Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2763/08 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Jičín
Dotčený orgánSOUD - OS Jičín
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
zastupitelstvo
Nájem
Byt
Privatizace
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2763.08.1
Datum podání10.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 39 odst.1

72/1994 Sb., § 22


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2763/08 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Jičín, se sídlem v Jičíně, Žižkovo nám. 18, zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem v Hradci Králové, Dlouhá 103, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 2. 2007 č. j. 10 C 176/2006-70, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2007 č. j. 25 Co 156/2007-95 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 4065/2007-124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 3. 11. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 10 C 176/2006, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.

Žalobce se proti stěžovateli domáhal toho, aby soud svým rozhodnutím uložil stěžovateli povinnost uzavřít kupní smlouvu konkrétního obsahu ohledně bytové jednotky, eventuálně povinnost učinit žalobci konkrétně znějící nabídku převodu předmětné bytové jednotky. Žalobce nárok opíral o to, že je nájemcem bytu, když splnil zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu (po babičce), a splnil také podmínky Zásad schválených dne 20. 6. 2005 zastupitelstvem stěžovatele pro prodej bytů v rámci privatizace domovního bytového fondu - bod II aVa příloha 1 k Zásadám (§ 22 zákona č. 72/1994 Sb., § 706 občanského zákoníku). Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2007 č. j. 10 C 176/2006-70 uložil stěžovateli povinnost učinit žalobci (konkrétně znějící) nabídku převodu vlastnictví bytové jednotky s ideálním spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a ideálním spoluvlastnickým podílem na pozemku dle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce je nájemcem bytové jednotky po jeho babičce a nevlastní žádnou nemovitost, kterou by bylo možno trvale užívat k bydlení (nemovitost, kterou vlastnil, již převedl, navíc tuto nebylo možno minimálně od roku 2001 užívat trvale k bydlení pro nedostatek zdroje pitné vody). Konstatoval, že mezi stranami bylo nesporné, že pokud je žalobce nájemcem bytové jednotky (a není vlastníkem ani nájemcem jiného objektu k bydlení), splňuje i podmínky pro privatizaci a stěžovatel je povinen mu tak učinit nabídku převodu bytové jednotky dle Zásad z 20. 6. 2005 tak, jak to učinil u ostatních nájemců (soud poukázal na předloženou korespondenci účastníků a na vyjádření stěžovatele při jednání). Soud uvedl, že stěžovatel byl povinen žalobci učinit nabídku prodeje, když v Zásadách vyčlenil předmětný dům s bytovými jednotkami k prodeji, označil za oprávněné subjekty k nabídce nájemce, přijal způsob výpočtu kupní ceny, uvedl časový harmonogram privatizace, a rozhodl, že nabídka bude učiněna dle § 22 zákona č. 72/1994 Sb. za předpokladu, že oprávněná osoba nebude nájemcem jiného bytu či vlastníkem nemovitosti s možností je užívat k bydlení.

Stěžovatel podal odvolání s tím, že neporušil žádnou svou povinnost stanovenou zákonem či vyplývající z právního vztahu ani neporušil žádné právo žalobce. Namítl, že schválené Zásady upravují jen postup při realizaci prodeje a časový harmonogram pro potřeby stěžovatele; tyto nemají povahu obecně závazné vyhlášky ani právního úkonu ani smlouvy o smlouvě budoucí a nevyplývá z nich ani povinnost stěžovatele nabídnout bytovou jednotku k převodu žalobci (resp. nájemcům). Zásady jsou jen rozhodnutím města prodat část svého majetku; jde zatím jen o zamýšlený právní vztah. Podkladem pro privatizaci je zákon č. 72/1994 Sb. (§ 22), avšak ani z tohoto zákona nevyplývá povinnost stěžovatele bytovou jednotku nájemci k převodu nabídnout. Namítl, že bylo zasaženo do jeho vlastnického práva; soudu příslušelo pouze rozhodnout o určení nájemního práva, přičemž poté by bylo na stěžovateli, zda žalobci nabídku převodu učiní.

Žalobce se vyjádřil k odvolání tak, že před žalobou i v průběhu prvostupňového řízení stěžovatel odmítal učinit nabídku pro převod pouze z důvodu zpochybnění postavení žalobce jako nájemce a v tomto směru bylo také soudem vedeno dokazování; stěžovatel také při jednání u soudu uvedl, že v případě splnění podmínek dle Zásad privatizace (zejména toho, že žalobce je nájemcem) je povinností stěžovatele žalobci nabídku převodu učinit. V rozporu s tímto svým postupem pak stěžovatel v odvolání začal tvrdit, že Zásady privatizace nejsou závazné a není povinen učinit žalobci nabídku, přestože je již nesporné, že tento je nájemcem a splňuje všechny podmínky dle Zásad pro privatizaci. Žalobce namítal závaznost časového harmonogramu Zásad a rovněž poukázal na to, že územní samosprávná jednotka je povinna respektovat princip rovného přístupu a zákazu diskriminace, když nemůže být na libovůli stěžovatele po vydání Zásad, kterou konkrétní bytovou jednotku v privatizovaném domě převede a kterou nikoliv (žalobce uvedl, že ze záměru zastupitelstva stěžovatele z 21. 4. 2005 navíc vyplývá záměr privatizovat domy jako celek a nikoliv určovat zvlášť jednotlivé byty v domě, které budou privatizovány).

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 č. j. 25 Co 156/2007-95 napadený výrok o povinnosti stěžovatele učinit žalobci nabídku převodu bytové jednotky potvrdil, když se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu. Dle odvolacího soudu zastupitelstvo stěžovatele zvolilo privatizaci konkrétních domů cestou samostatného prodeje bytových jednotek a v Zásadách definovalo oprávněné osoby - nájemce. Současně s poukazem na zásadu rovnosti v právech odvolací soud uvedl, že (následná) volba oprávněných osob by byla možná pouze za předpokladu, že by byla předem jednoznačně stanovena pravidla takového rozlišování/výběru, avšak nic takového se nestalo. Pokud tedy žalobce splnil všechny požadované podmínky privatizace, stěžovatel porušil § 22 zákona č. 72/1994 Sb., nenabídl-li žalobci převod bytové jednotky.

Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Namítl, že mu bylo bez zákonného podkladu uloženo, jak má naložit se svým majetkem a soudy navíc obešly kogentní ustanovení zákona č. 128/2000 Sb. Znovu namítl, že Zásady nemají žádné hmotněprávní účinky, nejsou ani veřejným příslibem, mají neurčitou podobu. Dle stěžovatele navíc rozhodnutí soudů nejsou vykonatelná, resp. narušují dělbu moci. Uložil-li soud stěžovateli učinit žalobci nabídku převodu bytové jednotky, tato vyžaduje pro platnost dle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. zveřejnění po dobu 15 dnů a následně schválení zastupitelstvem stěžovatele. Zastupitelé jsou však svobodně volení a nevázáni příkazy, tedy neschválí-li tito nabídku, nemůže stěžovatel dostát povinnosti uložené soudem. Ohledně principu rovnosti a nediskriminace pak stěžovatel namítl, že tato je aplikovatelná jen na případy veřejnoprávního (vrchnostenského) poměru a nikoliv na vztah ryze soukromoprávní; došlo k zásahu do vlastnického práva, protože všichni vlastníci mají mít stejná práva a povinnosti a má se jim poskytovat stejná právní ochrana.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 4065/2007-124 dovolání odmítl pro nepřípustnost, když neshledal rozpor závěrů nižších soudů s hmotným právem; poukázal na svou předchozí judikaturu (28 Cdo 412/2003, 28 Cdo 2164/2002, 28 Cdo 2957/2004). Argumentoval povinností přednostní nabídky nájemci dle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., a to v případě přijme-li obec záměr byt či byty prodat. Dle dovolacího soudu stěžovatel konkretizoval svůj postup rozhodnutím zastupitelstva dne 20. 6. 2005 - Zásadami a označil zde nemovitosti a dále nájemce jako oprávněné osoby k převodu. Dle dovolacího soudu tak měl žalobce smluvní přímus na základě výslovné zákonné úpravy; poukázal také na potřebu ochrany nájemců bytu z důvodu práva na bydlení jakožto základního práva sociálního. Dle dovolacího soudu zastupitelstvo stěžovatele schválením Zásad zavázalo k dalším právním úkonům stěžovatele. Zveřejnění záměru je obligatorní (§ 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.), avšak v daném případě jde o speciální zákonný postup s přednostním právem určité osoby - nájemce (poukázal na své rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2957/2004).

V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl tytéž námitky jako v odvolání a dovolání. Uvedl, že soud mu uložil povinnost učinit nabídku k prodeji bytu, ačkoliv taková povinnost nevyplývá ze zákona č. 72/1994 Sb., neboť § 22 pouze stanoví předkupní právo nájemce. Povinnost nabídky nevyplývá dle stěžovatele ani ze Zásad schválených zastupitelstvem dne 20. 6. 2005, když ty nejsou obecně závazným přepisem, smlouvou o smlouvě budoucí (individuálním právním úkonem) ani veřejným příslibem; jsou toliko instrukcí upravující postup města/stěžovatele při privatizaci. Dle stěžovatele tedy neexistuje žádná zákonná povinnost převodu bytu a je zcela na jeho vůli (tj. vlastníka bytové jednotky), zda ji nabídne ke koupi. Dle stěžovatele se také Nejvyšší soud odchýlil od svého rozhodnutí ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. RNs C 3474 (poznámka: jde o rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2957/2004), resp. nijak se v rozhodnutí o dovolání nevypořádal s námitkou stěžovatele o existenci tohoto rozhodnutí.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření soudům všech tří instancí; tyto odkázaly na svá rozhodnutí a neuvedly nic, co by nebylo obsaženo v jejich rozhodnutích. Z tohoto důvodu nebylo tedy ani třeba, aby Ústavní soud jejich přípisy zasílal stěžovateli k případné replice.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.

Takové porušení se však z dané věci nepodává. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval své námitky z odvolacího a dovolacího řízení, kdy podstatou je tvrzení o omezení jeho smluvní svobody jako vlastníka. Z vyžádaného spisu a napadených rozhodnutí je však zřejmé, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, provedly potřebné dokazování a své úvahy, jakož i závěry dostatečně odůvodnily (viz i shrnutí výše). Závěry soudů nejsou nelogické, nekonzistentní ani rozporné se skutečnostmi zjištěnými v řízení; není zde zřejmé ani (ve vztahu k okolnostem dané věci) vychýlení se z výkladových standardů či rozpor s principem spravedlnosti. Pokud obecné soudy ze zjištěných skutečností ve věci dovodily legitimní očekávání žalobce jako nájemce zcela konkrétně (věcně, časově, personálně atd.) založené obsahem Zásad (přijatých/určených přísl. orgánem stěžovatele) ve spojení s § 22 zákona č. 72/1994 Sb., za současného připomenutí limitů (veřejnoprávní korporace) při rozlišování subjektů, nelze zde shledat libovůli a protiústavní exces. Nelze pominout ani přiléhavý konkrétní poukaz zejména prvostupňového soudu na tvrzení a přístup samotného stěžovatele před řízením a v průběhu prvostupňového řízení.

Ústavní soud se neshoduje s názorem stěžovatele, že v daném případě bylo protiústavně zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, resp. porušena základní práva namítaná stěžovatelem v ústavní stížnosti, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru