Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2824/13 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
odnětí/vydání věci
stížnost
státní zastupitelství
banka/bankovnictví
spis
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2824.13.1
Datum podání16.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a, § 79f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2824/13 ze dne 15. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Le Thi Lieu, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2013 sp. zn. 3 To 90/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 16. 9. 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadeného usnesení a stěžovatelkou přiložených listinných materiálů Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 7. května 2013 č. j. OKFK-219-488/TČ-2011-251201 byly dle ustanovení § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zajištěny finanční prostředky na blíže specifikovaném bankovním účtu do výše 7 500 000 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly dle uvedeného usnesení tomu, že peníze, které se na účtu nacházejí, případně na něj dodatečně dojdou, jsou jednak výnosem z trestné činnosti, jednak byly ke spáchání trestného činu užity, a to jako vytvoření krytí pro posílání peněz nedovoleným způsobem. Stěžovatelka podala proti usnesení o zajištění finančních prostředků stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. Uvedený výrok odůvodnil přitom tak, že stěžovatelka svou stížnost nijak blíže neodůvodnila a samotné řízení nevykazuje žádné vady v postupu či názoru policejního orgánu.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětluje, že proti uvedenému usnesení policejního orgánu podala dne 22. května 2013 stížnost, přičemž tato nebyla odůvodněna. Byla však doplněna podáním ze dne 17. června 2013. Součástí tohoto podání byly datově rozměrné přílohy, které byly stěžovatelkou zaslány a doručeny policejnímu orgánu. Dne 1. července 2013 postoupil policejní orgán spis vrchnímu soudu. Tam stěžovatelka následně zjistila, že součástí spisového materiálu pro rozhodování o její stížnosti nebylo jí zaslané doplnění stížnosti ze dne 17. června 2013. Policejní orgán tak vrchnímu soudu předložil neúplný spis, čímž zasáhl do stěžovatelčina procesního postavení, a tím porušil její právo na soudní ochranu. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

4. Ústavní stížnost poté stěžovatelka doplnila ještě v tom směru, že jí bylo ze strany příslušného státního zástupce sděleno, že k pochybení stran pohybu spisového materiálu došlo na straně Vrchního státního zastupitelství v Praze, za což se stěžovatelce omluvil. Závěrem sdělení uvedl, že s ohledem na okolnosti bude podání stěžovatelky považováno za novou žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech, o níž bude neprodleně rozhodnuto. Tento přípis považuje stěžovatelka za důkaz o porušení jejích ústavně zaručených práv.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Právě posledně uvedená situace nastala v projednávaném případě, neboť Ústavní soud rozhodl v jiné stěžovatelčině věci zamítavým nálezem o obsahově totožné ústavní stížnosti, napadající obsahově totožný postup týchž státních orgánů (viz nález sp. zn. II. ÚS 2823/13 ze dne 25. 11. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto nálezu pak Ústavní soud stěžovatelce velmi zevrubně osvětlil důvody, z nichž nelze považovat pochybení jednajících státních orgánů za hodné kasace napadeného rozhodnutí. Na tento nález lze proto pro stručnost zcela odkázat. Připomenout na tomto místě stačí toliko závěr, že uvedené procesní pochybení bylo následně činností vrchního státního zastupitelství (a potažmo i vrchního soudu) napraveno, a zásah by proto ve značné míře postrádal racionální smysl.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru