Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2789/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkpoučení
Poučovací povinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2789.15.1
Datum podání15.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241 odst.1, § 104 odst.2, § 241 odst.2, § 241 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2789/15 ze dne 1. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Hály, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2015 č. j. KSBR 30 INS 32730/2013, 29 NS ČR 53/2015-B-70, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a domáhá se jeho kasace tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy.

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v postupu soudu prvního stupně, který prý v rozporu s ustanovením § 241b odst. 2 o. s. ř., "neposkytl zástupci dovolatele patřičné poučení, aby již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním".

Stěžovatel dále uvádí, že napadené usnesení dovolacího soudu považuje za nesprávné a v jeho důsledku i za zasahující do jeho práva na spravedlivý proces, neboť ho prý bez zákonné opory omezuje v jeho přístupu k soudu, který by rozhodl o nápravě nesprávného rozhodnutí soudu nižšího stupně. Podle názoru stěžovatele bylo povinností soudu prvního stupně nejen ho vyzvat k odstranění vady dovolání spočívající v nedostatku povinného zastoupení advokátem, ale současně stěžovateli vysvětlit, že dovolání má doplnit v téže lhůtě prostřednictvím takto zvoleného právního zástupce. Protože posledně uvedeného poučení se stěžovateli v usnesení prvoinstančního soudu ze dne 8. 4. 2015 č. j. KSBR 30 INS 32730/2013-B-32 nedostalo, stěžovatel reagoval na výzvu soudu ve stanovené lhůtě tak, že předložil soudu plnou moc zvoleného advokáta a "text dovolání s rubrikální stranou obsahující ve svém záhlaví údaje o zastupujícím advokátovi, avšak opatřené podpisem samotného stěžovatele pod textem dovolání".

I když soud prvního stupně neshledal, že podané dovolání i po výzvě soudu splňuje podmínky dovolacího řízení, přesto nevyzval zástupce dovolatele k odstranění jeho vady, ale postoupil ho dovolacímu soudu, který dovolací řízení zastavil.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

U Krajského soudu v Brně je pod sp. zn. KSBR 30 INS 32730/2013 vedeno insolvenční řízení, v němž stěžovatel vystupuje jako dlužník.

Usnesením ze dne 10. prosince 2014 č. j. KSBR 30 INS 32730/2013-B-7 Krajský soud v Brně (dále jen "insolvenční soud") prohlásil konkurs na majetek dlužníka Ing. Pavla Hály (bod I. výroku), rozhodl, že konkurs bude veden jako nepatrný (bod II. výroku), deklaroval přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce (bod III. výroku) a uvedl, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu (bod IV. výroku).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 30. ledna 2015, č. j. KSBR 30 INS 32730/2013, 2 VSOL 39/2015-B-19 potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě I. výroku.

Nejvyšší soud České republiky k dovolání dlužníka usnesením ze dne 30. 6. 2015 č. j. KSBR 30 INS 32730/2013, 29 NSČR 53/2015-B-70 dovolací řízení zastavil. Dovolací soud konstatoval, že "požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta, ale jeho součástí je i to, že dovolání musí být zvoleným advokátem sepsáno. Požadavek sepisu dovolání není dodržen, svědčí-li o jejím podílu na zpracování dovolání pouze údaj v záhlaví dovolání a dovolání je posléze podepsáno osobou bez právnického vzdělání".

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud vychází ve své judikatuře z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu dovolacího soudu při vydání napadeného rozhodnutí, proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nad rámec řečeného lze konstatovat:

Stěžovatel namítá porušení základního práva na spravedlivé soudní řízení a cituje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Zcela ovšem přehlíží, že právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu je podmíněno tím, že se tak musí dít "stanoveným postupem". Tím je procesní předpis, který upravuje pravidla, za nichž se lze na soud s tvrzeným nárokem, resp. opravným prostředkem obrátit. Pokud tato pravidla nejsou dodržena a jejich nedodržení brání projednání věci, nelze okolnost, že soud řízení zastaví a věcně obsah podání neprojedná, považovat za odepření přístupu k soudu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že ho řádně nepoučil, jak měl jím zvolený advokát postupovat - doplnit stěžovatelem podané dovolání sepisem dovolání podepsaného zvoleným advokátem. Přitom však stěžovatel zcela přehlíží, že poučovací povinnost soudu má své meze a ty jsou dány zásadou rovnosti účastníků řízení, která je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny. Poučení, kterého se stěžovateli dostalo, tedy aby si ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení usnesení v zahájeném dovolacím řízení zvolil zástupce z řad advokátů a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, zcela splňuje podmínku řádného poučení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve vztahu k ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. Poučovací povinnost soudu se totiž zásadně omezuje jen na poskytnutí poučení procesního charakteru. V projednávané věci poskytnuté poučení stěžovateli, resp. jím zvolenému advokátovi odpovídajícím způsobem zprostředkovalo objasnění toho, jak je nutné postupovat, aby byla splněna jedna z formálních podmínek dovolání. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že soud prvního stupně nepoučil stěžovatele náležitým způsobem.

Závěrem lze shrnout, že argumentace stěžovatele je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, s nimiž se neztotožňuje. To samo o sobě není způsobilý důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Stěžovatel tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Důvod, proč se dovolací soud nemohl zabývat podáním stěžovatele a dovolací řízení byl nucen zastavit, byl zákonný, neboť stěžovatelovo podání trpělo vadou ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru