Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2769/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OSZ Přerov
SOUD - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
trestní stíhání/zahájení
procesní postup
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2769.14.1
Datum podání18.08.2014
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

ostatní (nezařaditelné)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 119 odst.2, § 160 odst.7

40/2009 Sb., § 209 odst.1, § 209 odst.4 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2769/14 ze dne 6. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Macháčka, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Přerově, Kratochvílova 624/43, proti postupu Okresního státního zastupitelství v Přerově a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, spočívajícím v tom, že pouze neformálními sděleními nevyhověly návrhu stěžovatele na zastavení jeho trestního stíhání, spojené s návrhem na zrušení sdělení Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 16. července 2014 č. j. 3 ZT 10/2014-55 a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. srpna 2014 č. j. 5 KZT 370/2014, spojené dále s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní soud obdržel dne 18. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost výše uvedeného postupu státních zastupitelství a zrušil jimi vydaná neformální sdělení, neboť tímto postupem bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo být stíhán zákonem stanoveným způsobem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že dne 16. července 2014 zaslal stěžovatel Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově (dále jen "okresní státní zastupitelství") písemné důkazy související s jeho trestním stíháním pro trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a k nim připojený návrh na zastavení tohoto trestního stíhání. Okresní státní zastupitelství stěžovateli téhož dne sdělilo, že jeho návrhu na zastavení trestního stíhání se nevyhovuje, a to především z toho důvodu, že s ohledem na aktuální důkazní situaci není v dané trestní věci zřejmé, že se stěžovateli vytýkaný skutek nestal, popř. že není trestným činem. Následně stěžovatel zaslal podání, označené jako "Stížnost proti ´vyrozumění´ státního zastupitelství", v němž žádal, aby Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajské státní zastupitelství") zrušilo "vyrozumění" okresního státního zastupitelství pro nezákonnost a samo zastavilo stěžovatelovo trestní stíhání. Krajské státní zastupitelství zaslalo poté stěžovateli sdělení ze dne 5. srpna 2014 č. j. 5 KZT 370/2014, v jehož textu se uvádí, že stěžovatelovo podání bylo vzhledem ke svému obsahu vyhodnoceno jako podnět k výkonu dohledu nad činností okresního státního zastupitelství. V rámci dohledových pravomocí pak nemůže nadřízené státní zastupitelství samo zastavit trestní stíhání, pročež byl tento stěžovatelův návrh odmítnut. V samotném postupu okresního státního zastupitelství nebylo pak shledáno žádné pochybení, neboť nevyhovění návrhu na zastavení trestního stíhání nemusí mít formu usnesení a důkazní situace v dané trestní věci nedovoluje ani dle krajského státního zastupitelství dospět k jednoznačnému závěru o naplnění podmínek pro zastavení trestního stíhání.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti dvě hlavní skupiny námitek. Především je toho názoru, že okresní státní zastupitelství mělo povinnost o jeho návrhu na zastavení trestního stíhání rozhodnout formou usnesení, neboť mu to ukládá ustanovení § 119 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatel rozporuje skutečnost, že by jeho jednání, spočívající v zastupování obchodní společnosti v obchodních vztazích, v nichž byly údajně další strany těchto vztahů poškozeny, naplňovalo znaky trestného činu podvodu. Stěžovatelem předložené písemné důkazy jasně dokládají, že k naplnění těchto znaků nemohlo dojít, a proto je další pokračování trestního stíhání protiústavní. Stěžovatel by dle jeho názoru nemohl být postižen ani u civilního soudu, tím méně pak může být proti němu uplatňována trestní represe. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost uvedeného postupu obou státních zastupitelství a zrušil jimi vydaná sdělení. Zároveň navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě se musel Ústavní soud vypořádat s námitkou, že rozhodnutím o návrhu na zastavení trestního stíhání toliko neformálním sdělením došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z žádného zákonného ani ústavního předpisu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení měly povinnost vydat o tzv. návrhu na zastavení trestního stíhání samostatné formální rozhodnutí. I Ústavní soud v minulosti potvrdil, že takovýto návrh je třeba považovat za podnět k přezkumu důvodnosti pokračování v trestním stíhání. Pokud orgán činný v trestním řízení na základě takového podnětu dospěje k závěru, že navrhovaný způsob meritorního rozhodnutí je namístě, rozhodne tímto způsobem, v opačném případě o předmětném návrhu nerozhoduje a pokračuje v trestním řízení, aniž by o nedůvodném podnětu vydával jakékoliv rozhodnutí [srov. část IX nálezu sp. zn. II. ÚS 83/04 ze dne 6. října 2005 (N 195/39 SbNU 73)]. Z hlediska povinnosti chránit stěžovatelova ústavní práva, již mají všechny orgány veřejné moci, nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že stěžovateli se relevantní a logické odpovědi, tedy rozhodnutí v materiálním slova smyslu, dostalo ve formě jím napadeného sdělení, přičemž nepoučením o možnosti podat opravný prostředek nebyl stěžovatel rovněž nijak poškozen, neboť jeho podání krajskému státnímu zastupitelství bylo rovněž fakticky vyřízeno. K porušení stěžovatelových procesních ústavních práv proto postupem státních zastupitelství nedošlo.

7. K obsáhlé argumentaci stran nedůvodnosti předmětného trestního stíhání Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout ustálený závěr jeho rozhodovací činnosti, dle nějž se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)]. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo a ani sám stěžovatel nic takového fakticky nenamítá, když v odůvodnění ústavní stížnosti toliko polemizuje s obsahem závěrů některých orgánů činných v trestním řízení, které se mu zdají být nelogické a protiprávní. K posouzení těchto námitek jsou však prvotně příslušné orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a zejména příslušný soud). Zásah Ústavního soudu by v takové situaci byl přehnaně aktivistickým krokem.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výše uvedenému pak Ústavní soud rovněž odmítl stěžovatelův návrh na náhradu nákladů vzniklých mu v řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru