Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 278/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
soudce/podjatost
procesní postup
soudce/vyloučení
vazba/propuštění z vazby
Vazba
kauce
PoznámkaUsnesení III. ÚS 278/18 z 20. 2. 2018 předchází usnesení III. ÚS 1031/17 z 24. 10. 2017, usnesení III. ÚS 2575/17 z 31. 10. 2017, usnesení III. ÚS 2048/17 z 29. 12. 2017; Po usnesení III. ÚS 278/18 z 20. 2. 2018 následuje nález II. ÚS 4085/17 z 24. 4. 2018, usnesení I. ÚS 1758/18 z 18. 9. 2018 , usnesení IV. ÚS 3334/17 z 2. 1. 2019, usnesení III.ÚS 3238/18 z 12. 3. 2019;
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.278.18.1
Datum podání22.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 71a, § 67 písm.c, § 25, § 31 odst.2, § 140 odst.2, § 73 odst.4, § 73 odst.1, § 73d odst.1, § 73d odst.2, § 68 odst.2, § 68 odst.3, § 72a odst.1 písm.c, § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 332 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 4 To 322/2017-4521, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2017 sp. zn. 3 T 151/2017 a jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení, jakož i postup Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi, resp. tímto postupem byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 5 odst. 1, 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a porušena měla být též ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v rámci předmětného trestního řízení, které je proti němu vedeno, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením městského soudu ze dne 4. 12. 2016 č. j. 70 Nt 3635/2016-73, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 9 To 541/2016.

3. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, o nepřijetí nabídky záruky za další chování stěžovatele nabídnuté jeho manželkou a Spolkem na podporu nezávislé justice Šalamoun, nepřijetí písemného slibu stěžovatele a nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

4. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud stejným usnesením rozhodl též o tom, že senát tohoto soudu rozhodující o vazbě není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dne 13. 11. 2017 podal návrh na odnětí věci krajskému soudu a dne 15. 11. 2017 podal návrh na odnětí věci městskému soudu, avšak krajský soud tyto návrhy ignoroval. Vazební řízení je podle něj zatíženo nepřípustnými průtahy, neboť proti napadenému usnesení krajského soudu podal dne 21. 11. 2017 stížnost, o níž ke dni podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Krajský soud se podle něj řádně nevypořádal s námitkou podjatosti.

6. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že se v napadeném usnesení nijak nevypořádal s jeho návrhem na nahrazení vazby tzv. elektronickým náramkem. Má za to, že obecné soudy byly povinny nahradit vazbu některým ze způsobů uvedených v § 73 odst. 1 trestního řádu, přičemž možnost tzv. elektronického monitoringu podle § 73 odst. 4 trestního řádu poskytuje dostatečnou záruku, že takové nahrazení vazby bude účelné.

7. Další námitka stěžovatele směřuje proti tomu, že mu nebylo dopředu oznámeno, že se v rámci hlavního líčení dne 1. 11. 2017 bude rozhodovat také o jeho vazbě. Městský soud podle stěžovatele nedostatečně zohlednil zásadní událost spočívající v narození jeho syna, která měla být jedním z důvodů ukončení jeho vazby.

8. Stěžovatel dále prezentuje svůj názor, že další trvání jeho vazby je nepřípustné, protože neexistuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu z jeho strany, načež podrobně rozebírá jednotlivé okolnosti případu a zpochybňuje výsledky dosavadního dokazování. Vyjadřuje své přesvědčení, že v jeho případě materiálně nebyl dán ani důvod útěkové vazby, ani důvod vazby předstižné, brojí proti závěru obecných soudů, že nahrazení vazby peněžitou zárukou v jeho případě nepřichází v úvahu. Poukazem na některé události, k nimž došlo v průběhu trestního řízení, se stěžovatel snaží prokázat, že orgány činné v trestním řízení jednají ve zlé víře.

9. V další části své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je ve vazbě držen navzdory tomu, že složil peněžitou záruku 150 milionů Kč, která mu nebyla navrácena. Podle jeho názoru je nepřípustné, aby vedle sebe existovaly útěková vazba a zároveň peněžitá kauce, která ji má nahrazovat. Postup obecných soudů, které konstatovaly přítomnost vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, aniž by současně bylo rozhodnuto o vrácení peněžní záruky ve výši 150 milionů Kč, považuje stěžovatel za jiný zásah, jímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

10. Stěžovatel dále uvádí, že osobní svobody byl (v souvislosti s paralelně probíhajícím trestním řízením) zbaven dne 19. 3. 2014, přičemž toto zbavení osobní svobody skončilo dne 2. 2. 2016, načež dne 2. 12. 2016 byl stěžovatel znovu vzat do vazby. Ke dni podání ústavní stížnosti tak zbavení osobní svobody trvalo v součtu 1 102 dní, tedy více než 3 roky, tudíž v jeho případě již došlo k překročení maximální doby trvání vazby stanovené v § 72a odst. 1 písm. c) trestního řádu. Skutečnost, že dosud nebyl propuštěn z vazby, považuje stěžovatel za jiný zásah, jímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

11. Obecné soudy podle stěžovatele nezohlednily doktrínu zesilování vazebních důvodů. Odmítá přitom argumentaci městského soudu, který poukázal na skutečnost, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin podplácení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku; podle jeho názoru totiž takový trestný čin nemůže být relevantní z hlediska vazebních důvodů, a to s ohledem na § 68 odst. 2 trestního řádu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

15. Ústavní soud považuje za nezbytné odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) či sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) a další].

16. Ústavní soud dále považuje za vhodné poznamenat, že již několikrát rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele, které bezprostředně souvisely s jeho vzetím do vazby, resp. s dalším trváním vazby (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1031/17, III. ÚS 2048/17 a sp. zn. III. ÚS 2575/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetu na stránce http://nalus.usoud.cz), přičemž tyto ústavní stížnosti vždy odmítl.

17. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud ignoroval jeho návrhy na odnětí věci městskému soudu, jde o námitku, která nemá přímou souvislost s napadenými usneseními. Žádné ustanovení trestního řádu navíc soudu neukládá povinnost rozhodnout o podnětu k odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu. K návrhu stěžovatele na odnětí věci krajskému soudu, resp. k jeho námitce podjatosti směřující vůči soudcům krajského soudu, odkazuje Ústavní soud na své závěry, ke kterým dospěl ve zmiňovaných usneseních sp. zn. III. ÚS 1031/17 a sp. zn. III. ÚS 2575/17 a podle kterých lze námitky stěžovatele zpochybňující nestrannost krajského soudu hodnotit jako nedůvodné. Krajský soud se navíc v napadeném usnesení vypořádal s námitkou podjatosti dostatečným způsobem, mj. odkazem právě na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2575/17.

18. Okolnost, že ke dni podání ústavní stížnosti nebylo dosud rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení krajského soudu, nemá žádný vliv na zákonnost a ústavnost napadených rozhodnutí. Dále je třeba připomenout, že stížnost proti rozhodnutí soudu o vyloučení, resp. nevyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení nemá odkladný účinek (srov. § 31 odst. 2 a § 140 odst. 2 trestního řádu).

19. K námitce stěžovatele, že městský soud se v napadeném usnesení nijak nevypořádal s jeho návrhem na nahrazení vazby tzv. elektronickým náramkem, Ústavní soud konstatuje, že tuto skutečnost zcela uspokojivě a adekvátně vysvětlil v napadeném usnesení krajský soud. Ten totiž správně poukázal na to, že podle § 73 odst. 4 trestního řádu může orgán rozhodující o vazbě rozhodnout o výkonu elektronické kontroly plnění uložených povinností (neboli o tzv. elektronickém monitoringu) výhradně v souvislosti s nahrazením vazby některým opatřením uvedeným v § 73 odst. 1 trestního řádu. Jinak řečeno, tzv. elektronický monitoring nepředstavuje v rámci českého trestního práva samostatný prostředek nahrazující vazbu, ale pouze doplnění některého z takových nahrazujících opatření. Jestliže tedy městský soud rozhodl o tom, že žádné z takových opatření nahrazujících vazbu ve věci není přípustné, fakticky tím zamítl i možnost elektronického monitoringu, resp. o této možnosti již nemusel rozhodovat samostatně.

20. Za důvodnou nepovažuje Ústavní soud ani námitku směřující proti tomu, že stěžovateli nebylo dopředu oznámeno, že se v rámci hlavního líčení dne 1. 11. 2017 bude rozhodovat také o jeho vazbě. Z § 73d odst. 1 trestního řádu vyplývá, že soud v rámci hlavního líčení rozhodne i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám. Rozhoduje-li soud o vazbě v rámci hlavního líčení, nenařizuje vazební zasedání (srov. § 73d odst. 2 trestního řádu).

21. Z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá povinnost soudu upozornit obžalovaného speciálně na to, že v rámci hlavního líčení bude rozhodováno i o jeho vazbě. V daném případě navíc pro stěžovatele nemohlo být nijak překvapující, že městský soud bude v rámci hlavního líčení rozhodovat o jeho vazbě, neboť dva dny před jeho konáním, tj. 30. 10. 2017, podal prostřednictvím své obhájkyně žádost o propuštění z vazby na svobodu.

22. Námitkou stěžovatele týkající se důvodnosti jeho trestního stíhání se Ústavní soud zabýval již ve svém předešlém usnesení sp. zn. III. ÚS 1031/17, přičemž tuto námitku posoudil jako nedůvodnou. V mezidobí přitom nevyšla najevo žádná okolnost, která by tuto důvodnost trestního stíhání zeslabovala, naopak v předmětné věci došlo k podání obžaloby, takže podezření vůči stěžovateli získalo rozměr, který již opravňoval jeho postavení před soud.

23. Ústavní soud dále musí připomenout, že také otázkou naplnění důvodů tzv. útěkové a tzv. předstižné vazby v trestní věci stěžovatele se podrobně zabýval již ve svém předešlém usnesení sp. zn. III. ÚS 2575/17, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy se při řešení této otázky nedopustily žádného pochybení ústavněprávního významu. Ústavní soud nemá žádný důvod tento svůj závěr přehodnocovat.

24. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v tom, že by obecné soudy při svém rozhodování nedostatečně zohlednily doktrínu tzv. zesílených důvodů vazby (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1301/17). Městský soud zcela správně poukázal na skutečnost, že oproti prvotním vazebním rozhodnutím byly důvody tzv. útěkové vazby výrazně zesíleny, neboť proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin podplácení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku, spočívající (stručně řečeno) v tom, že stěžovatel měl tlumočníkovi nabízet úplatek za to, aby protahoval řízení a u stěžovatele tak uplynula zákonná doba pro jeho držení ve vazbě. V tomto směru nehraje vůbec žádnou roli, že za přečin podplácení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku zásadně nelze obviněného vzít do vazby, resp. jej tam lze vzít jen výjimečně (srov. § 68 odst. 2 a 3 trestního řádu); popsané jednání, které je stíháno jako uvedený přečin, totiž významným způsobem posiluje podezření, že stěžovatel vyvíjí snahu nezákonným způsobem dosáhnout propuštění na svobodu, což by mu umožnilo vyhýbat se trestnímu stíhání.

25. Městský soud dále zcela racionálně upozornil na to, že v jiné trestní věci, jež je projednávána u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015, byl stěžovatel propuštěn na svobodu, a to za současného využití různých institutů nahrazujících vazbu, včetně složení peněžité kauce ve výši 150 milionů Kč, přičemž ani to jej neodradilo od páchání další trestné činnosti, která je předmětem nyní posuzované trestní věci. Lze tedy konstatovat, že důvody tzv. předstižné vazby rovněž zřetelně a intenzivně přetrvávají. Výše uvedené důvody byly pro obecné soudy oporou rovněž pro závěr, že nahrazení vazby některým z prostředků uvedených v § 73 odst. 1 trestního řádu není přípustné.

26. Ústavní soud připomíná (stejně, jako to učinil již v zmíněném usnesení sp. zn. III. ÚS 2575/17), že přetrvávají-li stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, a byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).

27. Při existenci tak silných vazebních důvodů se jako zcela opodstatněný jeví i závěr městského soudu, že ani narození dítěte stěžovatele nemůže být považováno za dostatečný důvod pro propuštění z vazby. Sám stěžovatel uvedl, že dítě je se svou matkou momentálně v zahraničí, konkrétně v USA, a byť to vysvětluje zdravotními důvody, je zjevné, že nedávno vzniklé otcovství stěžovatele jen těžko může být zárukou toho, že setrvá po dobu trestního stíhání v České republice.

28. Obstát nemůže ani námitka stěžovatele směřující proti tomu, že obecné soudy na jedné straně konstatovaly přetrvávající existenci vazebních důvodů (včetně důvodu vazby útěkové) a na straně druhé nerozhodly o vrácení peněžité záruky ve výši 150 milionů Kč stěžovateli. Ke složení uvedené peněžité záruky totiž došlo v rámci jiného trestního řízení (vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015), než ve kterém bylo napadenými usneseními rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele.

29. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatele týkající se údajného překročení maximální zákonné doby vazby, která v daném případě podle § 72a odst. 1 písm. c) trestního řádu činí tři roky. Stěžovatel totiž opět nepřípadným způsobem směšuje obě trestní řízení, která jsou proti němu vedena. Jak sám uvádí, v rámci trestního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 byla jeho osobní svoboda omezována od 19. 3. 2014 do 2. 2. 2016. Tuto dobu však nelze připočítat k době, po jakou trvá vazba v nyní posuzované věci, tedy ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 3 T 151/2017; v této věci je jeho osobní svoboda omezována od 2. 12. 2016. K překročení maximální tříleté doby vazby tedy nedošlo.

30. Je přitom třeba odmítnout argument stěžovatele, že i při počítání maximální možné délky vazby je třeba zohlednit absorpční zásadu, která ovládá ukládání úhrnného a souhrnného trestu. Podstata a účel vazby se totiž diametrálně liší od podstaty a účelu trestu a zásady uplatňované pro trestání tak v žádném případě nelze využívat při výkladu právní úpravy vazby. Přijetí uvedeného stěžovatelova argumentu by navíc mohlo vést k absurdním a nepřijatelným důsledkům, neboť by mohly nastat situace, kdy by v určitém trestním řízení nebylo možno institut vazby vůbec využít, neboť by maximální doba vazby byla již "vyčerpána" v předchozím řízení vedeném o sbíhajícím se trestném činu.

31. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou vystavěna na racionálních a řádně odůvodněných závěrech. Obecné soudy se v odůvodnění těchto rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele. Napadená rozhodnutí ani s nimi související postup obecných soudů nevykazují ústavněprávní deficit, který by mohl být důvodem pro kasační zásah.

32. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru