Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2783/19 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2783.19.1
Datum podání22.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2783/19 ze dne 17. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace STAVMAT STAVEBNINY, a. s., sídlem Pod Můstkem 884/6, Rudná, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 32 Cdo 1897/2019-206, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019 č. j. 15 Co 431/2018-164 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. května 2018 č. j. 23 C 220/2015-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní korporace FALCO-CZ, s. r. o., sídlem Viniční 4049/235, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou dne 24. 6. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 144 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 1. 6. 2011 byla mezi ní a stěžovatelkou uzavřena nájemní smlouva, na jejímž základě byly pronajaty část pozemku a skladové haly. Nájemné bylo sjednáno ve výši 40 000 Kč bez daně z přidané hodnoty měsíčně. Stěžovatelka dne 29. 6. 2011 nájemní smlouvu písemně vypověděla, a to ke dni 31. 8. 2011, na vystavené faktury za měsíce červen, červenec a srpen vždy po 48 000 Kč nic neuhradila. Následně vedlejší účastnici zaslala dohodu ze dne 15. 7. 2011 o započtení pohledávek společně s fakturou na částku 144 000 Kč za materiál, vedlejší účastnice však tvrdila, že si jej nikdy neobjednala ani nekoupila a stěžovatelku na tuto skutečnost písemně upozornila. Stěžovatelka k žalobě uvedla, že nájemní smlouvu považuje za neplatnou, a to z důvodu rozporu s dobrými mravy, z důvodu, že vedlejší účastnice nebyla vlastnicí pronajímaných nemovitých věcí a z důvodu neurčitosti vymezení předmětu nájmu. V řízení bylo dále zjištěno, že vedlejší účastnice dopisem ze dne 19. 8. 2011 oznámila stěžovatelce postoupení pohledávek z předmětných faktur na třetí osobu, z následného prohlášení této osoby a dohody uzavřené mezi ní a vedlejší účastnicí ze dne 3. 9. 2011 však vyplynulo, že odstoupily od všech úkonů spojených s postoupením uvedených pohledávek.

3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 23 C 220/2015-133 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 144 000 Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 96 910 Kč a státu částku 2 250 Kč. Obvodní soud se v odůvodnění vypořádal s tvrzeními stěžovatelky o údajné neplatnosti nájemní smlouvy i okolnostmi vedoucími k odstoupení od úkonů vedoucích k postoupení pohledávek.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že v průběhu řízení vyvrátila důkazy zakládající důvodnost žaloby, a dále upozornila, že vedlejší účastnice nebyla oprávněná z předmětných pohledávek, neboť je postoupila na třetí osobu. K zjištěním, že dne 3. 9. 2011 mělo dojít k odstoupení od úkonů vedoucích k postoupení pohledávek, stěžovatelka dodala, že třetí osoba ještě dne 13. 11. 2013 považovala pohledávky za své. Z tohoto důvodu proto vedlejší účastnice nemohla být aktivně legitimována. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 1. 2019 č. j. 15 Co 431/2018-164 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 21 409,74 Kč. Městský soud v odůvodnění vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a dále se zabýval věcnou legitimací vedlejší účastnice. Uzavřel, že dokazováním bylo zjištěno popření postoupení pohledávek na třetí osobu.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019 č. j. 32 Cdo 1897/2019-206 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména zdůraznil, že argumentace stěžovatelky je zaměřena převážně na hodnocení důkazů provedených obvodním soudem a celkové zjištění skutkového stavu, což však nespadá pod dovolací důvody. Jiné otázky formulované stěžovatelkou podle Nejvyššího soudu nezakládaly přípustnost dovolání, neboť napadený rozsudek na jejich řešení nijak nezávisel. Judikaturu, na niž odkazovala stěžovatelka, označil Nejvyšší soud za nepřiléhavou, neboť řeší vztahy mezi subjekty jiných právních poměrů. Z odůvodnění vyplývá rovněž vypořádání se s přístupem civilního soudu ke zjištění, že předložené listiny byly vypracovány účelově pouze pro podporu tvrzení předkládající osoby.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že si je vědoma rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o volném hodnocení důkazů, domnívá se však, že v nyní posuzované věci byly naplněny předpoklady vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/2002 (N 146/38 SbNU 159), podle nějž je povinností obecného soudu pečlivě přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obvodní soud v této souvislosti podle stěžovatelky nepřihlížel k přiznání svědka k nečestnému jednání, k pochybnostem o listině ze dne 3. 9. 2011 o odstoupení od úkonů o postoupení pohledávek, k nejasnosti vyjádření svědka, k vyvrácení existence listiny ke dni 3. 9. 2011 a k dalšímu chování svědka v jiném soudním řízení. Stěžovatelka nadto upozorňuje na prohlášení samotné vedlejší účastnice, že svědek, s nímž měla jednat ve věci postoupení pohledávek, je člověkem ochotným lhát. Obvodní soud proto podle stěžovatelky vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů.

7. Postupu městského soudu stěžovatelka vytýká rezignaci na funkci odvolacího orgánu, neboť bez kritického přístupu pouze převzal argumentaci obvodního soudu. Další pochybení mělo spočívat v tom, že městský soud se odvolává na listinné důkazy, aniž je zřejmé, které má na mysli. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že z listinných důkazů má vyplývat zejména pravdivost jejích tvrzení.

8. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem stěžovatelka označuje jako lakonické, a to z důvodu ztotožnění se se závěry obvodního soudu a městského soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

12. Předmětem ústavní stížnosti je v první řadě nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a správností skutkových zjištění. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí civilní soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přitom přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nejen v nyní posuzované věci, ale rovněž obecně je třeba konstatovat, že úprava procesu dokazování v civilním soudním řízení, včetně samotného hodnocení důkazů, je předmětem běžného zákona, jehož výklad a užití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Nadto je třeba upozornit, že hodnocení důkazů a vyvození skutkových zjištění nejsou otázkami právními a Ústavní soud do jejich řešení zpravidla neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ústavní soud proto uzavírá, že jde-li o argumentaci stěžovatelky týkající se hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, nemohl se jí s ohledem na uvedené závěry nijak zabývat.

13. K argumentaci stěžovatelky zaměřené na údajná pochybení obvodního soudu Ústavní soud dále uvádí, že v procesní rovině dokazování nevybočilo z ústavních pravidel. Z odůvodnění napadeného rozsudku (srov. zejména č. l. 3 a 4), na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky, vyplývá, že obvodní soud zasadil výpověď svědka do kontextu dalších důkazů a skutkových zjištění, proto je třeba odmítnout tvrzení o opomenutí ve smyslu nepřihlížení k dalším skutečnostem uplatněným v řízení. Pochybení nelze spatřovat ani v postupu městského soudu. Ústavní soud připomíná, že odvolací řízení má charakter opravný, jehož účelem je nikoliv zopakování prvostupňového procesu, nýbrž náprava zjištěných vad. Tomu odpovídá i § 213 o. s. ř., podle nějž sice odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nicméně z něj může vycházet. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že městský soud bez kritického přístupu převzal argumentaci obvodního soudu, upozorňuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku (srov. bod 9.), z nějž vyplývá, že stěžovatelka uplatnila jako jedinou odvolací námitku otázku věcné legitimace vedlejší účastnice. Právě v tomto rámci proběhl i přezkum rozsudku obvodního soudu. Postupu Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká pouze lakonické ztotožnění se se závěry obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na podstatu revizního opravného systému, v jehož rámci se nelze zabývat otázkami skutkovými, nýbrž pouze právními, a to navíc výhradně v mezích přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se proto správně soustředilo nikoliv na přehodnocení důkazů a skutkových zjištění, nýbrž na podrobnou argumentaci předestírající závěry o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky a vybočení z právních mezí dovolacího přezkumu.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru