, aby mohl být skutek stěžovatele posouzen podle privilegované skutkové podstaty o zabití, a to i přes některé formulace psychiatrického posudku a tvrzení stěžovatele o nesnesitelném nátlaku ze strany poškozené.

Ústavní soud nespatřoval v postupu obecných soudů známky libovůle, porušení zásad interpretace právních norem ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a dalších stěžovatelem uváděných ustanovení mezinárodních smluv. Ústavní stížnost proto zamítl.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 284/12 ze dne 3. 5. 2012

N 96/65 SbNU 295

Dokazování v trestním řízení, hodnocení znaleckých posudků, skutková podstata trestných činů vraždy a zabití

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 3. května 2012 sp. zn. III. ÚS 284/12 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 7 Tdo 1060/2011-35, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011 č. j. 5 To 37/2011-473 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2011 č. j. 50 T 1/2011-400, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení práva stěžovatele garantovaného článkem 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustil tím, že "v přesně nezjištěné době kolem 11:30 hodin dne 23. 10. 2010 v obci Ř. v ložnici rodinného domku po uskutečnění dobrovolného pohlavního styku a následné slovní rozepři s poškozenou L. P., související se vzájemným rozchodem a s tím souvisejícími finančními spory, poškozené spoutal ruce za zády kovovými pouty, povalil ji na postel a poté, co poškozená mu vyhrožovala tím, že oznámí, že ji znásilnil, pokud bude dále trvat na svých finančních požadavcích, jí nejprve rozstříhal oblečení, které se v místnosti nacházelo, a následně v reakci na pokračující vyhrožování ze strany poškozené se rozhodl ji usmrtit, a proto poškozenou, která s ohledem na své spoutání nebyla schopna klást odpor, kuchyňským nožem bodl jedenáctkrát do levé strany hrudníku na celkové ploše 12 x 8 cm, čímž jí způsobil 5 bodnořezných ran levé plíce, 5 bodnořezných ran srdce a jednu bodnořeznou ránu levého jaterního laloku s krvácením do dutiny hrudní, na následky čehož poškozená zemřela". Za tento trestný čin byl stěžovateli vrchním soudem uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice s ostrahou.

Vrchní soud v Olomouci uvedeným způsobem rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu poté, co z podnětu odvolání stěžovatele i státního zástupce v celém rozsahu zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2011, jímž byl stěžovatel rovněž uznán vinným trestným činem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, avšak na mírně odlišném skutkovém základě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání z důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením ze dne 26. 10. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil svůj nesouhlas s postupem obecných soudů při vedení dokazování a hodnocení důkazů a zejména s právním posouzením skutku, jehož se měl dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit. Obsáhle skutkově argumentoval, pokud jde o vývoj svého partnerského vztahu a konfliktu s poškozenou L. P. Stěžovatel poukazoval na chování poškozené, které prý bylo agresivní a neetické - poškozená stěžovatele přiměla, aby investoval vysoké finanční částky do jejího rodinného domu a vykonával zde údržbářské práce, zároveň však udržovala intimní styky s jinými muži, po rozchodu se stěžovatelem odmítla jakékoli finanční vyrovnání, stěžovatele častovala výsměchem, urážkami a ponižováním, vyhrožovala stěžovateli, že proti němu použije falešnou směnku a že jej nepravdivě obviní ze znásilnění.

Stěžovatel zdůraznil, že útok vůči poškozené nijak neplánoval ani nepromýšlel - jednal ve stavu nezvládnutelného afektu, v důsledku ponižování a výhrůžek ze strany poškozené. Stěžovatel proto odmítá, že by se zločinu vraždy dopustil s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak má za to, že v jeho případě mělo být použito mírnější právní kvalifikace popsaného skutku přinejmenším jako tzv. prosté vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozenou usmrtil v silném rozrušení v omluvitelném hnutí mysli a v důsledku jejího zavrženíhodného jednání.

Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně hodnotily zejména znalecký posudek z oboru psychiatrie, který vycházel z první výpovědi stěžovatele po spáchání trestného činu, která byla velice nepřesná již s ohledem na vážný somatický stav, v němž se stěžovatel nacházel poté, co se pokusil o sebevraždu. Obecné soudy hodnotily posudek znalkyně jednostranně v neprospěch stěžovatele, nepřihlížely dostatečně k závěrům znalkyně, že trestný čin spáchal ve stavu vystupňovaného afektu, ani k pozitivnímu hodnocení jeho osobnosti, která postrádá jakýkoli sklon k násilí. S ohledem na charakter případu si dle stěžovatele měly obecné soudy vyžádat další znalecké posudky psychologické a psychiatrické, jež by objasnily intenzitu jednání poškozené vůči stěžovateli i psychický stav, v němž se stěžovatel v inkriminované době nacházel. Další porušení svých práv stěžovatel spatřuje v opakovaném zamítnutí svých důkazních návrhů na výslech svědka R. M. - bývalého přítele poškozené.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně vyjádřil svou hlubokou lítost nad trestným činem a zdůraznil, že o zrušení napadených rozhodnutí usiluje pouze z toho důvodu, že nesouhlasí s právní kvalifikací svého činu jako vraždy spáchané s rozmyslem.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k projednávanému návrhu. Tato vyjádření byla stručná a pouze odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat uvedená vyjádření stěžovateli k replice.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2011.

III.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.

IV.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud zásadně opětovně nehodnotí důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s jejich závěry neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2969/09 ze dne 26. 5. 2010, dostupné v databázi rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí také konkrétněji vyjádřil k otázce hodnocení znaleckého posudku trestním soudem.

Ústavnímu soudu rovněž nenáleží, aby podával závazný výklad trestních předpisů či sjednocoval judikaturu obecných soudů v trestních věcech. Může toliko posoudit, zda trestní soud při výkladu trestních zákonů nepřekročil interpretační zásady, kterým je přiznávána ústavněprávní relevance. Jde především o zásadu nullum crimen sine lege (srov. čl. 39 Listiny a zákaz analogie v neprospěch pachatele), zásadu proporcionality trestní represe a zásadu trestního práva jako ultima ratio, jak byly Ústavním soudem vyjádřeny v předchozí judikatuře, vážící se k trestnímu zákonu z roku 1961 [srov. přiměřeně nález ve věci sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009 (N 257/55 SbNU 479)]. Trestní soudy jsou povinny jednotlivá ustanovení trestních zákonů interpretovat a aplikovat ve světle těchto zásad a řídit se jimi v případě konkurence více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ. Porušení těchto principů může mít rovněž za následek zásah do základního práva stěžovatele podle článku 8 odst. 2 věty prvé Listiny.

Princip proporcionality trestní represe a zásadu ultima ratio však nelze chápat tak, že trestní soudy jsou při výkladu jednotlivých typových znaků trestného činu oprávněny k svévolnému restriktivnímu nebo extenzivnímu výkladu, který by šel nad úmysl zákonodárce; gramatickou výkladovou nejasnost lze totiž obvykle překlenout současnou aplikací dalších interpretačních metod, tzn. logickým, systematickým, teleologickým a historickým výkladem.

V projednávané věci se Ústavní soud zabýval zejména tím, zda se obecné soudy v trestní věci stěžovatele nedopustily jednostrannosti při dokazování a hodnocení provedených důkazů. Dále Ústavní soud zkoumal, zda lze spatřovat libovůli v tom, jak obecné soudy vyložily a na zjištěný skutkový stav aplikovaly ustanovení nového trestního zákoníku o úmyslných usmrceních dle § 140 až 141 trestního zákoníku. V obou případech Ústavní soud dospěl k negativnímu závěru.

Projednávaná ústavní stížnost je primárně založena na zpochybnění, zda výsledky dokazování v trestní věci stěžovatele odůvodňují právní kvalifikaci jako vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, případně, zda tu jsou podmínky pro mírnější postih dle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Ke změně trestněprávní kvalifikace skutku stěžovatele v tomto smyslu směřovaly i všechny zamítnuté důkazní návrhy obhajoby. Dle názoru Ústavního soudu v daném případě jde spíše o důkazní polemiku než o právní otázku výkladu znaků kvalifikované či privilegované skutkové podstaty. Je vhodné předně konstatovat, že obecné soudy se všemi důkazními návrhy stěžovatele podrobně zabývaly a danou věc nelze mít za příklad tzv. opomenutých důkazů [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), dostupné též v databázi rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].

Vrchní soud v Olomouci, shodně s návrhy státního zástupce, dovodil naplnění uvedeného znaku z objektivních okolností trestného činu. Vrchní soud přitom vycházel z celkové konstelace na místě činu před a během jeho spáchání, kdy poškozená ležela na zádech s rukama spoutanýma kovovými pouty a nemohla klást stěžovateli účinně žádný fyzický odpor. Jestliže v této situaci stěžovatel poškozené zasadil 11 bodných ran umístěných na malém prostoru v oblasti srdce, svědčí to dle názoru obecných soudů o rozmyslném jednání stěžovatele, které bylo vedeno účelně tak, aby spolehlivě směřovalo k usmrcení poškozené. Útok na život s rozmyslem tu je spatřován ve značné rozhodnosti, s níž si stěžovatel musel vůči spoutané poškozené počínat. Oběť byla fyzicky zcela bezbranná, byla stěžovateli vydána na milost a nemilost, přesto stěžovatel ve vražedném útoku neustal, dokud poškozené nezasadil větší počet jednoznačně smrtících ran.

Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že odvolací soud na základě vlastního dokazování upravil skutkový děj shodně s návrhy stran trestního řízení a z popisu skutku vypustil některé další okolnosti, v nichž soud prvého stupně rovněž spatřoval důkaz rozmyslného jednání. Konkrétně šlo o okolnosti, že stěžovatel před spácháním trestného činu přelepil poškozené ústa lepicí páskou, že jí rozstřihl oblečení na těle, že si nůž přinesl z kuchyně atd. Dle názoru odvolacího soudu nebyly tyto okolnosti, svědčící o rozmyslu pachatele, dostatečně prokázány. Odvolací soud ve svém rozhodnutí tedy v podstatě akceptoval skutkovou verzi stěžovatele do té míry, že stěžovatel pojal úmysl poškozenou usmrtit až po jejím spoutání, po demonstrativním rozstříhání oblečení atd., čímž chtěl zastavit proud jejích slovních výhrůžek a invektiv. K usmrcení poškozené se dle skutkových zjištění odvolacího soudu stěžovatel rozhodl až v reakci na její pokračující vyhrožování poté, co ji fyzicky přemohl a spoutal. Vrchní soud nicméně i po této úpravě skutkových zjištění dospěl k závěru, že jednání stěžovatele neslo znaky vraždy spáchané s rozmyslem, a to na základě prokázaných skutečností, jež byly uvedeny výše.

Způsob, jímž vrchní soud dovodil nutnost aplikace § 140 odst. 2 tr. zákoníku, odpovídá všeobecně přijímaným zásadám dokazování okolností subjektivního charakteru, jak byly vysloveny v judikatuře obecných soudů (viz např. č. 41/76, č. 10/94 Sb. rozh. tr.) i Ústavního soudu. Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat; při jejich zkoumání však je možné vycházet ze smysly vnímatelných okolností, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob provedení útoku, včetně volby nástroje, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle oběti, počtu zasazených ran atd. [viz věc sp. zn. III. ÚS 681/06 ze dne 2. 2. 2007 (U 3/44 SbNU 759)].

Sporný bod mezi argumentací stěžovatele a odůvodněním rozhodnutí obecných soudů spatřuje Ústavní soud především v hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychologie. Stručně řečeno, stěžovatel akcentuje zjištění znalkyně o své mírné, nerozhodné povaze psychastenického rázu, bez jakýchkoli sklonů k agresivitě či řešení konfliktů násilím. Dále zdůrazňuje závěr znalkyně o tom, že se trestného činu dopustil ve velkém emocionálním rozrušení. Oproti tomu obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí kladly důraz na konstatování znalkyně, že stěžovatel, "veden potřebou zbavit se tlaku ze strany poškozené, dal průchod svým frustracím a jednal s jasným vědomím, že poškozenou usmrtí". Dle názoru Ústavního soudu nelze v projednávané věci obecným soudům vytýkat jednostranné hodnocení důkazů v neprospěch stěžovatele, případně porušení zásady rozhodování in dubio pro reo/ in dubio mitius [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Obecné soudy po stránce skutkové vzaly v úvahu psychologickou charakteristiku stěžovatele, vyjádřenou znalkyní. Zároveň akceptovaly, že se stěžovatel trestného činu dopustil ve stavu vystupňovaného afektu. Tato skutečnost však dle názoru obecných soudů nemá vliv na závěr o rozmyslném jednání, k němuž obecné soudy dospěly výše popsaným způsobem. Tento názor je v souladu s názory zastávanými významnou částí forenzní nauky i vědy trestního práva, podle nichž ani vysoký stupeň rozrušení pachatele nevylučuje a priori jeho schopnost zvážit zásadní okolnosti a důsledky usmrcení jiného a spáchat trestný čin s určitou vyšší mírou racionální kontroly, iniciativy a rozhodnosti (srov. Hořák, J.: Trestněprávní a kriminologické aspekty vražd. Prameny a proudy právní vědy, sv. 49. Právnická fakulta UK, 2011, str. 171 až 175, a literaturu tam citovanou).

Z hlediska garancí základních práv stěžovatele je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec - psychiatr nebo psycholog - na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu [srov. k tomu nověji nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a další judikaturu tam citovanou].

Ze stejných zásad je nutné vycházet, i pokud jde o aplikaci privilegované skutkové podstaty zabití podle ustanovení § 141 tr. zákoníku, jež představuje lex specialis vůči ustanovením o vraždě. Trestný čin zabití je charakterizován polehčujícími znaky sociálně-etické povahy, k nimž patří "omluvitelnost" hnutí mysli pachatele nebo "zavrženíhodný" ráz předchozího jednání poškozeného. K naplnění privilegované skutkové podstaty stačí přítomnost jediného z uvedených znaků, byť nezřídka se budou tyto znaky navzájem kumulovat (srov. Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 18, marg. 16; Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až 421 Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1325).

Při výkladu normativních znaků skutkových podstat uvedeného typu je z ústavněprávních hledisek třeba trvat na stabilitě výkladu podle zásady de similibus idem est judicium (v obdobných případech je třeba rozhodovat obdobně). Výklad těchto znaků je však ryze v pravomoci trestních soudů, pro něž jsou znalecké posudky psychiatricko-psychologické sice nezbytnými, ne však výlučnými a nepřekonatelně závaznými podklady pro rozhodnutí.

V projednávané věci obecnésoudy vzaly za prokázáno, že poškozená L. P. stěžovatele slovně napadala a vyhrožovala mu nepravdivým nařčením ze znásilnění, pokud neustoupí od požadavků na finanční vyrovnání z její strany. Obecné soudy však dospěly k závěru, že uvedené jednání nedosahovalo takové intenzity, aby mohl být skutek stěžovatele posouzen podle privilegované skutkové podstaty o zabití, a to i přes některé formulace psychiatrického posudku a tvrzení stěžovatele o nesnesitelném nátlaku ze strany poškozené.

V případě stěžovatele nelze přehlédnout, že dřívější agresivní chování poškozené vůči stěžovateli vždy zůstávalo na úrovni slovních výhrůžek a invektiv. Rozhodnutí obecnýchsoudů zjevně vycházejí z předpokladu, že zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku musí mít objektivně velmi závažný charakter.

Ústavnísoud nespatřuje v postupu obecných soudů známky libovůle ani porušení zásad interpretace právních norem. Z hlediska ústavněprávních principů lze akceptovat, pokud soudy ustanovení § 141 a 146a tr. zákoníku aplikují toliko na situace, kdy pachatel trestným činem reagoval na závažný druh tísně. Dosah těchto privilegujících znaků musí odrážet morální postoje, které jsou ve společnosti všeobecně sdíleny. Restriktivní výklad těchto znaků lze mít za odůvodněný především vzhledem k významu společenského zájmu, k jehož ochraně jsou ustanovení § 140 a násl. tr. zákoníku určena - tzn. lidského života (srov. článek 6 odst. 1 Listiny).

Ústavnísoud nesdílí názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí spočívají na zjevných důkazních či interpretačních pochybeních a nespatřuje v nich zásah do jeho základních práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru