Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2799/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
procesní otázky... více
Věcný rejstříkOdvolání
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2799.15.1
Datum podání16.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2799/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Credit Marketing, s. r. o., IČ 27667979, se sídlem Brno, Tuřanka 115, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015 č. j. 23 Cdo 297/2015-91 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014 č. j. 8 Cmo 420/2013-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 14. 9. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2015, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 37 Listiny, a v důsledku toho že došlo k zásahu i do jejího základního práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013 č. j. 59 Cm 139/2012-45 byl k návrhu stěžovatelky zrušen rozhodčí nález po uznání vydaný dne 5. 12. 2012 Mgr. Petrem Brožem pod sp. zn. 1210001. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl na základě odvolání žalované VICTORIA DEBT & INVEST LTD rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky s tím, že sdílí právní názor odvolacího soudu (týkající se interpretace a aplikace ustanovení § 33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).

II.

Obsah ústavní stížnosti

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovila nesouhlas s právním názorem odvolacího i dovolacího soudu, poukazujíc na to, že jejího jediného jednatele postihlo akutní onemocnění, kvůli kterému se nemohl ve stanovené lhůtě vyjádřit k žalobě, přičemž uvedené soudy jí svým postupem znemožnily dovolat se neplatnosti rozhodčí smlouvy, na základě které byl vydán předmětný rozhodčí nález, a to v situaci, kdy žádnou takovou smlouvu neuzavřela (a navíc je s ohledem na svůj obsah neplatná).

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Namístě je proto závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Dlužno dodat, že stěžovatelka ústavní stížností napadla také usnesení Nejvyššího soudu, které sice není rozhodnutím kasačním, nicméně výše uvedené závěry, vycházející z principu subsidiarity, lze vztáhnout i na ně, neboť ani v tomto případě nejde o rozhodnutí "konečné" ve výše uvedeném smyslu [viz např. usnesení ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2418/13, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2643/14, ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3352/14 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru