Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2783/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
SOUD - Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkrozhodčí nález
Bezdůvodné obohacení
poplatek
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2783.20.1
Datum podání29.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

301/1992 Sb., § 19 odst.4

40/1964 Sb., § 456


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2783/20 ze dne 8. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Kamila Bahbouha, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2020 č. j. 23 Cdo 3983/2019-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2019 č. j. 55 Co 175/2019-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2019 č. j. 11 C 37/2017-59, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 9. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") rozhodl usnesením ze dne 10. 11. 2005 sp. zn. Rsp 89/05 o nedostatku své pravomoci a příslušnosti k projednání žalobního návrhu stěžovatele a RNDr. Pavla Wursta a o zastavení řízení, jakož i o tom, že uvedení žalobci nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého. Oba žalobci se následně podanou žalobou domáhali zrušení uvedeného usnesení rozhodčího soudu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 3. 2007 č. j. 13 C 289/2005-84 byla jejich žaloba zamítnuta z důvodu, že jde toliko o rozhodnutí procesní povahy, které nelze zrušit, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 10. 2007 č. j. 69 Co 340/2007-121. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1899/2008 bylo zamítnuto i jejich dovolání. Všechna tato rozhodnutí byla nicméně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10 (N 118/70 SbNU 55), podle něhož obecné soudy měly žalobou napadené usnesení rozhodčího soudu přezkoumat, což se následně také stalo. V navazujícím řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2013 č. j. 13 C 289/2005-215 zrušil usnesení rozhodčího soudu ve výroku o tom, že žalující strany nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ze svého; ve zbytku žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 31. 10. 2014 č. j. 69 Co 326/2014-357. Dovolání obou žalobců i rozhodčího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 29 Cdo 1537/2015.

3. Za této situace se stěžovatel žalobou podanou dne 4. 12. 2017 domáhal po rozhodčím soudu vrácení poplatku za zahájení rozhodčího řízení ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 4. 2. 2019 č. j. 11 C 37/2017-59, jenž byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. 55 Co 175/2019-86, byla jeho žaloba zamítnuta. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020 č. j. 23 Cdo 3983/2019-114. Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k uplatnění nároku na zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Byl to totiž RNDr. Pavel Wurst, a nikoli stěžovatel, kdo zaplatil poplatek za rozhodčí řízení, a tudíž jen na jeho úkor mohl rozhodčí soud získat bezdůvodné obohacení podle § 456 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník"). Jak potvrdil i Nejvyšší soud, skutečnost, že Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Řád rozhodčího soudu") zakládá společný závazek účastníků podávajících návrh na zahájení rozhodčího řízení zaplatit společně a nerozdílně poplatek za rozhodčí řízení, neznamená, že stěžovatel, který poplatek neposkytnul, má právo na jeho vrácení. Toto právo má pouze ten zavázaný účastník, který plnění poskytnul, čímž mu vznikla majetková újma. Řád rozhodčího soudu výslovně nestanoví povinnost rozhodčího soudu vracet poplatek osobě, která poplatek neuhradila, a tuto povinnost nemůže založit ani přímá aplikace zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích").

III.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel vytýká napadenému usnesení dovolacího soudu, že se nevypořádává s právními otázkami, které byly předestřeny v dovolání. Předně jde o to, zda je nárok stěžovatele proti rozhodčímu soudu na vrácení poplatku za zahájení rozhodčího řízení procesní nebo hmotněprávní povahy. Dále měl dovolací soud zodpovědět, zda je analogické použití zákona o soudních poplatcích v rozhodčím řízení možné, neobsahují-li procesní předpisy příslušného stálého rozhodčího soudu jinou dostatečnou úpravu. Třetí otázkou bylo, zda v případě plurality žalobců má nárok na vrácení rozhodčího poplatku při zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci i ten žalobce, který rozhodčí poplatek nezaplatil. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí, na která v napadeném usnesení odkazuje dovolací soud, nepodporují argumentaci, na které uvedený soud založil své rozhodnutí. V kontextu některých jiných rozhodnutí, na které poukazuje stěžovatel, přitom nelze tvrdit, že se městský soud v napadeném rozsudku neodchýlil od předchozí judikatury dovolacího soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že byla jako skutková posouzena jeho poslední otázka, zda je v "Řádech a Pravidlech žalovaného o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory" upraveno vrácení poplatku za zahájení rozhodčího řízení.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V.

Vlastní posouzení

6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným usnesením dovolacího soudu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením jím tvrzeného nároku na vrácení poplatku za rozhodčí řízení (tento poplatek je na základě § 19 odst. 4 zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění zákona č. 223/1994 Sb., upraven v Řadu rozhodčího soudu) jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 456 občanského zákoníku. Podle jeho názoru měl být tento nárok posouzen jako procesní nárok, který svědčí stěžovateli jako žalující straně v rozhodčím řízení. Ústavní soud tento názor ovšem nesdílí. Dovolací soud, jakož i městský soud a obvodní soud se povahou uplatněného nároku stěžovatele zabývaly, dospěly k závěru, že jde o již zmíněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a vysvětlily, že stěžovatel tento nárok nemá, neboť nedošlo k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor. Dovolací soud tak učinil v rámci kvazimeritorního posouzení přípustnosti dovolání, v němž shledal, že se soudy nižších stupňů neodchýlily od jeho dosavadní rozhodovací praxe. Ústavní soud považuje toto hodnocení, stejně jako samotné vlastní věcné posouzení nároku stěžovatele, za ústavně konformní výklad podústavního práva a nemá nic, co by k němu dodal. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru