Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2800/09 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Správní soudnictví
právní fikce
procesní nástupnictví
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2800.09.1
Datum podání30.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 36 odst.3, § 35 odst.8, § 105 odst.2

549/1991 Sb., § 9 odst.2

99/1963 Sb., § 107 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2800/09 ze dne 13. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, IČ 26991934, se sídlem Bouzov 8, právně zastoupené Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem v Opavě, Veleslavínova 240/8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009 č. j. 4 As 8/2009-196, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím měla být porušena její základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, podala žalobkyně Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk, (označovaná též jako "Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací") žalobu, jíž se domáhala zrušení fiktivního negativního rozhodnutí správního orgánu - Ministerstva kultury, kterým byla částečně zamítnuta žádost žalobkyně o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. ze dne 13. 10. 2004 a zrušení fiktivního negativního rozhodnutí téhož orgánu, který v řízení o rozkladu nerozhodl o rozkladu a tím potvrdil fiktivní negativní rozhodnutí prvního stupně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2008 č. j. 8 Ca 212/2007-109 uvedenou žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Usnesením ze dne 29. 4. 2009 č. j. 4 As 8/2009-152 Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že se v řízení na straně žalobkyně bude dále pokračovat s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, IČ: 26991934, se sídlem Bouzov 8 (v řízení o ústavní stížnosti dále jen "stěžovatelka"). Nejvyšší správní soud citovaným usnesením pod bodem II. stěžovatelku dále vyzval, aby ve stanovené lhůtě předložila soudu doklad prokazující, že je zastoupena advokátem nebo doklad prokazující, že její zaměstnanec nebo člen, který za ni jedná nebo ji zastupuje, má vysokoškolské právnické vzdělání požadované pro výkon advokacie.

Stěžovatelka návrhem ze dne 12. 5. 2009 požádala Nejvyšší správní soud o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. června 2009 č. j. 4 As 8/2009-186 návrh stěžovatelky zamítl a stěžovatelku opět vyzval, aby ve stanovené lhůtě doložila splnění podmínky právního zastoupení. Nejvyšší správní soud shledal, že není dán důvod, aby stěžovatelka byla osvobozena od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s., a nesplňuje tak základní předpoklad § 35 odst. 8 s. ř. s. pro ustanovení zástupce, resp. advokáta. Dále obecný soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000,- Kč.

Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 7. 2009 Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem. Dále Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že ji v předmětné věci měl i nadále zastupovat zástupce, který byl ustanoven její právní předchůdkyni. Stěžovatelka má za to, že vstoupila bez dalšího do práv a povinností své právní předchůdkyně ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř., přičemž v žádné fázi soudního řízení nedošlo k odejmutí přiznaného osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. Stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti požádala o osvobození od soudních poplatků, o jejím návrhu však nebylo formálně rozhodnuto. Stěžovatelka zdůraznila, že její poměry se v zásadě nijak neliší od poměrů její právní předchůdkyně, jíž bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Stěžovatelka polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že jako občanské sdružení rezignovala na zajištění materiálních prostředků na svoji činnost. Dle názoru stěžovatelky obecný soud nepřihlédl k argumentům, že nedostatek materiálních prostředků je důsledkem ekonomické diskriminace ze strany zaměstnavatele, u nějž stěžovatelka jako odborová organizace působí. Se zaměstnavatelem vede stěžovatelka několik soudních sporů řádově o statisíce korun českých. Postupem Nejvyššího správního soudu je stěžovatelce dle jejího názoru fakticky kladena k tíži pomalost civilního řízení.

Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší správní soud obešel ustanovení § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, z něhož lze dovodit, že rozhodování o poplatkové povinnosti stěžovatele by mělo předcházet rozhodování o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka dále poukazuje na rozhodnutí České advokátní komory ze dne 4. 8. 2009 č. j. e4/09, jímž bylo rozhodnuto o určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně s ohledem na doložené majetkové poměry stěžovatelky. Ústavní stížností napadené rozhodnutí považuje stěžovatelka za předčasné a vydané v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 8 Ca 212/2007, jehož součástí je i spisový materiál dokumentující řízení o kasační stížnosti. Po přezkoumání námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud ve světle spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížností ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se nelze domáhat, aby Ústavní soud převzal kontrolu nad procesním postupem obecných soudů v rovině jednoduchého práva, neboť kasační zásah Ústavního soudu lze odůvodnit jedině ochranou základních práv garantovaných ústavním pořádkem. Ústavní soud je při uplatňování své pravomoci vždy veden principy sebeomezení a subsidiarity (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smyslem řízení o ústavní stížnosti není to, aby Ústavní soud perfekcionisticky opravoval pravomocně skončené soudní řízení, aniž by přihlížel ke spravedlnosti takového řízení jako celku.

Uvedené platí obzvláště v těch případech, kdy podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky, zda jsou či nejsou naplněny předpoklady pro jeho osvobození od placení soudních poplatků a tudíž i pro ustanovení právního zástupce soudem (srov. § 30 odst. 1 o. s. ř., § 35 odst. 8, § 36 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud zastává názor, že posouzení těchto otázek v zásadě spadá do výhradní rozhodovací sféry obecných soudů. Porušení základních práv účastníka řízení tu připadá v úvahu jen tehdy, jedná-li se ze strany obecných soudů o projev libovůle a napadené rozhodnutí je v evidentním rozporu s principy spravedlnosti (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 2856/08, sp. zn. III. ÚS 788/09 a další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).

Záruky vyplývající z článku 37 odst. 2 Listiny v sobě bez dalšího nezahrnují právo na poskytnutí bezplatného právního zastoupení. Stát má pouze povinnost zastoupení připustit, nikoliv povinnost zástupce sám zajišťovat; takový postup ze strany státu je výjimečný a je zákonem výslovně omezen na případy, kdy je potřebná právní pomoc pro účastníka v důsledku jeho materiálních poměrů fakticky nedostupná. Zákon zároveň v některých řízeních může stanovit právní zastoupení jako povinnost účastníka a podmínku řízení - obdobně jako splnění povinnosti poplatkové. V řízeních, v nichž je zákonem stanoven tzv. advokátní přímus - (srov. § 241 o. s. ř., § 105 odst. 2 s. ř. s.), by ovšem zamítnutí návrhu na ustanovení právního zástupce ve svém důsledku mohlo znamenat porušení práva na rovné postavení účastníků či odepření výkonu spravedlnosti. I zde je však zajištění právního zástupce a hrazení nákladů na právní zastoupení z prostředků státu subsidiárním opatřením, jež je na místě jen tehdy, jestliže to poměry účastníka a další okolnosti odůvodňují. Testem nepříznivé materiální situace je dle příslušných procesních předpisů (mimo jiné) právě skutečnost, že účastník splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Je vhodné připomenout, že podobně jako sama poplatková povinnost má i advokátní přímus v daných řízeních mimo jiné bránit zahlcení soudního systému množstvím nekvalifikovaných a zjevně neopodstatněných návrhů a podání.

V projednávané věci je v prvé řadě třeba konstatovat všeobecně zavádějící charakter námitek, které stěžovatelka vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vznáší. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nebere na vědomí podrobnou argumentaci tohoto soudu, jež je obsažena nejen v napadeném rozhodnutí, ale již v předchozích usneseních a výzvách, jimiž Nejvyšší správní soud reagoval na procesní postup stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka tak fakticky opakuje svá tvrzení z původního řízení, aniž by brala na vědomí protiargumenty obecného soudu.

Za lichou je třeba považovat již námitku, že na stěžovatelku mělo bez dalšího přejít právní zastoupení, jež bylo zajištěno její právní předchůdkyni - Základní odborové organizaci při správě státních hradů Bouzov a Šternberk. Jak vyplývá ze spisového materiálu - mj. ze zápisu ze společné členské konference ze dne 12. 4. 2009 - zanikla naposled uvedená organizace sloučením se stěžovatelkou jako samostatným subjektem. Bylo tedy v souladu se zákonem, pokud Nejvyšší správní soud poté, co vyslovil procesní nástupnictví stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a ve smyslu tohoto zákonného ustanovení učinil stěžovatelce příslušnou výzvu. Totéž se týká i otázky osvobození od soudních poplatků, jež bylo subjektu, jenž se se stěžovatelkou sloučil, původně přiznáno. Ústavní soud považuje za zřejmé ze samotné dikce zákona (§ 36 odst. 3, § 35 odst. 8 s. ř. s.), že osvobození od soudních poplatků a jím podmíněné ustanovení právního zástupce se odvíjí od majetkových poměrů konkrétního účastníka; pokud dochází k procesní sukcesi ve smyslu § 107 o. s. ř. na základě sloučení dvou právnických osob, nelze bez dalšího usuzovat na to, že právní nástupce subjektu, jemuž bylo osvobození přiznáno, pro ně rovněž splňuje podmínky.

Pokud jde o další námitky stěžovatelky, Ústavní soud ve světle spisového materiálu sdílí skutkové a právní závěry, jež v řízení o kasační stížnosti učinil Nejvyšší správní soud. Tento orgán mimo jiné ve svém velmi podrobně odůvodněném usnesení ze dne 22. června 2009 rozebral důkazy doložené majetkové poměry stěžovatelky a dovodil, že stěžovatelka si jako odborová organizace nezajišťuje nezbytné materiální prostředky v důsledku svého nestandardního fungování a hospodaření. Obecný soud rovněž zdůraznil, že předmětný soudní spor se netýká ochrany práv členů odborové organizace vůči zaměstnavateli, ale otázky s její činností přímo nesouvisející - způsobu poskytnutí informace o výběrových řízeních na místa ředitelů Národní knihovny a Národního památkového ústavu. Nejvyšší správní soud označil za nepřípustné, aby za uvedených okolností byla právnická osoba při posuzování svých majetkových poměrů pro účely osvobození od soudních poplatků a zajištění právního zastoupení jakkoli zvýhodněna oproti osobě fyzické.

Ani Ústavní soud nemíní přehlížet skutečnost, že stěžovatelka jako odborová organizace je ve své podstatě pouhou fikcí - její členstvo je tvořeno pěti osobami - převážně rodinnými příslušníky předsedkyně PhDr. H. P.; jen dvě z těchto osob platí členské příspěvky. Materiálně se stěžovatelka jeví jen jako účelový nástroj veskrze litigiózního (sudičského) postupu své předsedkyně, jež jejím prostřednictvím vede bezpočet soudních sporů, které často ani vzdáleně nesouvisejí s pracovněprávními vztahy zaměstnanců správ památkových objektů. Tato skutečnost je patrná nejen ze spisového materiálu v projednávané věci, ale i ze zhruba pěti desítek zjevně neopodstatněných podání, jež byla u Ústavního soudu učiněna stěžovatelkou, její právní předchůdkyní či osobně PhDr. H. P. V této souvislosti Nejvyšší správní soud ve svém usnesení č. j. 4 As 8/2009-186 velmi přiléhavě poukázal na pohyby finančních částek mezi stěžovatelkou a členy stěžovatelky E. P. a F. P., k nimž dochází bez zřejmého právního důvodu a díky nimž se majetkové poměry stěžovatelky jeví jako neprůhledné. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení podrobně vysvětlil, proč okamžitá pasivní bilance hospodaření stěžovatelky nemá z hlediska posouzení jejích majetkových poměrů význam. Stěžovatelka měla na svém účtu takový obrat, který jí v daném řízení umožňoval soustředit prostředky potřebné k uhrazení soudního poplatku a její okamžitá pasivní bilance je pouze výsledkem neodůvodněné dispozice s finančními prostředky ve prospěch své členky E. P.

Za uvedené situace je třeba plně akceptovat postup Nejvyššího správního soudu, jenž dospěl k závěru, že u stěžovatelky důvod pro osvobození od soudních poplatků není dán a učinil na základě tohoto zjištění stěžovatelce příslušné výzvy. Za správný lze považovat i postup Nejvyššího správního soudu, jenž z důvodu procesní ekonomie věc již nepostupoval zpět Městskému soudu v Praze.

Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry Nejvyššího správního soudu a neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, projednávanou ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru