Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2792/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2792.10.1
Datum podání27.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 179

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2792/10 ze dne 11. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. P., právně zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 17 T 10/2009 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. 1 To 115/2010, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces, ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích uznán vinným pokusem trestného činu obecného ohrožení podle § 8 odst. 1 k § 179 odst. 1, odst. 3 tr. zákona (zkratkou "tr. zákon" se rozumí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platný do 31. 12. 2009), dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Stěžovateli byl podle § 179 odst. 3 za použití § 35 odst. 1 a § 36 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, 10 měsíců a 27 dnů se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 bylo vysloveno ochranné opatření spočívající v zabrání věcí v rozhodnutí výslovně uvedených.

Pokusu trestného činu obecného ohrožení dle § 179 odst. 1, 3 tr. zák. se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 7. 10. 2008 na zahradě u zahradního domku ve Strakonicích, při policejním zákroku směřujícím k jeho zatčení, zaútočil na zakročující policisty ručním granátem, přičemž k explozi granátu a dokonání činu nedošlo proto, že při pokusu stěžovatele vytrhnout přepravní pojistku došlo k deformaci a vytržení pouze kroužku, jímž se stěžovatel přepravní pojistku snažil vytáhnout. Stěžovatel tak dle zjištění nalézacího soudu odhodil proti policistům granát zajištěný přepravní pojistkou. Dle výroku o vině odsuzujícího rozsudku stěžovatel uvedeným způsobem jednal v úmyslu vydat v přímé nebezpečí smrti policisty nacházející se v blízkosti místa dopadu granátu.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání stěžovatel a jeho otec PaeDr. J. P., která však byla v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opětovně popřel, že by se trestného činu obecného ohrožení dopustil. Tvrdí, že nechtěl nikomu ublížit, ani nikoho ohrozit. Jeho aktivita (ukroucení kroužku pojistky) směřovala k vyřazení granátu z provozu, nikoli k jeho použití proti zasahujícím policistům. Stěžovatel se domnívá, že mu nebylo umožněno tuto svoji obhajobu řádně uplatnit před soudem. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že dle jeho názoru klíčové otázky pro posouzení možných následků výbuchu granátu byly řešeny nikoli cestou vypracování znaleckých posudků, ale pouze formou odborných vyjádření. Obhajobě tak nebyla dána možnost ke klíčovým otázkám vyslechnout znalce.

Stěžovatel dále namítá, že v hlavním líčení nebyly splněny podmínky k přečtení výpovědi svědkyně Ř. podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť tato svědkyně se hodlala k soudu dostavit a obhajoba jí chtěla položit otázky důležité z hlediska věrohodnosti výpovědí dalších svědků. Stěžovatel má za to, že nesprávným postupem nalézacího soudu došlo k porušení principu "rovnosti zbraní" a kontradiktornosti trestního řízení.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o nepřijatelnosti již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Zjevně neopodstatněným shledal Ústavní soud i návrh stěžovatele.

Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy ČR). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen a nepřísluší mu tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, nedojde-li ovšem k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).

Směřuje-li ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku v trestní věci, zkoumá Ústavní soud celkovou spravedlivost řízení, z nějž takový rozsudek vzešel (srov. např. odůvodnění usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 935/07, III. ÚS 2028/08 dostupná v databázi NALUS). Pochybení obecných soudů při dokazování mohou vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu zpravidla jen tehdy, nemohou-li kvůli nim obstát skutková zjištění, o něž se opírá výrok o vině, tzn. jsou-li zpochybněny důkazy v dané věci zásadní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 903/06). Ústavně-právní relevance nedosahují bez dalšího ty námitky, které se týkají pouze způsobu provedení či hodnocení dílčích důkazů, případně zamítnutí dílčích důkazních návrhů, pakliže by eventuální odlišný postup obecného soudu nebyl s to vést k výsledku řízení pro stěžovatele příznivějšímu. Výjimku z této zásady představují zpravidla jen flagrantní zásahy do práva obviněného na obhajobu. Již z vlastních námitek stěžovatele je dostatečně patrné, že se o zmíněnou situaci v jeho případě nejedná.

Argumentací stěžovatele se v odůvodnění napadeného rozhodnutí již velmi podrobně zabýval odvolací soud, na jehož závěry lze v podrobnostech odkázat. Nelze přehlédnout, že k technickým parametrům granátu, k objasnění manipulace stěžovatele s ním v době zákroku policistů a k otázce případných následků výbuchu byla v trestním řízení provedena celá řada důkazů expertního rázu (včetně znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha z oboru chemie, znaleckého posudku soudně lékařského), jež odvolací soud na str. 4 a 5 svého usnesení podrobně rekapituluje. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel ani jeho obhájce k důkazům, jež byly v hlavním líčení čteny podle § 211 odst. 5, resp. § 213 odst. 3, tr. řádu, nevznesli žádné námitky. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, že z hlediska objasnění objektivní stránky uvedeného trestného činu (použití granátu stěžovatelem s potenciálně smrtícími účinky) nelze důkaznímu řízení před soudem prvého stupně ničeho vytýkat. Realizace dalších důkazních návrhů, zejména zpracování dalších znaleckých posudků a výslech znalců k expertním otázkám v hlavním líčení, se jeví jako nadbytečná i z hlediska objasnění zavinění stěžovatele. Bez ohledu na to, zda byl stěžovatelem použitý granát do jisté míry atypický (odlišný od granátů vyráběných sériově), vzniklo by jeho výbuchem za daných okolností vždy nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí ve smyslu příslušné skutkové podstaty dle § 179 tr. zák. S vyvoláním takového následku musel být stěžovatel srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.], ať již použil ruční granát vyráběný sériově či granát atypický.

Se samotnou otázkou, co stěžovatel sledoval manipulací se závlačkou granátu, se obecné soudy zabývaly rovněž velmi podrobně, přičemž tvrzení stěžovatele, že chtěl tímto způsobem granát zneškodnit, správně označily jako zcela nelogické a veskrze účelové (viz zejména argumentaci na str. 7 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze). Úmysl stěžovatele odpovídající zmíněné skutkové podstatě obecného ohrožení je dle názoru Ústavního soudu dostatečně patrný již z okolností samotného incidentu (provedení útoku), zatímco další důkazy (zejména výpovědi některých svědků, jimž stěžovatel sdělil, za jakým účelem se granátem vyzbrojil, viz str. 18 rozsudku nalézacího soudu), jdou již nad rámec skutkových zjištění dle § 2 odst. 5 tr. řádu, byť závěr o úmyslu stěžovatele potvrzují.

Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru