Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2826/09 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2826.09.1
Datum podání03.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2826/09 ze dne 12. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Eurometal Chotěboř spol. s r.o., sídlem Chotěboř, Riegrova 210, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 15 Co 426/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vydané v její občanskoprávní věci.

U Okresního soudu v Pelhřimově podala stěžovatelka šest samostatných žalob na plnění vycházejících z šesti smluv o dílo uzavřených s žalovanou PAMPUS AUTOMATIVE, s. r. o. Jelikož žalovaná po zahájení řízení uplatněné nároky uspokojila mimosoudně, vzala stěžovatelka podané žaloby zpět, a soud prvního stupně jednotlivá řízení zastavil; o nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře spojil prvním výrokem napadeného usnesení věci vedené před soudem prvního stupně ke společnému řízení a druhým výrokem změnil jím vydané nákladové výroky tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce na nákladech "za všechna uvedená řízení" 16 822,51 Kč (namísto stěžovatelkou požadované náhrady v souhrnné výši 64 696,21 Kč); dále vyslovil (třetím výrokem), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka nesouhlasí s procesním postupem odvolacího soudu, jehož rozhodnutí o spojení věcí se konsekventně promítlo do výroku o náhradě nákladů řízení, a zpochybňuje jeho názor, že měla z hlediska zásady účelnosti nákladů řízení uplatnit všech šest pohledávek jedinou žalobou. Stěžovatelka tomu oponuje tvrzením, že každá nesplacená pohledávka identifikuje samostatný právní vztah, který vznikl na základě individuálních právních skutečností ("objednávek"), a není možno je zaměňovat. Míní, že jednotlivé uplatnění tomu odpovídajících práv samostatnými žalobami za neúčelné považovat nelze; nákladovým výrokem proto měl odvolací soud porušit její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, odvolací soud jí dal v uplatněné argumentaci (§ 150 o. s. ř.) zapravdu, aiv té části, v níž s ním stěžovatelka nesouhlasí, své posouzení podrobně a srozumitelně odůvodnil.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ke speciální otázce - náhrady nákladů řízení - se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic takového - ve smyslu splnění podmínek pro zásah Ústavního soudu - v dané věci přítomno není; napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" v uvedeném smyslu mít nelze, a to rozhodně. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu obecným soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Výklad odvolacího soudu v otázce účelnosti vynaložených nákladů, jejichž náhradu lze oprávněnému účastníku přiznat, je - nadto - evidentně přiléhavý nejen "podústavně", nýbrž reflektuje i ústavněprávně relevantní požadavky "spravedlivého", resp. "rozumného" vypořádání. K podrobnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu není co dodat, resp. postačí na ně jen odkázat.

K úvahám stěžovatelky o "samostatných právních vztazích" identifikovaných každou jednotlivou objednávkou a příslušnou fakturou se sluší poznamenat, že nikterak neomezují - oproti tomu - možnost uplatnit nároky ze všech takto tvrzených "samostatných vztahů" jednou žalobou, a zejména nevyvracejí rozhodný úsudek odvolacího soudu, že právě takový postup je procesně hospodárný a účelný; proč - pakliže netvrdí, že nemohla - tak v daných věcech nepostupovala, stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nevysvětlila. Že účelnost a hospodárnost postupu, zvoleného při uplatnění práv, má věcnou reflexi na splnění podmínky účelnosti vynaložených nákladů v souvislostech náhradových, je nabíledni.

Řečeným není nikterak pominut nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 598/2000, na který stěžovatelka poukazuje, neboť jím požadovaného přezkumu náhrady nákladů řízení se jí dostalo, aniž by ovšem bylo k dispozici hodnocení, že obecným soudem přiznaná náhrada je prima facie nepřiměřená. Co do rovněž dovolávaného nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 je namístě toliko uvést, že jen stěží může být napadené rozhodnutí - ve vztahu ke stěžovatelce - "překvapivé", neboť jím byl náhradový výrok soudu prvního stupně změněn v její prospěch.

Je pak namístě připomenout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného je zjevné, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru