Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2802/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
interpretace
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2802.20.1
Datum podání30.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 216


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2802/20 ze dne 15. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4, zastoupeného JUDr. Ivanem Jordákem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 6 Tdo 800/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 520/2019, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 3 T 123/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním (po odstranění vad podání k výzvě Ústavního soudu) splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel shledán vinným z toho, že užíval věc (odcizený nákladní automobil Fiat Ducato), která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky jinou osobou, a dále mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, tzn. řídil odcizené vozidlo navzdory dříve uloženému trestu zákazu řízení motorových vozidel. Tím spáchal přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto přečiny a za přečiny krádeže, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, za které byl uznán vinným dřívějšími blíže specifikovanými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 4 a Obvodního soudu pro Prahu 10, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto. Rovněž následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením.

4. Bližší rekapitulace napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti případu známy.

5. Podstata stížnostních námitek se týká toho, že stěžovateli nebyla prokázána bez důvodných pochybností vina. Zejména tvrdí, že užívání předmětného vozidla, o jehož odcizení navíc stěžovatel údajně nevěděl, trvalo pouze krátkou dobu a obecné soudy tento pojem "užívání" vyložily nepřípustně extenzivně. Za tak krátkou dobu užívání vozidla je totiž vyloučeno, aby se stěžovatel mohl dopustit konkrétní legalizace výnosů z trestné činnosti. Předmětné vozidlo měl totiž zapůjčeno pouze za účelem dojetí k benzínové stanici a vyzvednutí si vozidla vlastního.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný.

8. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Tento úkol totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů pouze v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Pouze v těchto případech by totiž bylo lze dospět k závěru o porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

9. V nyní posuzované věci je z obsahu ústavní stížnosti patrno, že stěžovatel cílí právě na tento (jím tvrzený) extrémní nesoulad a dovozuje z něj porušení principu presumpce neviny, když jeho čin neměl být hodnocen jako trestný čin. Proto se Ústavní soud zaměřil na opodstatněnost této uplatněné námitky. Přitom však zjistil, že v nyní posuzované věci není dán shora uvedený nesoulad (o to méně extrémní) mezi výsledky provedeného dokazování a jeho právním hodnocením.

10. Jak se totiž podává z napadených rozhodnutí, stěžovatel skutečně řídil předmětné vozidlo, které bylo odcizeno, přičemž i samotný stěžovatel připustil, že podle poškozené spínací skříňky si byl vědom toho, že s vozidlem není něco v pořádku (spínací skříňka byla totiž odstraněna, v jejím místě zůstaly pouze dráty a vozidlo bylo nastartováno sepnutím obnažených kabelů). Bylo rovněž zjištěno, že byly bílou barvou značně amatérským způsobem zakryty reklamní polepy, které mohly předmětné vozidlo daleko lépe identifikovat. Soudy také zdůraznily, že si stěžovatel po zpozorování hlídky policie přesedl z místa řidiče na místo spolujezdce, což rovněž nasvědčovalo tomu, že si byl vědom protiprávnosti svého jednání. Nesporná je konečně okolnost, že toto vozidlo řídil, byť měl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel; tento závěr stěžovatel ostatně ani nerozporoval v průběhu soudního řízení.

11. Pokud proto za této situace obecné soudy dovodily, že si stěžovatel okolnosti odcizení musel být vědom, přičemž s touto kriminální činností má navíc zkušenost, jelikož byl již celkem 18x soudně trestán, a to i za typově shodnou trestnou činnost, shledává Ústavní soud tyto závěry jako zcela přesvědčivé a logické a nezjistil v nich žádný - natož ústavněprávní - deficit.

12. Souhrnně lze závěrem uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena především v rovině práva podústavního, kdy stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru