Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 281/03Nález ÚS ze dne 18.02.2004Přiměřenost soudem přiznaného zadostučinění v řízení o ochraně osobnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovn... více
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/32 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.281.03
Datum podání02.06.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.2, § 13 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 281/03 ze dne 18. 2. 2004

N 23/32 SbNU 209

Přiměřenost soudem přiznaného zadostučinění v řízení o ochraně osobnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 18. února 2004 sp. zn. III. ÚS 281/03 ve věci ústavní stížnosti A. A. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 1. 2003 sp. zn. 28 Cdo 241/2002, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 9. 2001 sp. zn. 8 Co 564/2001, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení částky 45 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2003 č. j. 28 Cdo 241/2002-403 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001 č. j. 8 Co 564/2001-370 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 č. j. 28 Cdo 241/2002-403, jakož i jemu předcházejí rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001 č. j. 8 Co 564/2001-370, přičemž tvrdila, že uvedená rozhodnutí porušují čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka se žalobou ze dne 29. 1. 1991 podanou ve věci ochrany osobnosti u Okresního soudu v Ostravě proti žalovaným V. H., R. K. a Z. K. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkům) domáhala toho, aby jmenovaní uveřejnili omluvu v Moravskoslezském večerníku za jejich dopis publikovaný v tomto periodiku, jenž obsahoval nepravdivá tvrzení, a poskytli jí společně a nerozdílně finanční satisfakci ve výši 30 000 Kč. Okresní soud o její žalobě rozhodl dne 16. 11. 1998 rozsudkem č. j. 35 C 246/91-272 a doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 5. 1999 č. j. 35 C 246/91-311, tak, že žalovaným uložil povinnost zaslat stěžovatelce omluvný dopis ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku tohoto znění: "V dopise, který jsme zaslali Moravskoslezskému večerníku, z něhož část byla dne 22. 11. 1990 otištěna v článku "Polemika kolem DPMO", jsme uvedli, že pí A. A. jsme měli možnost bezprostředně poznat jako člověka necharakterního, se špatnou pracovní morálkou a špatnými lidskými vlastnostmi, že proto také byla před časem z našeho kolektivu vyloučena, že jsme ji poznali jako osobu, která musí snad za každou cenu narušovat mezilidské vztahy, a že jí bylo podle zcela záhadných kritérií uděleno vyznamenání Vzorný pracovník dopravy. Tato tvrzení však nebyla podložena žádnými objektivními informacemi, vycházela pouze z našich subjektivních názorů, nejsou tedy pravdivá, a proto se paní A. A. omlouváme.". Návrh stěžovatelky, aby žalovaní jí byli zavázáni zaplatit každý částku (po změně návrhu) 5 000 Kč jako finanční satisfakci, však byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka podala do všech výrokových částí uvedených rozsudků odvolání, pozdějším podáním však vzala v části I. napadeného doplňujícího rozsudku, které se týkalo omluvného dopisu, své odvolání zpět. Naproti tomu však uvedeným podáním rozšířila nárok na poskytnutí finanční satisfakce v tom směru, aby byli žalovaní zavázáni jí společně a nerozdílně zaplatit částku 45 000 Kč, a to v podstatě s odůvodněním, že uvedená částka adekvátněji vystihuje míru potřeby zadostiučinění, jakož i zvýšení účinnosti ochrany osobnosti, a tím i preventivní působení, když odstranění následků předmětného zásahu formou omluvy v zaniklém Moravskoslezském večerníku není již dost dobře možné, nemluvě i o časovém odstupu devíti let od zásahu, kdy toliko privátní omluva nemůže být považována za dostačující a zákonem koncipovaná materiální satisfakce jako satisfakce podpůrná se tak stává satisfakcí prioritní. Požadovanou finanční částku, řádově v desítkách tisíc korun, zhruba průměrný měsíční plat připadající na každého ze žalovaných, pak nelze považovat za přemrštěnou, bude-li přihlíženo i k určitému sociálnímu aspektu na straně povinných. Jeví se i střízlivá v relaci soudní praxe při ochraně významnějších osobností. Poskytnutá satisfakce by měla reflektovat princip rovnosti před zákonem, protože jde především o čest občanskou, již plně stěžovatelka z hlediska sociální stratifikace reprezentuje.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 9. 1999 sp. zn. 8 Co 610/99 a usnesením ze dne 24. 9. 1999 sp. zn. 8 Co 610/99, 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99 mimo jiné řízení o stěžovatelčině odvolání do odstavce II. rozsudku okresního soudu (týkajícího se povinnosti žalovaných zaslat stěžovatelce omluvný dopis) s ohledem na zpětvzetí odvolání zastavil a dále rozhodl, že se výše uvedený rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku v části týkající se požadavku, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně 45 000 Kč, mění tak, že se zamítá. Tento svůj závěr soud zdůvodnil tím, že vzhledem ke skutečnosti, že žádný z účastníků nezpochybňoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, byl nucen z něj jako závazného vycházet. Přitom znovu posuzoval otázku, zda ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku postačí přiměřené zadostiučinění nepeněžité, či zda stěžovatelka má právo též na náhradu nemajetkové újmy v penězích, zejména proto, že byla ve značné míře snížena její důstojnost. V tomto ohledu opětovně poukázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně s tím, že se vztahuje i na intenzitu a druh zásahu do osobnosti stěžovatelky. V tomto ohledu okresní soud zjistil, že nebylo prokázáno, že by ve značné míře byla snížena důstojnost či vážnost stěžovatelky ve společnosti, což platí i o případném narušení vztahu v manželství, snížení postavení v zaměstnání či ukončení pracovního poměru.

Posledně uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, které Ústavní soud svým nálezem ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 581/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 83) vyhověl. V odůvodnění tohoto nálezu pak mimo jiné konstatoval následující: "Podle § 213 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") však odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Přiznání zadostiučinění v penězích podle § 13 odst. 2 o. z. pak je věcí volné úvahy soudu podle zhodnocení celkové povahy každého jednotlivého případu i jeho jednotlivých okolností. Odvolací soud se však v napadeném rozhodnutí spokojil pouze s konstatováním, že okresní soud vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by ve značné míře byla snížena důstojnost či vážnost stěžovatelky ve společnosti a rodině, když, jak uvedl, neměl jinou možnost, než vycházet ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Nezávislost rozhodování obecných soudů je ohraničena povinností soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Tato povinnost řádného odůvodnění jako nutná náležitost spravedlivého procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování představuje součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy). Z odůvodnění rozhodnutí tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1999 sp. zn. 8 Co 610/99 však není patrno, a to považoval Ústavní soud v dané věci za významné, zda a jakým způsobem byl zhodnocen fakt, na který stěžovatelka poukazovala již v odvolání, totiž nastalá objektivní změna situace, způsobená délkou trvání řízení a zánikem Moravskoslezského večerníku. Za stavu, kdy důvody uvedené v § 13 odst. 2 občanského zákoníku svědčící pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích jsou zákonem uváděny pouze demonstrativně, měl se totiž odvolací soud při zachování zásad spravedlivého procesu právě s ohledem na nemožnost již odčinit uvedení nepravdivých údajů o stěžovatelce rovnocenným způsobem především zabývat otázkou, zda omluva žalovaných, k níž byli pravomocně soudem zavázáni formou osobního dopisu, který však již nemůže v poměru k jiné osobě, než je samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného článku, je vůbec způsobilá být přiměřeným, a tedy podle § 13 odst. 2 o. z. i postačujícím zadostiučiněním. Jinak řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finančního. K tomu však v posuzované věci, jak shora uvedeno, nedošlo.".

Následně Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl stejně jako ve svém rozhodnutí předchozím, tedy mimo jiné tak, že návrh stěžovatelky, aby odpůrcům bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 45 000 Kč, zamítl. Přitom uvedl, že se vzhledem k názoru Ústavního soudu musel zabývat především otázkou míry zásahu do práva na ochranu osobnosti navrhovatelky a samozřejmě přiměřenou mírou satisfakce. V tomto ohledu opět odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož rovněž vyplývá, že nebylo prokázáno, že by byla ve značné míře snížena důstojnost nebo vážnost stěžovatelky ve společnosti, vztahy v manželství či její postavení v zaměstnání; v řízení před odvolacím soudem, přes poskytnuté poučení, nebyly nabídnuty v tomto ohledu žádné další důkazy a nebyla přednesena žádná nová skutková tvrzení. Dále krajský soud uvedl, že z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že posouzení míry nepřípustného zásahu, jakož i úsudek o přiměřeném způsobu či míře satisfakce je věcí volné úvahy obecných soudů. Krajský soud se následně zabýval otázkou, zda satisfakce poskytnutá rozhodnutím soudu prvního stupně uložením povinnosti zaslat omluvný dopis je dostačující, a to vzhledem k délce řízení a zániku tiskoviny Moravskoslezského večerníku. Pokud jde o první bod, dospěl krajský soud k závěru, že tato okolnost nemůže mít na rozhodnutí po věcné stránce vliv, což platí jak pro případy, kdy byla způsobena jednáním procesních stran, tak pochybením soudů. Jde-li o zánik příslušné tiskoviny, soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka v řízení postupně uplatňovala čtyři nároky, kdy kromě zaslání omluvného dopisu a satisfakce v penězích se domáhala uložení povinnosti vydavateli uvedeného večerníku uveřejnit omluvu, kterou mělo být uloženo odpůrcům zveřejnit ve vývěsních skříňkách i v tomto večerníku. Tyto poslední dva návrhy pak během řízení stěžovatelka vzala zpět pro objektivní nemožnost plnění. Dle soudu také skutečnost, že došlo k zániku tohoto večerníku během řízení, nelze ze stejných důvodů přičítat k tíži žalovaných. Jedná se o objektivní skutečnost, na kterou neměl vliv žádný z účastníků, a ta nemůže ovlivnit míru odpovědnosti současných žalovaných. Vzhledem k tomu má krajský soud za to, že se s pokyny uloženými Ústavním soudem a s námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádal. V návaznosti na to zkoumal, zda míra satisfakce poskytnutá již pravomocným výrokem rozsudku okresního soudu ohledně povinnosti zaslat dopis je dostačující či zda je třeba poskytnout i peněžní satisfakci, přičemž měl přihlédnout k názoru Ústavního soudu, že důvody uvedené v § 13 odst. 2 občanského zákoníku jsou uvedeny pouze demonstrativně. S oběma shora uvedenými důvody se krajský soud dle svého tvrzení vypořádal a další důvody, k nimž dosud nebylo přihlíženo, nezjistil a stěžovatelka je ani netvrdila. Proto s ohledem na skutkový stav zjištěný již soudem prvního stupně dospěl k závěru, že satisfakce předtím přiznaná je dostačující a podmínky pro přiznání satisfakce v penězích nejsou naplněny, čemuž má svědčit i argumentace samotné stěžovatelky, že satisfakce se může týkat pouze jí samotné. Vzhledem k tomu je rozsudek soudu prvního stupně správný.

Proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud zamítl. V odůvodnění svého rozsudku se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že pokud odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením toho, zda na míru a způsob satisfakce může či nemůže mít vliv délka řízení a zda může či nemůže mít vliv i okolnost, že se nelze domáhat satisfakce uveřejněním omluvy v tisku proto, že příslušná tiskovina zanikla, pak takto vymezil dovolací důvod, přičemž dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních. Dále konstatoval, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku musí mít soud prokázáno, že jsou okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku, a to z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem k jeho postavení v rodině a ve společnosti; podle § 242 odst. 1 a § 239 odst. 1 o. s. ř. (před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nebylo však možno zabývat se rozsahem a správností skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně v daném ohledu. Pokud jde o právní otázku vymezenou odvolacím soudem, dle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud při svém rozhodování bral v úvahu právní závěr zaujatý ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 581/99 a zároveň správně vycházel z toho, že rozhodující je zjištění a posouzení nepříznivých následků vzniklých stěžovatelce tak, jak bylo výše uvedeno, což vyplývá z konstantní judikatury. V souvislosti s tím dovolací soud opět zopakoval, že pokud jde o příslušné skutkové závěry odvolacího soudu, nelze je přezkoumávat, a vyslovil názor, že nelze dospět k závěru, že by přezkoumávané rozhodnutí z hlediska právního posouzení bylo nesprávné, odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že závěry prezentované v nálezu Ústavního soudu z hlediska věcného rozhodnutí, jakož i důvodů, o které se opírá, nebyly v napadeném rozsudku krajského soudu vůbec respektovány, čímž došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Tomuto závěru má svědčit absence "rozumných důvodů", jež se týkají aplikace a interpretace příslušných ustanovení hmotněprávní povahy, kdy je soud posuzoval mechanicky a izolovaně, tak i procesních předpisů, konkrétně § 153 odst. 1 a § 132 o. s. ř. Argumentace krajského soudu, že objektivní skutečnosti, jako je délka trvání sporu a zánik periodika, nemohou jít k tíži žádného z účastníků, není dle stěžovatelky přesvědčivá, neboť ve skutečnosti toto jde k tíži žalobkyně jako úspěšného účastníka sporu, čímž došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále tvrdí, že pokud se krajský soud odmítl zabývat přiznáním finančního zadostiučinění s tím, že dostatečnou satisfakcí je přiznaná omluva, došlo k porušení práva na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 95 Ústavy, kdy zjištění, zda ke snížení důstojnosti ve značné míře došlo, není výrazem volné úvahy, ale důsledného respektování zákonných kautel, v daném případě nesporně zjištěného skutkového stavu věci, který zakládá přiznání nároku na relutární satisfakci. Procesní postup krajského sodu v Ostravě, jakož i Nejvyššího soudu má být circulus vitiosus, kterým byla stěžovatelka zkrácena na svém nároku přiznaném hmotným právem. Dle stěžovatelky měl zvítězit absurdní formalismus, který šel tak daleko, že byl popřen výše citovaný závazný nález Ústavního soudu, který jednoznačně řešil porušení práva v ústavní rovině v návaznosti na uplatněný hmotněprávní nárok - finanční satisfakci, který nebyl odvolacím soudem respektován; tento soud pak "vyfabrikoval" zcela nepřípadný dovolací důvod, jenž se týkal délky řízení, a Nejvyšší soud z tohoto důvodu ochranu stěžovatelce neposkytl. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou, protože jeho postupem nedošlo k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Dále tvrdil, že respektoval pokyny vyslovené v citovaném nálezu Ústavního soudu, své rozhodnutí řádně zdůvodnil, když uvedl i příslušná zákonná ustanovení, jimiž se řídil; v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem pak poznamenal, že jím posuzované zásadní právní otázky byly formulovány i pro dovolací soud, a pakliže ten se jimi nezabýval, nepřísluší mu toto posuzovat. Nejvyšší soud uvedl, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na satisfakci podle § 13 občanského zákoníku nemůže mít vliv délka soudního řízení či okolnost, že příslušná tiskovina zanikla a že rozhodující je zjištění a posouzení toho, zda jsou splněna hlediska intenzity, trvání i rozsahu nepříznivých následků vzniklých v daném případě stěžovatelce z neoprávněného zásahu žalovaných co do postavení stěžovatelky v rodině a ve společnosti, pak tento závěr odpovídá jeho judikatuře (rozhodnutí publ. pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud bylo v dovolání vytýkáno nesprávné hodnocení nepříznivých následků, nejde o dovolací důvod zakotvený v občanském soudním řádu. Vzhledem k těmto skutečnostem nepokládá ústavní stížnost za důvodnou. V. H. se postavení vedlejšího účastníka vzdal, Z. K. se k ústavní stížnosti nevyjádřil, vzdal se však práva účasti na ústním jednání a sdělil, že jeho bratr - další vedlejší účastník - R. K. zemřel dne 5. 7. 2003, což vyplynulo i ze sdělení pošty na zásilce, jež byla Ústavnímu soudu vrácena zpět.

Jak lze z ústavní stížnosti odvozovat, stěžovatelka má za to, že právní názor vyslovený ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu nenašel dostatečný odraz v následném rozhodování obecných soudů, přičemž vady v souvislosti s tím vzniklé mají za následek porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, jak jsou uvedeny shora. Vzhledem k této skutečnosti se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou správnosti interpretace tohoto nálezu ze strany krajského soudu. Uvedený soud ve svém rozhodnutí posuzoval otázku, zda poskytnutá satisfakce je dostačující, což v prvé řadě posuzoval vzhledem k délce řízení a okolnosti, že došlo k zániku příslušné tiskoviny, jak mu údajně uložil Ústavní soud, a dospěl k závěru, že tyto okolnosti nelze přičítat k tíži žádnému z účastníků řízení.

K tomu Ústavní soud uvádí, že závěry krajského soudu v daném ohledu jsou srozumitelně zdůvodněny a nelze jim prima facie nic vytknout. Ovšem takto postavenou otázkou se krajský soud zabýval nadbytečně, neboť toto podstatou věci nebylo. Ústavní soud ve svém nálezu vyslovil názor, dle kterého, stručně řečeno, došlo-li k zániku předmětné tiskoviny během soudního řízení, zanikla možnost odčinit uvedení nepravdivých údajů adekvátním způsobem; je proto třeba se zabývat otázkou, zda pouhá omluva žalovaných formou osobního dopisu je přiměřeným zadostiučiněním, když toto zpravidla nemůže zvrátit nepříznivé účinky vůči jiným osobám než stěžovatelce, a v souvislosti s tím i otázkou, zda za této situace není třeba přiznat finanční satisfakci. Ve vztahu k následným závěrům krajského soudu to znamená, že přiměřená satisfakce musí být poskytnuta, a to právě bez ohledu na to, zda došlo k zániku příslušné tiskoviny či jak dlouho trvalo příslušné soudní řízení. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že odvolací soud znovu předkládá k řešení Nejvyššímu soudu otázku, kterou již posoudil Ústavní soud, z výše uvedeného je zřejmé, že otázka v podobě, jak ji formuloval krajský soud pro soud dovolací, obsahově nekoresponduje s názorem Ústavního soudu.

I když se pak krajskýsoud v další části rozsudku dle svého vyjádření zabýval otázkou, zda již poskytnuté zadostiučinění je postačující či zda je třeba poskytnout i peněžní satisfakci, přičemž měl vzít v úvahu názor Ústavního soudu, že důvody uvedené v § 13 odst. 2 občanského zákoníku jsou uvedeny demonstrativně, v podstatě jen odkázal na své předchozí rozhodnutí s tím, že na základě zjištěného stavu věci opět dospěl ke stejnému výsledku. Na základě všech těchto skutečností nelze konstatovat, že krajský soud při svém rozhodování o dané otázce nějakým způsobem zohlednil závazný právní názor Ústavního soudu.

Za této situace nezbývá Ústavnímusoudu než uzavřít, že napadený rozsudek krajského soudu trpí stejnými vadami jako ten, jejž Ústavní soud zrušil svým shora citovaným nálezem, v důsledku čehož došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny; v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění zmíněného nálezu.

Pokud jde o rozsudek Nejvyššíhosoudu, ústavní stížnost postrádá argumentaci, z jakého důvodu jej stěžovatelka pokládá za rozporný se svými ústavně zaručenými právy a svobodami, resp. obsahuje pouze tvrzení, že uvedený soud jí neposkytl "reálnou" ochranu. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud vzal v úvahu i právní závěr Ústavního soudu; dále dospěl k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci, přičemž skutkové závěry soudů nižších stupňů není oprávněn přezkoumávat. Vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu je však zřejmé, že způsob, jakým byl vzat v úvahu názor Ústavního soudu, pomíjí jeho skutečnou podstatu; za této situace mohl Nejvyšší soud jen stěží přezkoumat správnost právních závěrů odvolacího soudu, a že tomu tak skutečně nebylo, dokládá i odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož nijak nevyplývá, jakým způsobem bylo přezkoumáno, zda byl odvolacím soudem respektován požadavek (lze říci i zásada) přiměřenosti zadostiučinění (§ 13 odst. 1, 2 občanského zákoníku), jak byl formulován Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu, a to v tom smyslu, že pokud forma morální satisfakce (omluvný dopis) již nemůže být totožná, příp. srovnatelná s formou, v jaké k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo (článek v periodiku), příp. míjí-li se s ohledem na velký časový odstup daný způsob satisfakce účinkem, pak je zpravidla třeba vzniklou nerovnováhu kompenzovat zadostiučiněním finančním. V návaznosti na to třeba poukázat na výše citovaný nález Ústavního soudu, ve kterém se hovoří o povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně zdůvodnit, přičemž soudy své zákonné a ústavní povinnosti adekvátním způsobem nedostály, když z ničeho nevyplývá, jak byl v posuzovaném případě zohledněn názor Ústavního soudu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem lze konstatovat, že i Nejvyšší soud postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona stěžovatelce vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru