Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 283/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.283.21.1
Datum podání01.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 236


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 283/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Stiebera, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 33 Cdo 3378/2020-351, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 č. j. 30 Co 56/2020-313 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. června 2019 č. j. 18 C 230/2016-232, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Elišky Braidlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že poukazuje rovněž na v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 1683/16 ze dne 20. 9. 2016, dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.

3. Z obsahu spisu obvodního soudu sp. zn. 18 C 230/2016 se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo uloženo žalované (dále jen "vedlejší účastnice") zaplatit žalobci (dále jen "stěžovatel") částku 172 175 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), v části, v níž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 173 240 Kč s příslušným úrokem z prodlení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud tak rozhodl o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení dlužné odměny advokáta za právní služby poskytnuté vedlejší účastnici při uplatňování jejich dědických nároků po zemřelém adoptivním otci v dědickém řízení a v souvisejících civilních řízeních, v nichž šlo o neplatnost vydědění vedlejší účastnice a o zpochybnění závěti.

4. K odvolání vedlejší účastnice podanému proti výrokům I. a III. rozsudku obvodního soudu městský soud dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I. ohledně částky 136 610 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, jinak tento výrok ohledně částky 35 565 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 123 338 Kč k rukám jejího zástupce. Městský soud shledal, že obvodní soud správně posoudil, které úkony byly stěžovatelem provedeny a lze je považovat i za účelně vynaložené, částečně však pochybil při hodnocení otázky, jaká odměna a paušální náhrada hotových výdajů stěžovateli za poskytnuté právní služby náleží, když se opomněl zabývat povahou poskytnutých služeb a na ni navazující otázkou výše sazby za jeden úkon; v důsledku toho přiznal stěžovateli odměnu ve výši odporující advokátnímu tarifu. Po přepočtu odměny za jednotlivé úkony dospěl městský soud k závěru, že celková výše mimosmluvní odměny činí 229 930 Kč a výše náhrady hotových výdajů 6 900 Kč; včetně zaplaceného soudního poplatku a odečtení škody způsobené stěžovatelem mu tak náleží částka 235 565 Kč, která představuje v řízení prokázanou výši mimosmluvní odměny. Od ní je třeba odečíst zaplacenou zálohu 200 000 Kč, o níž nebylo sporu, takže vedlejší účastnice je povinna stěžovateli doplatit 35 565 Kč. Právo na náhradu poměrné části nákladů přiznal úspěšnější vedlejší účastnici.

5. Proti části rozsudku městského soudu, jímž byl změněn rozsudek obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel řádně nevymezil přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť neuvedl, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při svém rozhodování měl odchýlit a ve které otázce hmotného či procesního práva. Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že se stěžovatel nedomáhá toho, aby dovolací soud určitou jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva posoudil jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně od odvolacího soudu. Protože absence správného vymezení přípustnosti dovolání zatěžuje podání stěžovatele kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení, přičemž uvádí, že napadené rozhodnutí městského soudu pro něj bylo překvapivé, proto je napadl dovoláním, které však bylo z procesních důvodů odmítnuto. Poukazuje na to, že dohoda o budoucí odměně byla sjednána tak, že její výše bude závislá na hodnotě nabytého dědictví a bude na základě sazeb advokátního tarifu vyúčtována až po skončení dědického řízení. To nakonec skončilo pro vedlejší účastnici úspěšně. Tvrdí, že rozsudek městského soudu, který redukuje s odkazem na jiné právní posouzení tarifní sazby odměnu u vybraných úkonů právní služby, jde proti judikatuře Nejvyššího soudu a porušuje jeho právo na soudní ochranu (zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, legitimního očekávání a právní jistoty). Poukazuje na konkrétní pochybení, jehož se městský soud měl dopustit při výkladu ustanovení advokátního tarifu, a na procesní pochybení, kterým porušil zásadu projednací, a s jeho rozhodnutím i s rozsudkem obvodního soudu obsáhle polemizuje.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, který podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemusí být zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť předmětné řízení je skončeno a stěžovatel proti němu nemá k dispozici žádné další procesní prostředky k ochraně svých práv. Ve vztahu k napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze nebo namítaným vadám způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

9. Usnesení Nejvyššího soudu coby konečné rozhodnutí ve věci, proti němuž však stěžovatel nevznáší žádné námitky, může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti. Určující je, zda Nejvyšší soud v souladu se zákonem posoudil náležitosti stěžovatelem podaného dovolání. Pokud by totiž dovolání odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle § 243c odst. 1 o.s.ř., takové rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však nezjistil, že by se Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatele takových pochybení dopustil. V odůvodnění svého usnesení se zabýval tím, zda stěžovatel splnil povinnost předepsanou v § 241a odst. 2 o.s.ř. a vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dospěl-li poté k závěru, že stěžovatel svou povinnost řádně vymezit přípustnost dovolání v režimu § 237 o.s.ř. nesplnil, neboť neuvedl, od kterého rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil a ve které otázce hmotného nebo procesního práva, jeho závěr plně odpovídá obsahu dovolání, z něhož je nadto zřejmé, že se stěžovatel nedomáhá toho, aby dovolací soud určil jím v minulosti již vyřešenou otázku jinak, ale aby ji posoudil odlišně od odvolacího soudu.

10. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím souvisí povinnost dovolatele být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li sám dostatečně kvalifikován. Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání jak k problematice vymezení přípustnosti dovolání, tak i k důsledkům absence řádného vymezení přípustnosti, existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Jsou proto zcela adekvátní závěry Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatele neobsahuje obligatorní náležitosti. Jeho odmítnutí Nejvyšším soudem pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické. Odmítnutí dovolání, jež neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

11. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.

12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru