Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 284/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Nájem
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.284.10.1
Datum podání01.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 671, § 676

7/2009 Sb., § 202 odst.2

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 284/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou v Budyni nad Ohří, Malomlýnská 177, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2009 č. j. 10 Co 387/2008-119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2009 č. j. 10 Co 387/2008-119, když tvrdí, že došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel uvedl, že soud rozhodoval o dvou nárocích - zaplacení nájemného a služeb za plnění spojená s užíváním bytu, zaplacení náhrady škody. Ohledně prvního nároku namítal, že závěr o tom, že dluh stěžovatele 7.612,- Kč byl mezi účastníky nesporný, je v rozporu s celým spisem. Není zřejmé, z čeho tak odvolací soud usuzoval, když naopak dokazování svědčí o opaku a stěžovatel od počátku tvrdil, že na nájemném a službách za dobu od 1. 7. 2005 do 16. 3. 2006 ničeho nedluží. Uvedl, že se žalobcem uzavřel dohodu o skončení nájmu dne 16. 3. 2006, neboť žalobce výrazně ztěžoval a znemožňoval bydlení; žalobce měl přitom v řízení potvrdit, že se stěžovatel vystěhoval z bytu již 25. 6. 2005 a od té doby jej neužíval, byt byl neuživatelný. Stěžovatel namítl, že dne 7. 8. 2005 si žalobce odmítl převzít klíče od bytu. Má za to, že na něm nikdo nemůže požadovat úhradu nájmu za dobu, kdy byt nemohl užívat, tento neužíval a žalobce účelově bránil formálnímu ukončení nájemního vztahu. Ohledně druhého nároku pak stěžovatel považuje za nesprávný závěr ohledně etážového kotle na tuhá paliva. Zatímco soudy přiznaly vlastnické právo ke kotli žalobci a dospěly k závěru, že odstraněním kotle (coby součásti věci hlavní) stěžovatelem došlo ke znehodnocení bytu (byt již nejde užívat), stěžovatel namítá, že prokázal, že je vlastníkem kotle (to soud nezpochybnil), tento sám pořizoval a zajišťoval si sám topení tuhými palivy (což může učinit každý další nájemník), přičemž kotel lze oddělit stejně tak jako např. sporák, o jehož oddělení soud naopak nepochybuje.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 17 C 144/2006, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.

Žalobce podal proti stěžovateli žalobu, kterou se domáhal zaplacení dluhu na nájemném za dobu leden - březen 2005 ve výši 735 Kč (3 x 245 Kč) a za červenec 2005 - 16. 3. 2006 ve výši 6.345 Kč (8 x 745 Kč, 1 x 385 Kč) a rovněž zaplacení dluhu na službách spojených s užíváním bytu za uvedené období ve výši 532 Kč. Současně se domáhal náhrady škody ve výši 5.941 Kč (za odcizení etážového kotle, sporáku, kuchyňské linky, bytových dveří, anténního kabelu a dveřního zámku celkovou částku 3.695 Kč, za vylomení zámků 304 Kč a vylomení vjezdových vrat 1.942 Kč). Domáhal se také příslušenství těchto pohledávek.

Okresní soud v Litoměřicích po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 12. 2. 2008 sp. zn. 17 C 144/2006 rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 735 Kč s příslušenstvím od 17. 3. 2006; ve zbytku (12.818 Kč) žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nájem byl ukončen 16. 3. 2006 předáním klíčů. Byt však nebylo možno od 7. 8. 2005 užívat z důvodu odvezení příslušenství (ve vlastnictví stěžovatele) stěžovatelem; od tohoto data proto neexistoval předmět nájmu a plnění z nájemní smlouvy se tak stalo nemožným, proto soud žalobu na plnění nájmu a služeb za toto období zamítl. Soud žalobě vyhověl jen ohledně dluhu na nájmu 735 Kč za dobu leden - březen 2005. Soud zamítl také žalobu na náhradu škody za odvezené a poškozené věci, neboť nebylo prokázáno, že by byly ve vlastnictví žalobce.

Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že soud se vůbec nezabýval škodou na vylomených vjezdových vratech a zámcích (tyto nebyly vlastnictvím stěžovatele, navíc soud zaměnil vstupní dveře za vjezdová vrata) a dále nepřiznal dluh na službách, ač tyto se vztahovaly k období do dubna 2005. Namítl, že byt učinil neobyvatelným sám stěžovatel, přesto je to vykládáno (v rozporu s dobrými mravy) v jeho prospěch. Stěžovatel se odstěhoval již 25. 6. 2005, avšak tyto skutečnosti nic nemění na tom, že dohodou zanikl nájemní vztah dne 16. 3. 2006, což stěžovatel nevyvrací. Současně poukázal na to, že odvezené věci jsou součástí bytu, určené k řádnému užívání bytu, a jejich odvozem se byt znehodnotil; i pokud by je pořídil stěžovatel, tak jednak se instalací staly součástí bytu (mohl pouze vniknout nárok na náhradu za pořízení věcí, ale ten je již promlčen) a jednak byl nájem tak nízký, že pořizovací náklady za věci se stěžovateli mnohonásobně vrátily. Žalobce poukázal na některé důkazy svědčící o tom, že věci byly součástí bytu.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 10 Co 387/2008 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 6.345 Kč s příslušenstvím a 4.858 Kč s příslušenstvím; v ostatním prvostupňový rozsudek potvrdil. Korigoval rozhodnutí prvostupňové tak, že bylo prokázáno, že nájemní vztah skončil 16. 3. 2006 (písemná dohoda, předání bytu), přičemž výše nároku na nájemném a službách nebyla mezi účastníky sporná; odvolací soud tedy přiznal (i) nájemné 6.345 Kč za dobu červenec 2005 - 16. 3. 2006 a náhradu služeb ve výši 532 Kč s příslušenstvím. S poukazem na § 120 občanského zákoníku pak dospěl k závěru, že etážový kotel a bytové dveře jsou součástí bytu a přiznal žalobci částku 2.080 Kč (ohledně ostatních odvezených věcí dospěl shodně s prvostupňovým soudem k závěru, že nejsou součástí bytu a žalobce neprokázal, že by byly jeho vlastnictvím). Odvolací soud rovněž přiznal žalobci nárok na náhradu škody za vylomená vjezdní vrata a zámky v celkové výši 2.246 Kč. Rozsah i výši škody shledal odvolací soud mezi účastníky nespornou.

Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že dle rozhodujícího senátu k porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a odkázal na své rozhodnutí. S ohledem na to, že toto vyjádření nepřineslo nic nového, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k případné replice.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud se také již mnohokrát vyslovil k limitům jeho přezkumu v případech bagatelních věcí, tedy věcí, kde požadovaná hodnota výrazně snižuje (jakoukoliv) možnost zásahu do základních práv. V dané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o uložení stěžovateli povinnosti zaplatit na nájemném a službách částku 7.612 Kč a na náhradě škody částku 4.326 Kč, přičemž ve vztahu k nároku na náhradu škody stěžovatel v ústavní stížnosti (fakticky, obsahově) vznesl pouze námitku týkající se etážového kotle, tedy částky 1.900 Kč. V případě nároku na nájemné a náhradu škody se jedná o dva nároky, kdy každý z nich představuje tzv. bagatelní částku, u které není přípustné dovolání - § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, přičemž současně u nároku na náhradu škody stěžovatel fakticky polemizuje s rozhodnutím (pouze) ohledně bagatelní částky (1.900 Kč), u které není přípustné ani odvolání - § 202 odst. 2 občanského soudního řádu. K tomu je možno dodat, že od 1. 7. 2009 by byly za bagatelní ve vztahu k odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) považovány i celé částky obou uplatňovaných nároků. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by jejich závěry a odůvodnění byly v rozporu s kogentními ustanoveními nebo byly výrazem přepjatého formalismu či byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Takové extrémní protiústavní vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Z napadeného odvolacího rozsudku se podává, že tento se řádně zabýval danou věcí a své skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnil. Skutečnost, že odvolací soud rozhodl částečně odlišně od soudu prvostupňového, ještě neznamená porušení ústavních práv stěžovatele; stěžovatel měl možnost se dostatečně vyjádřit ke všem skutečnostem a důkazům relevantním pro rozhodnutí věci a rovněž navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud konstatoval nespornost nároku ohledně nájmu a služeb 7.612 Kč v rozporu s celým spisem, nelze tomuto tvrzení stěžovatele přisvědčit. Je zřejmé, že nespornost odvolací soud konstatoval pouze ve vztahu k výši (tj. vyčíslení) nároku a nikoliv ve vztahu k existenci nároku. Existenci nároku, tj. samotnou možnost domáhat se nároku na nájemném a službách za žalovanou dobu, pak opíral o svůj učiněný závěr ohledně data skončení nájemního vztahu. I z ústavní stížnosti je potom jasně patrno, že stěžovatel ve vztahu k nároku na nájemném a službách brojí pouze argumenty směřujícími k otázce data zániku nájemního vztahu a naopak nepopírá jednotlivé žalobcem dokládané částky na nájemném a službách (ve vztahu k závěru, že nájemní vztah skončil dne 16. 3. 2006). Stěžovatelovy námitky ohledně data skončení nájmu přitom představují pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu; Ústavní soud přitom nemá za to, že by odvolací soud postupoval libovolně, v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjevně nespravedlivě. Pokud pak jde o bagatelní částku 1.900 Kč za etážový kotel, jde zde o výklad podústavního práva obecným soudem s ohledem na skutečnosti zjištěné, do kterého není Ústavní soud povolán zasahovat; libovůli a iracionální postup nebo nedostatek odůvodnění zde přitom Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud nemá za to, že by došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru