Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2834/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
žaloba/na určení
neplatnost
obchodní společnost/obchodní podíl
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2834.10.1
Datum podání01.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 115

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2834/10 ze dne 5. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou v Brně, Skopalíkova 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2007 č. j. 8 Cm 132/2002-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 1. 10. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že byla porušena její práva daná Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. že jím byla způsobena značná majetková újma, a tak byl porušen čl. 11 Listiny.

Jak patrno z ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že smlouva o převodu obchodního podílu ve společnosti AQUEKO spol. s r. o, uzavřená mezi ní a žalovaným Ing. L. J. dne 14. 4. 1994, je neplatná. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 3. 2008 č. j. 8 Cmo 355/2007-103 rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3170/2008 zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že u Krajského soudu v Brně proběhlo pod sp. zn. 24 Cm 487/96 řízení, v němž se proti stejnému účastníkovi domáhala zaplacení částky 1 980 000 Kč s příslušenstvím, tato žaloba však byla zamítnuta s tím, že stěžovatelčina účast ve výše uvedené společnosti zanikla dohodou dne 22. 3. 1994 a že z tohoto důvodu stěžovatelka nemohla obchodní podíl dne 14. 4. 1994 převádět na žalovaného. Proti příslušnému rozhodnutí se stěžovatelka, dle svých slov, odvolala, řízení bylo ale zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Pokud v nyní posuzované věci Krajský soud v Brně dospěl k tomu, že (stejná) smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 14. 4. 1994 je platná a že tímto úkonem došlo k převodu obchodního podílu, pak jsou příslušné závěry senátů téhož soudu zcela v rozporu. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka předestírá důvody, pro které má být smlouva o převodu obchodního podílu neplatná, a namítá, že se nelze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že valná hromada může udělit souhlas s převodem obchodního podílu kdykoliv, i před podpisem smlouvy, protože zákonodárce měl na mysli souhlas k úkonu, který byl již učiněn. Rozdílné závěry soudu měly poškodit stěžovatelčiny oprávněné nároky, resp. stěžovatelce měla vzniknout značná škoda, protože Ing. L. J. ze smlouvy nic neplnil a stěžovatelčiny nároky jsou pravděpodobně promlčeny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Úvodem je třeba zmínit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti svými námitkami napadá a domáhá se zrušení toliko rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv se jejím případem zabýval - z věcného hlediska - nejprve Vrchní soud v Olomouci a posléze Nejvyšší soud. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon o ochraně práva stěžovateli poskytuje (viz např. usnesení ze dne 30. 7. 1996 sp. zn. IV. ÚS 146/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, usn. č. 13). Že nejde o formální požadavek, se zřetelně ukazuje v nyní posuzované věci, kdy odvolací soud (nehledě na to, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatelkou uplatněný nárok není důvodný z věcného hlediska) na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že u stěžovatelky nebyla (ani) splněna podmínka naléhavého právního zájmu na předmětném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu a že by již z tohoto důvodu bylo nutno žalobu zamítnout. Nejvyšší soud pak stěžovatelce vysvětlil, že pokud ve svém dovolání napadá pouze správnost posouzení otázky (ne)platnosti smlouvy, aniž by současně zpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nemůže být - již jen z tohoto důvodu - její dovolání důvodné.

Obdobná situace panuje i z hlediska řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka sice vyslovuje nesouhlas se závěry soudu prvního stupně stran (ne)platnosti zmíněné smlouvy, "zamítavý" výrok napadeného rozhodnutí je však - jak plyne z rozhodnutí odvolacího soudu - odůvodněn rovněž absencí naléhavého právního zájmu na stěžovatelčině straně, přičemž správnost, resp. ústavnost tohoto závěru stěžovatelka nijak nezpochybňuje. Z uvedeného je zřejmé, že i kdyby předmětná námitka stěžovatelky byla důvodná, ústavní stížnosti by nebylo možno vyhovět.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru