Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 277/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkExekuce
nemovitost
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.277.20.1
Datum podání27.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 277/20 ze dne 25. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 20 Cdo 2706/2019-479, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. ledna 2019 č. j. 58 Co 194/2018-432 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. dubna 2018 č. j. 22 Nc 1566/2008-398, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Z. J. a obchodní společnosti AB - CREDIT, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh prvního vedlejšího účastníka - manžela stěžovatelky jako povinného na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením tohoto soudu ze dne 4. 9. 2008 č. j. 22 Nc 1566/2008-25, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2010 č. j. 12 Co 185/2009-82 (výrok I.); současně byl zamítnut návrh stěžovatelky na odklad a částečné zastavení exekuce (výroky II. a III.).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání proti I. výroku usnesení okresního soudu odmítl (výrokem I.), ve výroku II. ho potvrdil (výrokem II.), v části výroku III., o zamítnutí návrhu stěžovatelky na částečné zastavení exekuce, usnesení okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrokem III.), ve zbylé části výroku III., o zamítnutí návrhu stěžovatelky na částečné zastavení exekuce z důvodu špatného zdravotního stavu jejich dcery a nepřiměřeného způsobu vedení exekuce, usnesení okresního soudu potvrdil (výrokem IV.).

4. Dovolání stěžovatelky proti výrokům III. a IV. usnesení krajského soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle § 243d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto.

5. Soudy vyšly v posuzované věci ze zjištění, že exekučním titulem byl v trestním řízení vydaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008 č. j. 2 To 9/2008-1131, kterým byla vedle výroku o vině a trestu prvnímu vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost (společně a nerozdílně s druhým obžalovaným) zaplatit druhé vedlejší účastnici jako oprávněné na náhradě škody částku 17 000 000 Kč, a to z důvodu porušení smlouvy o úvěru, kterou první vedlejší účastník a druhý obžalovaný uzavřeli s druhou vedlejší účastnicí a úvěr vyčerpali bez jeho splacení. V napadených rozhodnutích pak soudy dospěly k závěru, že exekuce prodejem nemovitých věcí stěžovatelky (tj. v rozhodnutích specifikovaných pozemků a rodinného domu, který je jednoho z nich součástí) není s ohledem na výši vymáhané a dosud vymožené pohledávky druhé vedlejší účastnice a absenci jiné perspektivy vymožení dlužné částky nepřiměřená či nepřiměřeně vedená. Skutečnost, že dcera stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka je osobou se středně těžkým až těžkým mentálním postižením, neschopná samostatného života, u níž každé "vykolejení" z obvyklého způsobu života "vede k dramatickému zhoršení zdravotního stavu", důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudného řádu nezakládá, neboť prodej uvedených nemovitostí je jediným způsobem, jak alespoň zčásti dosáhnout uspokojení nároku druhé vedlejší účastnice.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zvolený způsob exekuce je vzhledem k újmě, která v případě jejího faktického provedení hrozí, zcela nepřiměřený. V rodinném domě, jenž má být výkonem rozhodnutí postihnut, stěžovatelka žije spolu s prvním vedlejším účastníkem a jejich mentálně postiženou dcerou, pro kterou by každá změna v zavedeném režimu nebo prostředí vedla k dramatickému zhoršení jejího zdravotního stavu. Exekutor však přes uvedenou skutečnost odmítl zvolit vhodnější způsob provedení exekuce, přičemž obecné soudy jeho pochybení nenapravily. Napadené rozhodnutí okresního soudu navíc postrádá řádné odůvodnění, a je proto zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

8. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

9. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností je napaden mimo jiné též I. výrok usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh prvního vedlejšího účastníka na částečné zastavení exekuce, přičemž účastníky řízení o tomto návrhu byli pouze první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice. Jelikož stěžovatelka nebyla účastnicí řízení o tomto návrhu, není ve vztahu k uvedenému I. výroku usnesení okresního soudu osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

10. Ve vztahu ke zbývajícím výrokům usnesení okresního soudu i usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.

13. K námitkám stěžovatelky obsaženým v její ústavní stížnosti nutno souhrnně uvést, že totožně formulovanými argumenty se stěžovatelka hájila již v předchozím řízení před obecnými soudy, přičemž jak okresní soud, tak zejména krajský soud a Nejvyšší soud na tyto námitky odpovídajícím způsobem reagovaly. Stěžovatelka tak Ústavní soud staví do role další přezkumné soudní instance, jež mu však nepřísluší.

14. Stěžovatelka především namítá, že soudní exekutor zvolil způsob provedení exekuce, jenž je s ohledem na okolnosti věci (především na zdravotní stav stěžovatelčiny dcery) zcela nepřiměřený, aniž by využil stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem navrhované jiné a svou povahou mírnější způsoby jejího provedení. S předestřenou námitkou však Ústavní soud nemohl souhlasit, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplynulo, že možnosti vymožení předmětné pohledávky jinými a méně invazivními způsoby byly v řízení zjišťovány. Ukázalo se však, že vymáhanou pohledávku ve výši přes 15 000 000 Kč by bylo možno stěžovatelkou navrhovanými způsoby (přikázáním pohledávky z účtu ve výši 100 000 Kč a prodejem nemovitých věcí v ceně podle odhadu ve výši zhruba 175 000 Kč) uspokojit toliko v nepatrné výši. Žádný jiný způsob exekuce, který by mohl vést k dosažení jejího účelu přitom stěžovatelka ani první vedlejší účastník nenavrhli.

15. Opodstatněnou nebyla shledána ani stěžovatelčina námitka, že obecné soudy v rámci hodnocení (ne)přiměřenosti exekuce náležitě nezohlednily možný dopad jejího provedení na zdravotní stav dcery stěžovatelky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že přiměřenost zvoleného způsobu exekuce byla s ohledem na zájmy stěžovatelčiny dcery pečlivě zkoumána. Ústavní soud zde odkazuje především na příslušné části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v nichž se tento soud specifiky posuzované věci spojenými s osobou stěžovatelčiny dcery podrobně zabýval a srozumitelně a citlivě vysvětlil, z jakých důvodů v nich není možno spatřovat důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (viz str. 3 a 4 usnesení Nejvyššího soudu).

16. Ústavní soud se neztotožnil ani s namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí okresního soudu, když jeho odůvodnění považuje naopak za dostatečné a srozumitelné. Vykazuje-li drobné nedostatky či nepřesnosti, byly tyto zhojeny nejpozději usnesením krajského soudu, v němž jsou jednotlivá stěžovatelčina tvrzení vypořádána velmi podrobně. Ani tato námitka tak nemohla založit důvodnost ústavní stížnosti.

17. Již jen závěrem Ústavní soud dodává, že ačkoliv mu není osobní rozměr posuzované věci lhostejný a vnímá složitost situace především ve vztahu k dceři stěžovatelky, nelze odhlížet od skutečnosti, že exekuce představuje již ze své podstaty nucený výkon povinnosti, který se většinou pojí s nastoupením nepříznivých důsledků dotýkajících se nejen povinného, ale nevyhnutelně též jeho nejbližšího okolí. Tyto možné negativní dopady však nemohou "automaticky" představovat důvod k zastavení nařízené exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nehledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části směřující proti I. výroku usnesení okresního soudu ji pak odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru