Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2837/12 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2837.12.1
Datum podání24.07.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65

326/2004 Sb., § 35, § 53 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2837/12 ze dne 20. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 20. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti KeMiChem CZ, spol. s r. o., se sídlem v Říčanech, Jelení 2123/10, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4 - Chodov, Klapálkova 3132/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2012 č. j. 4 As 39/2011-107 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011 č. j. 7 Ca 319/2008-66-69, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012 č. j. 7 Ca 319/2008-102, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 24. 7. 2012 se KeMichemCZ, spol. s r. o., se sídlem v Říčanech (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánu veřejné správy.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 8. 10. 2008 Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 8. 10. 2008 č. j. 34779/2008-17220 zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Státní rostlinolékařské správy ze dne 8. 8. 2008, o zrušení povolení dovozu souběžného přípravku KeMiChem-Desmedipham Plus z Polska pro obchodní použití dle § 35 odst. 1 písm. a) bod 1. zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2011 (dále též jen "zákon o rostlinolékařské péči"), pro porušení § 53 odst. 4 cit. zákona, dle něhož "Rostlinolékařská správa povolí dovoz souběžného přípravku, jestliže tento přípravek již byl povolen k uvedení na trh v jiném státě Evropského hospodářského prostoru a bude dovezen do České republiky v obalech s označením, jak je nabízen uživatelům v tomto státě."

Dne 15. 6. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva zemědělství ze dne 8. 10. 2008 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na účel zjednodušeného řízení o povolení dovozu souběžného přípravku, jímž je zrychlení povolovacího procesu vycházejícího z uznání povolení referenčního přípravku v jiné zemi evropského hospodářského prostoru.

Dne 11. 5. 2012 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 15. 6. 2011 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručující základní právo na spravedlivý proces, a čl. 11 Listiny zaručující vlastnické právo.

V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení v její věci, uvedla důvody uplatněné ve správní žalobě a kasační stížnosti, a způsob, jakým se s nimi soudy vypořádaly; obsáhle polemizovala s právním posouzením věci správním a kasačním soudem.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na povolení dovozu souběžného přípravku" ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu, týkající se existence či neexistence podmínek pro povolení dovozu souběžného přípravku podle § 53 zákona o rostlinolékařské péči, by nezakládal důvod pro zásah Ústavního soudu.

Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Správní soud dostatečně posoudil veškeré žalobní body a ve svém rozsudku podrobně a zcela srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky.

Ustanovení § 81 zákona o Ústavním soudu sice stanoví, že Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních; toto ustanovení však nelze vykládat tak, že Ústavní soud bude tato zjištění ignorovat a že je bude pravidelně doplňovat či měnit. Jak Ústavní soud uvedl již ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2/93, "případná běžná doplňování, či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není. Ústavní soud sice může na základě ústavní stížnosti zrušit i rozhodnutí obecného soudu, který je též orgánem veřejné moci, leč pouze tehdy, jestliže byly soudním rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy. Ta okolnost, že soudy žalobě stěžovatelek nevyhověly, není přirozeně sama o sobě porušením práva na soudní ochranu ve smyslu cit. ust. čl. 36 odst. 1 Listiny. Sluší dodat, že obecné soudnictví tvoří autonomní relativně uzavřenou jednotku, jež je institucionálním vyjádřením třetí, nezávislé státní moci (moci soudní) a zásahy Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po právu jen na základě důvodných ústavních stížností při splnění všech zákonných podmínek."

Správní i kasační soud svá rozhodnutí přijaly v rámci řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem a kasačním soudem v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto Ústavní soud neshledal opodstatněným.

Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatelka nepodložila jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva měla být nemožnost nakládání s již nakoupenými a dovezenými souběžnými přípravky, tj. nemožnost jejich prodeje v rámci vlastní podnikatelské činnosti, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Ze shromážděných podkladů pak nevyplývá, že by při něm nebyla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu chráněnými výše citovaným zákonem o rostlinolékařské péči a ochranou základních práv jedince. Tato rovnováha by mohla být porušena, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a byl respektován též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 Listiny tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru