Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2764/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlast... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2764.10.1
Datum podání23.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3, § 6

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2764/10 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti prof. MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. července 2010 č. j. 28 Cdo 837/2008-164, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2010, napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. července 2010 č. j. 28 Cdo 837/2008-164, kterým dovolací soud zamítl dovolání stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007 č. j. 21 Co 266/2007-150 (výrok I.) a odmítl dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel opírá svůj návrh na zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu o tvrzení, že předmětným rozsudkem bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek (ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny).

Stěžovatel po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení, v němž se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parcela č. 452 v katastrálním území Libeň (dále jen "předmětný pozemek"), uvádí, že již v roce 1992 podal proti povinné osobě žalobu na vydání věci, mimo jiné i předmětného pozemku, a to z toho důvodu, že v souvislosti s výstavbou kolejí Univerzity Karlovy byl předmětný pozemek a pozemek další pod hrozbou vyvlastnění nucen prodat, přičemž údajně kupní smlouvu uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek v roce 1979. Teprve později podal v souvislosti i s předmětným pozemkem určovací žalobu proti žalovanému Ústavu pro informace ve vzdělávání, státní příspěvkové organizaci. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta, přičemž jeho dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto jako nepřípustné.

Podle názoru stěžovatele, závěry obecných soudů z obou pravomocně skončených řízení, v nichž se nejprve neúspěšně domáhal vydání i předmětného pozemku a ve druhém řízení určení jeho vlastnictví, nemohou vedle sebe obstát již proto, že stěžovatel tvrdí, že stále je a nikdy nepřestal být vlastníkem předmětného pozemku.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že v řízení, vedeném Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 12/2004 o určení vlastnictví k předmětnému pozemku, bylo žalobě stěžovatele zcela vyhověno, neboť soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsána Česká republika a žalovaný Ústav pro informace ve vzdělávání, státní příspěvková organizace (dále jen "žalovaný") s tímto majetkem státu hospodaří.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2007 č. j. 21 Co 266/2007-150 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu na určení vlastnictví stěžovatele k části pozemku blíže specifikovaného ve výroku rozsudku odvolacího soudu s tím, že odvolání žalovaného shledal důvodným především proto, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel uplatnil své nároky mimo jiné i ohledně předmětného pozemku již v restitučním řízení. Skutečnost, že pozemky mu nebyly vydány, i když byla kupní smlouva z roku 1979 shledána neplatnou, je pro toto řízení podle názoru odvolacího soudu nevýznamná. Odvolací soud dále odkázal na závěry vyjádřené ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a zdůraznil, že restituční předpisy umožňují uplatnit nárok na vydání mimo jiné i těch věcí, které přešly na stát bez právního důvodu, přičemž ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2006 sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 je tím možné rozumět i převzetí věci na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní účinky (např. neplatný právní úkon). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení a žalobu zamítl.

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 14. 7. 2010 č. j. 28 Cdo 837/2008-164 dovolání stěžovatele proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (výrok I) a dovolání proti náhradě nákladů řízen před soudy obou stupňů odmítl (II.). Konstatoval, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. d) o. s. ř., přičemž ve věci jde o posouzení, jestli je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Rovněž dovolací soud při posuzování vytčené otázky vyšel ze závěrů uvedených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1222/2001 a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a zdůraznil, že v projednávané věci se tyto závěry plně uplatní, neboť "na majetek, který stát nabyl do koce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů". Pokud stěžovatel jako oprávněná osoba nevyužil postup vymezený v restitučním předpise k tomu, aby docílil nápravy protiprávního stavu, schází podle názoru dovolacího soudu zákonný podklad pro vyhovění žalobě na určení vlastnictví. Stěžovatel proto nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozsudku dovolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve je nutné připomenout, že Ústavní soud není součástí ani vrcholem soustavy obecných soudů a nepřezkoumává proto běžnou zákonnost jejich rozhodování. Výše uvedené platí ovšem pouze v případě, že tyto soudy ve své činnosti postupují v souladu s hlavou pátou Listiny a pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem.

Pokud jde o námitku porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikoval, že tento článek chrání vlastnictví již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nelze se proto dovolávat ochrany tam, kde konkrétní subjekt (neúspěšně) uplatňuje tvrzený nárok na předmětný pozemek nikoliv již z titulu existujícího vlastnictví.

Námitku porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny judikatura Ústavního soudu obvykle interpretuje tak, že jeho porušením ze strany rozhodujícího soudu by byla libovůle při rozhodování tohoto orgánu veřejné moci. Takovou libovůli v rozhodování dovolacího soudu však Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud předmětnou věc posuzoval zcela v souladu s právním názorem, vyjádřeným ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž Ústavní soud zdůraznil, že náprava majetkových křivd, pokud k nim došlo v rozhodném období vymezeném restitučními předpisy, není možná prostřednictvím jiných občanskoprávních institutů, např. určovacích žalob.

Ústavní soud i nadále setrvává na závěrech výše uvedeného stanoviska a zdůrazňuje, že nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů, v daném případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Za této situace se stěžovatel svého nároku mohl domáhat a také domáhal pouze cestou restitučního řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. Skutečnost, že v tomto řízení mu předmětný pozemek nebyl vydán, nelze "napravit" tím, že se stěžovatel nároku později domáhal jinak, v dané věci určovací žalobou. Stěžovatel nemohl být s takto formulovanou žalobou úspěšný, neboť jestliže zákonodárce mínil restitučními předpisy napravit nebo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy, k nimž došlo v rozhodném období, mínil tím limitovat změnu ve stávajících vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který byl příslušnými restitučními předpisy sledován. Náprava těchto pochybení se tedy může dít jen v rozsahu stanoveném restitučními předpisy a v jejich rámci, nikoli mimo něj.

Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Ústavní soud v této souvislosti dovodil, že "tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo důvodem (titulem) pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně stanovených podmínek, důvodem pro vrácení věci".

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem označená základní práva a svobody.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru