Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2817/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.2817.08.1
Datum podání18.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 256a

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2817/08 ze dne 26. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. N., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, č.j. 5 Tdo 1097/2008-1535, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2008, č.j. 11 To 129/2008-1507, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č.j. 6 T 118/2007-1459, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva, "zejména" právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., a za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Krajský soud odvolání stěžovatele a poškozené společnosti HSE, spol. s r.o., napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel především namítl, že v řízení nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl odsouzen, a to ohledně zákonného znaku splatnosti závazků společnosti HUSKI I.N., s. r. o., jejímž byl jediným společníkem a jednatelem. Uvedené stěžovatel spojuje s argumentem, že soudní znalec Ing. J. M. vypracoval posudek, aniž by měl k dispozici veškeré účetní doklady obchodní společnosti a příslušné smlouvy, v důsledku čehož hodnocení hospodářského stavu dlužníka nebylo objektivní (opomíjelo např. možnost odkladu splatnosti závazků dohodou, rozporovatelnost faktur co do důvodu i výše, existenci rámcových dohod o zajištění budoucího příjmu obchodní společnosti, resp. budoucí výnosy společnosti apod.).

Podle stěžovatelova názoru nebyla v jeho věci naplněna ani subjektivní stránka výše uvedeného trestného činu, neboť za situace, kdy sám postrádal odborné znalosti zákona o účetnictví a vedením účetnictví společnosti HUSKI I.N., s. r. o., byla pověřena Ing. E. V. (která před soudem potvrdila, že si sama nebyla vědoma jakýchkoli náznaků předluženosti), nemohl předpokládat úpadek obchodní společnosti, a tudíž ani vědomě uspokojovat některé věřitele tak, že je zvýhodňoval.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové i právní závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že právní posouzení věci je ve vztahu ke skutkovým zjištěním v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustil, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Již soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel snahu odložit splatnost svých finančních závazků neprokázal, a odvolací soud položil důraz rovněž na délku období (počátek identifikoval se dnem 1. 6. 2001), po kterou nebyly splatné závazky poškozeným hrazeny.

Stěžovatelovu znalost ekonomických poměrů společnosti soud prvního stupně a odvolací soud dovodily jednak z jeho postavení ve společnosti (působil v ní jako jediný jednatel a zároveň jediný společník), dále z okolnosti, že obstarával záležitosti vztahující se k toku financí, a konečně z toho, že sám - necelého půl roku od úhrady specifikovaných faktur - podal návrh na prohlášení konkursu společnosti. Okolnost, že svědkyně Ing. E. V. o stavu úpadku nevěděla, zůstává bez relevance.

Obdobně lze - jako na podústavně korektní vypořádání se s námitkami stěžovatele - odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení soudu dovolacího. Nejvyšší soud především výstižně vyložil, že stěžovatel nabídl toliko hypotetické možnosti, jež by mohly mít vliv na hodnocení stavu finančního hospodaření obchodní společnosti HUSKI I.N., s. r. o.; všechny jsou pak založeny na jiném skutkovém podkladě, než z jakého vyšly soudy, a k jejich podpoře důkazy neoznačil.

Pakliže ústavní stížnost směřovala i proti jeho usnesení, je namístě připomenout, že již dovolací soud stěžovateli vysvětlil, že je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2009

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru