Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 282/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Znojmo
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Vydržení
Restituce
Dobrá víra
Vyvlastnění
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.282.10.1
Datum podání01.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 282/10 ze dne 15. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti, kterou podali 1/ H. M. T. D., roz. S., 2/ J. T. C., 3/ I. G. - G. (dříve G.-L.), 4/ E. J., 5/ J. J., 6/ A. J., 7/ R. M., zastoupen I. C.-C., 8/ M. M., 9/ A. M., 10/ A. M., 11/ A. S., 12/ C. E. S.-K., 13/ J. S. M., 14/ Z. S., 15/ A. S., 16/ T. S., 17/ P. S., 18/ Ch. S. a 19/ J.-M. S., zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 5. 2008 sp. zn. 6 C 1514/2000, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. 20 Co 758/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4117/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali určení, že jejich právní předchůdce, A. Z. L. S. (narozen X. X. XXXX, polský státní příslušník), byl ke dni své smrti (10. 3. 1982) vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Vranov nad Dyjí (vranovského velkostatku včetně zámku). Určovací žalobu stěžovatelé podali v návaznosti na předchozí rozhodnutí, jímž obecné soudy odmítly ve vztahu k předmětným nemovitostem projednat dědictví s odůvodněním, že A. S. v České republice ke dni své smrti žádný majetek nezanechal, a se zřetelem k usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 1997 sp. zn. IV. ÚS 134/97, jímž k tomuto postupu byli vyzváni.

Okresní soud ve Znojmě v záhlaví identifikovaným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že restituční zákony, jakožto speciální, možnost uplatnit sledovaná práva podle obecných předpisů [tedy podáním určovací žaloby dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] vyloučily, a v podrobnostech odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (dále jen "stanovisko pléna Ústavního soudu"). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil, když z týchž důvodů dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatelů na požadovaném určení. Následné dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle polemizují se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu, jakož i s napadenými rozhodnutími obecných soudů, pakliže podle nich mají dopadat na jejich věc. V prvé řadě upozorňují na zcela odlišné skutkové okolnosti oproti věci, z níž obecnými soudy odkazované stanovisko pléna vzešlo. S poukazem na konfiskační účinky restitučních právních předpisů (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1060/2001 a ze dne 13. 12. 2003 sp. zn. 20 Cdo 2157/2002 a taktéž nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 346/03) vyslovují přesvědčení, že vůči nim - jakožto cizím státním příslušníkům - nemůže být možnost podání určovací žaloby vyloučena, neboť to by přicházelo v úvahu pouze v případě, že by bylo možné uplatnit vlastnický nárok podle restitučních předpisů, tj. byla-li by dána působnost restitučních předpisů, včetně působnosti osobní.

Kritiku stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatelé odvíjejí z výtky z dezinterpretace institutu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a z převrácení principu kontinuity (kdy místo kontinuity formálního práva a diskontinuity hodnot nastává kontinuita hodnot a diskontinuita práva). Stanovisko dle stěžovatelů vytváří praeter legem nové právní instituty (v prvé řadě plynutí času jako důvod zániku i vzniku vlastnického práva), v jejichž důsledku všechny osoby, které byly zbaveny držby svého majetku a domáhají se ochrany svého vlastnického práva, byly svého vlastnického práva platně zbaveny (přičemž současní držitelé jsou skutečnými vlastníky bez ohledu na okolnosti převzetí majetku a existenci či absenci právního důvodu převodu vlastnictví); stěžovatelé v této souvislosti též připomínají, že pro absenci dobré víry není myslitelné vydržení předmětných nemovitostí státem. Důsledkem závěrů stanoviska by bylo konečně i vyvlastnění bez náhrady a zároveň bez toho, že by pro takové vyvlastnění existoval veřejný zájem (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Bečvář a Bečvářová proti České republice a Pinc a Pincová proti České republice).

Bez ohledu na tvrzenou nesprávnost závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu mají stěžovatelé za to, že jeho závěry na projednávanou věc dopadat nemohou, neboť vlastnické právo k dotčeným nemovitostem nebylo jejich právnímu předchůdci nikdy platně odňato (A. S. je až do své smrti právně nepozbyl, jelikož nikdy nedošlo k jejich platnému vyvlastnění v rámci pozemkových reforem a na danou věc nelze vztáhnout ani mezinárodní dohodu uzavřenou dne 29. 3. 1958 mezi Československem a Polskem), pročež stát, respektive osoby, na něž stát předmětné nemovitosti převedl, je drží bez právního důvodu. Tato okolnost odlišuje projednávanou věc od případů řešených Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Malhous proti České republice a Gratzinger a Gratzingerová proti České republice.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody již bylo dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Obsahově obdobné věci týchž stěžovatelů, založené na v principech shodné skutkové základně a provázené identickou právní argumentací, byly totiž již dříve (opakovaně) Ústavním soudem posuzovány, a byly odmítány pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 3262/07 a usnesení ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2964/08).

Od závěrů, k nimž Ústavní soud v řízeních o těchto ústavních stížnostech stěžovatelů dospěl, není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Připomenout je namístě zejména tu část stanoviska pléna Ústavního soudu, v níž je mj. konstatováno, že "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."

Z tohoto stanoviska tedy vyplývá, že stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy jak co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), tak věcné působnosti, jakož i působnosti personální (v podobě vymezení tzv. oprávněných osob, včetně jejich znaku státního občanství). Naopak v případech, které restitučním předpisům nebylo možné podřadit ať z důvodů osobních (kdy jinak oprávněná osoba nesplňuje podmínku občanství), věcných (není zde odpovídající restituční skutkové podstaty) nebo k odnětí majetku došlo mimo rozhodné období, se podle citovaného stanoviska pléna domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů nelze.

Je zjevné, že nehledě na konkrétní skutkové okolnosti převzetí majetku právního předchůdce stěžovatelů československým státem tento závěr dopadá i na nyní posuzovanou věc.

V podrobnostech, ve vztahu k dílčím argumentům stěžovatelů, pak již postačí jen odkázat na odůvodnění obou výše zmíněných usnesení Ústavního soudu, neboť jsou stěžovatelům známa a Ústavní soud se s nimi vypořádal (což se týká i stěžovateli odkazovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 1997 sp. zn. IV. ÚS 134/97).

Návrhy zjevně neopodstatněné (viz též shora) jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru