Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 276/98Nález ÚS ze dne 11.04.2000Rozhodování soudu bez jednání podle § 250f občanského soudního řádu, ve znění před novelou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a ji... více
Věcný rejstříkinterpretace
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/18 SbNU 29
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.276.98
Datum podání16.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

143/1947 Sb.

229/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 250f, § 159


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 276/98 ze dne 11. 4. 2000

N 55/18 SbNU 29

Rozhodování soudu bez jednání podle § 250f občanského soudního řádu, ve znění před novelou

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 11. 4. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatelky A. P, za účasti vedlejších

účastník L. ČR, s. p., a Tělocvičné jednoty Sokol Z., proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1997, sp. zn.

28 Ca 387/96, týkající se restituce, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1997, sp.

zn. 28 Ca 387/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou podle doložky právní moci

vyznačené na ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí opožděně (§

72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se

zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4

zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 30. dubna 1997 (28 Ca 387/96-32), jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v L., okresního pozemkového

úřadu ze dne 6. 9. 1996 (1526/96-R/4668/93/Ver); tímto rozhodnutím

bylo vysloveno (§ 9 odst. 4 zák. č. 229/91 Sb.), že stěžovatelka

(v řízení před pozemkovým úřadem žadatelka), není vlastnicí

nemovitostí v rozhodnutí blíže označených a popsaných.

Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla porušena její

ústavně zaručená práva, mimo jiné též čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práva a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech;

podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Městský

soud v Praze rozhodující o jejím opravném prostředku proti

rozhodnutí správního orgánu v režimu správního soudnictví, rozhodl

bez nařízení jednání (§ 250f o. s. ř., ve znění před novelou),

a tak jí odepřel "dostatečné a faktické přezkoumání pro vrácení

předmětných nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb.". Protože

stěžovatelka tvrdila, že k opožděnému podání ústavní stížnosti

došlo zaviněním obecného soudu, bylo třeba především uvážit, zda

takto podanou ústavní stížnost lze vůbec meritorně projednat.

V souvislosti s posléze naznačenou otázkou si Ústavní soud

stran okolností, za nichž na napadeném rozhodnutí došlo

k vyznačení právní moci, vyžádal stanovisko obecného soudu;

vedoucí kanceláře obecného soudu Ústavnímu soudu sdělila, že

příslušnou doložku na rozhodnutí vyznačila podle pokynu

předsedkyně senátu (§ 18 instrukce Ministerstva spravedlnosti

z 30. srpna 1993, čj. 1068/93-00, § 23 vyhlášky č. 37/1992 Sb.

o jednacím řádu pro obecné a krajské soudy), předsedkyně senátu

poukázala na to, že "doručování rozsudků (sc. v této věci) bylo

obtížné z důvodů zjišťování změn sídla či právních nástupců

četných osob, které v řízení vystupovaly jako účastníci řízení,

což mohlo vést k tomu, že právní moc rozsudku byla vyznačena

zpětně poté, co soud obdržel údaje stvrzující správnost doručení

na určitou adresu účastníka řízení" (č. l. 60 spisu Ústavního

soudu).

Jiné důvody či okolnosti, pro které došlo k opožděnému

vyznačení právní moci se Ústavnímu soudu zjistit nepodařilo,

a protože z fotokopie úředního záznamu kanceláře obecného soudu ze

dne 28. dubna 1998 předloženého zástupcem stěžovatelky je patrno,

že k témuž datu na rozhodnutí ve věci 28 Ca 387/96 "zatím nebylo

možno vyznačit právní moc, protože nedošly všechny doručenky" (č.

l. 60 a 61 spisu Ústavního soudu), Ústavní soud s přihlédnutím

k mimořádnosti takto vzniklé procesní situace, na níž nelze

stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) přičítat vlastní podíl

(k tomu srov. kopii zápisu na č. l. 111 až 124 spisu Ústavního

soudu), posoudil takto podanou ústavní stížnost jakoby podanou

včas a neshledav jiné důvody pro její odmítnutí (§ 42, § 43

zákona), přistoupil k jejímu projednání, v němž vycházel ze

skutečností, jak následně budou rozvedeny.

Proti rozhodnutí správního orgánu (viz vpředu), jehož

skutková zjištění a především právní závěry nepokládala za správné

a odpovídající stavu věci, podala stěžovatelka k Městskému soudu

v Praze opravný prostředek (§ 244 odst. 1 o. s. ř.); správní orgán

totiž své (zamítavé) rozhodnutí odůvodnil tím, že posuzované

nemovitosti přešly z vlastnictví dr. Adolfa Schwarzenberga do

vlastnictví státu podle zákona č. 143/1947 Sb. dnem účinnosti

zákona, tj. dnem 13. 8. 1947, a protože k takové změně vlastnictví

nebyla nutná intabulace, došlo k přechodu vlastnictví před

rozhodným obdobím (zák. č. 229/1991 Sb., tj. před 25. 2. 1948).

Správní orgán posléze přiměřeným způsobem odůvodnil, proč

posuzované nemovitosti nelze vrátit ani postupem dle zák. č.

243/1992 Sb. a s ohledem na závěr, k němuž dospěl, totiž že je

nelze vydat podle žádného z restitučních zákonů, nezabýval se již

zkoumáním toho, zda jsou na straně stěžovatelky jako osoby

oprávněné splněny ostatní zákonné podmínky.

Městský soud v Praze s odkazem na ustanovení § 250f o. s. ř.

(ve znění před novelou) bez nařízení jednání, napadené rozhodnutí

pozemkového úřadu potvrdil a své rozhodnutí co do procesního

postupu odůvodnil tím, že právní otázka přechodu vlastnictví dle

zákona č. 143/1947 Sb., jako restitučního titulu k vydání majetku,

byla již několikrát řešena i v jiných rozhodnutích Městského soudu

v Praze, a že k ní zaujal shodné stanovisko i Ústavní soud

(v nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/94), a proto věc bylo možno posoudit

jako jednoduchý případ ve smyslu již dříve označeného ustanovení

občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti, stejně jako v opravném prostředku proti

rozhodnutí správního orgánu, stěžovatelka - stručně shrnuto

- poukazuje na nesprávnou aplikaci zák. č. 143/1947 Sb., zejména

ve vztahu k okamžiku přechodu vlastnictví k posuzovaným

nemovitostem na stát, se závěry jak správního orgánu, tak obecného

soudu vede rozsáhlou polemiku, v níž napadené rozhodnutí označuje

za rozhodnutí protiústavní, neboť je založeno na aplikaci zák. č.

143/1947 Sb., který by měl být jako protiústavní "akt svévole

vztahující se na individuální případ" zrušen.

Předsedkyně senátu 28 Ca Městského soudu v Praze, z něhož

napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), ve svém

vyjádření (č. l. 54 a 55 spisu Ústavního soudu) uvedla, že námitku

směřující proti postupu soudu dle § 250f o. s. ř. nepovažuje za

důvodnou, neboť s ohledem na předchozí rozhodnutí Městského soudu

v Praze a Ústavního soudu, v nichž bylo zaujato k otázce způsobů

odnětí schwarzenbergského majetku ze zákona č. 143/1947 Sb. shodné

stanovisko, nebyla přítomnost stěžovatelky před obecným soudem

nutná.

Ústavní soud až dosud rozhodoval o řadě stížností, v nichž se

stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní ochranu a práva na

veřejné projednání svých věcí v jejich přítomnosti a tak, aby se

mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 36 odst. 1 a čl.

38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod).

Tak kupříkladu v nálezu ve věci I. ÚS 5/95 (in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 69,

Praha 1996 - č. 6/1996 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v rámci

zásad spravedlivého soudního řízení je třeba trvat na tom, aby

bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž stanoveným

postupem je nutno v zásadě rozumět mimo jiné přítomnost účastníka

u soudu, jeho výslech a projednání věci tak, aby se mohl vyjádřit

ke všem prováděným důkazům.

Obdobně ve věci sp. zn. I. ÚS 98/94 (in Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 1,

Praha 1997, oprava záhlaví IV. ÚS 98/94 na I. ÚS 98/94 viz svazek

13., str. 502) Ústavní soud zdůraznil, že pro postup podle § 250f

o. s. ř. nepostačuje pouze odkaz na skutečnost, že se jedná

o posouzení právní, nýbrž že musí být splněny obě podmínky, které

pro rozhodování soudu bez jednání zákon stanoví (§ 250f o. s. ř.).

Konečně k nezbytnosti respektovat ústavní principy ve

správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém

rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci Pl. ÚS 18/96 (in Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání

1., č. 85, Praha 1997 - č. 269/1996 Sb.), jímž dnem 1. května

1997 ustanovení § 250f zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zrušil.

V naznačených souvislostech je namístě poukázat i na další

rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1., č. 5, Praha 1994, a další), v nichž Ústavní soud vyložil, že

pro ústavní postavení obecných soudů (čl. 82 odst. 1 al. 1 úst.

zák. č. 1/1993 Sb.) Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany

ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo

organizaci obecného soudnictví, nepřísluší ingerence do

rozhodovací činnosti obecných soudů, to však vždy za předpokladu,

že tyto soudy při ochraně práva (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.)

postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv

a svobod a že tak plně respektují ústavně zaručené právo na soudní

ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Ve věci posuzované ústavní stížnosti však tyto podmínky

splněny nebyly; bez ohledu na to, že obecný soud již dříve

rozhodoval obdobné věci stěžovatelky, případně, že k těm kterým

otázkám se vyjádřil Ústavní soud, již sama skutečnost, že jinak

podrobné odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí

dotčeného soudu rozvádějící pod různými aspekty rozhodovací

důvody, pro které bylo rozhodnutí správního orgánu potvrzeno

a koneckonců i právně a skutkově složité tvrzení stěžovatelky

(včetně její argumentace vztahující se k předcházejícím

rozhodnutím) svědčí o tom, že předpoklady dnes již zrušeného

ustanovení § 250f o. s. ř. dány nebyly a že bylo proto namístě

projednat opravný prostředek stěžovatelky v její přítomnosti a dát

jí tak příležitost k vyjádření ke všem okolnostem (důkazům), které

pro rozhodnutí věci jsou rozhodné. Ústavní soud proto, aniž by

jakkoli věnoval pozornost vlastnímu meritu věci, dospěl k závěru,

že posuzovaným procesním postupem obecného soudu bylo v řízení

před ním porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní

ochranu, a to v článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (a obsahově shodných článků Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod) a pokud se týká též

čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.

Ústavně zaručené právo na soudní ochranu vtělené při ochraně

práva do stanoveného postupu vymezeného podle povahy věci tím

kterým procesním řádem, svou povahou i významem, jako základní

předpoklad spravedlivého procesu, přestavuje - jak ostatně Ústavní

soud již dříve a opakovaně vyložil - základní podmínku zákonného

a ústavně souladného rozhodnutí; proto také stojí a musí stát pod

důslednou ochranou Ústavního soudu, a jako takové představuje

jednu z podmínek možné ingerence Ústavního soudu do rozhodovací

činnosti a jurisdikce obecných soudů.

Z důvodů takto rozvedených bylo proto ústavní stížností

napadené rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušeno.

O návrhu na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. a části ustanovení

§ 32 odst. 2 zákona č. 229/91 Sb., a to v části věty "postupem

podle zákona č. 142/1947 Sb.", nebylo třeba rozhodovat, vzhledem

k tomu, že právní zástupce stěžovatelky v ústavním jednání dne

11. dubna 2000 k výslovnému dotazu Ústavního soudu sdělil, že tuto

otázku ponechává k posouzení senátu; senát Ústavního soudu ve

smyslu § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, též s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS

45/97 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 10., vydání 1., č. 41, Praha 1998 - č. 79/1998 Sb.)

a usnesení ve věci Pl. ÚS 43/96 (ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu nepublikováno), však důvody k přerušení řízení

o ústavní stížnosti a postoupení návrhu na zrušení vpředu

vyznačeného ustanovení zákona plénu Ústavníhosoudu neshledal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 11. dubna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru