Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 276/96Nález ÚS ze dne 22.10.1996K podmínkám výkonu pasivního volebního práva a svobodné soutěži politických sil

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
Věcný rejstříkobčanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 108/6 SbNU 277
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.276.96
Datum podání12.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 22, čl. 21 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

247/1995 Sb., § 61 odst.4 písm.e, § 61 odst.5, § 64 odst.1

40/1993 Sb., § 20 odst.2

41/1993 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 250m, § 58


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 276/96 ze dne 22. 10. 1996

N 108/6 SbNU 277

K podmínkám výkonu pasivního volebního práva a svobodné soutěži politických sil

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele KAN, zastoupeného JUDr. V. M., za vedlejší účasti

Ústřední volební komise, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně

čj. Ovs 51/96/Št-26,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. října 1996, čj. Ovs

51/96/Št, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 25. září

1996, čj. ÚVK 254/2/1996, sezrušují.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne

12.10.1996, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího

soudu ČR ze dne 7. října 1996, čj. Ovs 51/96/Št, kterým byl

zamítnut jeho návrh na registraci L. O. jako kandidáta pro senátní

volby ve volebním obvodu č. 3.

Ústřední volební komise na svém zasedání ve dnech 25. a 26.

září 1996 projednala přihlášku pana L. O., k registraci ve

volebním obvodu č. 3 pro volby do Senátu Parlamentu ČR a přihlášku

odmítla. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že zjistila, že přihláška

a její přílohy neobsahují údaj o rodném čísle a osvědčení

o státním občanství nebylo úředně ověřeno ve smyslu platné právní

úpravy.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání

k Nejvyššímu soudu ČR. V něm uvádí, že ust. § 61 odst. 4 písm. e)

zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, nestanoví, že

by prohlášení kandidáta ve smyslu cit. ustanovení mělo být

doprovázeno uvedením rodného čísla. Toto číslo je uvedeno na

vlastní přihlášce k registraci, takže Ústřední volební komise jej

měla k dispozici. Pokud jde o dokument prokazující státní

občanství kandidáta, uvedl navrhovatel, že předložený doklad

představuje fotokopii osvědčení o státním občanství, vydaného ve

smyslu § 20 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., příslušným okresním

úřadem, jejíž soulad s originálem potvrdil tentýž Okresní úřad

v Ch. Je tedy státní občanství kandidáta prokázáno zcela zásadním

způsobem. Zákon o volbách nekonkretizuje způsob prokázání státního

občanství, nýbrž se toliko dovolává zákona č. 40/1993 Sb.

Nejvyšší soud ČR podle § 200m o.s.ř. rozhodl bez jednání dne

7.10.1996 tak, že rozhodnutí Ústřední volební komise potvrdil

a návrh na zaregistrování L. O., jako kandidáta ve volebním obvodě

č. 3 zamítl. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že ve

smyslu ust. § 61 odst. 4 písmeno a) zákona o volbách do Parlamentu

ČR musí přihláška kandidáta k registraci obsahovat mimo jiné též

doklad kandidáta o státním občanství. Podle ust. § 63 odst. 3 věta

první citovaného zákona Ústřední volební komise odmítne přihlášky

kandidátů k registraci z důvodů uvedených v § 62 odst. 2 zákona.

Jedním z důvodů uvedených v posléze citovaném ustanovení je též

skutečnost, že přihláška k registraci obsahuje nesprávné nebo

neúplné údaje [§ 62 odst. 2 písmeno b) zákona]. Dokladem o státním

občanství České republiky je podle ust. § 20 odst. 1 písmeno c)

zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství

ČR, též osvědčení o státním občanství ČR, které vydává okresní

úřad příslušný podle trvalého pobytu žadatele (odst. 2 cit.

ustanovení). Listina vydaná okresním úřadem obsahující osvědčení

o státním občanství má povahu veřejné listiny, tj. listiny, vydané

příslušným orgánem v rámci jeho pravomoci, k jejímuž vydávání má

tento orgán zákonné zmocnění. Uvedená listina může být považována

za pravou veřejnou listinu osvědčující skutečnost v ní uvedenou,

tj. za způsobilý doklad osvědčující státní občanství České

republiky především za předpokladu, že je autentická, tj. že

pochází přímo od orgánu, který ji vydal. Není však vyloučeno, aby

byla případně takováto listina předložena v opise nebo kopii

ověřené způsobem, upraveným příslušným právním předpisem.

V posuzovaném případě předložil kandidát fotokopii dokladu

označeného jako "Osvědčení o státním občanství České republiky",

ze dne 22.8.1996, čj. Vnitř. 606.4/2/0/96. Uvedená fotokopie je

pak ve spodní části opatřena strojem psaným dovětkem "Za správnost

fotokopie: V Ch. dne 22.8.1996" a otiskem malého kulatého razítka

Okresního úřadu v Ch. s nečitelným podpisem. Uvedený dovětek však

nelze považovat za zákonem stanovený způsob ověření shody kopie

s listinou zákonem (zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti, zák. č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie

s listinou a o ověřování pravosti podpisu obecními úřady

a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady). Vzhledem

k tomu, uvádí Nejvyšší soud, je nutno dospět k závěru, že

přihláška k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České

republiky v dané věci neobsahovala doklad o státním občanství

kandidáta, tedy že jde o vadu uvedenou v ust. § 62 odst. 2 písmeno

b) volebního zákona. Ústřední volební komise proto správně

přihlášku kandidáta odmítla. Vzhledem k tomu, že neúplnost

přihlášky pro nedostatek dokladu o státním občanství kandidáta je

sama o sobě důvodem, pro nějž by měla být přihláška odmítnuta,

nezabýval se Nejvyšší soud již dalším, v rozhodnutí Ústřední

volební komise namítaným nedostatkem, tj. neuvedením rodného čísla

kandidáta.

Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností.

V ní uvádí, že občanství kandidáta bylo prokázáno zcela

dostatečným způsobem, když předložil fotokopii osvědčení o státním

občanství, potvrzené příslušným okresním úřadem. Zákon o volbách

do Senátu nekonkretizuje způsob prokazování státního občanství,

nýbrž se pouze odvolává na zákon č. 40/1993 Sb. Zapisovatel

obvodní volební komise neshledal při přejímce přihlášky žádný

nedostatek, neupozornil zmocněnce na potřebu opravy, jak mu to

jinak ukládá ust. § 61 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. Rovněž

Okresní úřad v Ch. svým stvrzením souladu originálu osvědčení

o státním občanství s jeho fotokopií utvrdil kandidáta

v přesvědčení, že jím předkládaný doklad splňuje všechny potřebné

náležitosti. Ústřední volební komise neuznáním předloženého

dokladu, podle navrhovatele, upřela kandidátovi jeho ústavní právo

na rovné podmínky přístupu k voleným funkcím, jak vyplývá

z ustanovení čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Toto

stanovisko Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím potvrdil, čímž rovněž

porušil základní právo kandidáta zaručené ústavním zákonem.

Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí

Nejvyššího soudu a Ústřední volební komise zrušil a uložil

příslušné obvodní volební komisi jmenovaného kandidáta

zaregistrovat.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 15. října 1996,

podepsaném JUDr. Ing. J. H., v zastoupení předsedkyně senátu,

v podstatě opakuje argumenty uvedené v odůvodnění napadeného

rozhodnutí.

Ze spisu Nejvyššího soudu ČR, čj. Ovs 51/96/Št, Ústavní soud

zjistil, že dne 2.10.1996 podal navrhovatel, KAN, Nejvyššímu soudu

ČR návrh na vydání rozhodnutí o zaregistrování kandidáta pro volby

do Senátu Parlamentu České republiky. Svým obsahem je tento návrh

totožný s ústavní stížností. Nejvyšší soud ČR tento návrh

usnesením bez jednání podle § 200m o.s.ř. dne 7.10.1996 pod čj.

Ovs 51/96/Št zamítl.

Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 18. října 1996

uvedla, že přihlášku k registraci pro volby do Senátu České

republiky v roce 1996 pana L. O. projednala na svém zasedání dne

25. září 1996 a zjistila, že přihláška nesplňovala náležitosti

podle ustanovení § 61 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do

Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších

zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb., a proto ji zamítla. Podle

předložených podkladů bylo zjištěno, že přihláška a její přílohy

neobsahují údaj o rodném čísle a osvědčení o státním občanství

není úředně ověřeno ve smyslu platné právní úpravy. Tím byl podle

názoru Ústřední volební komise naplněn důvod pro odmítnutí

přihlášky.

Jak již Ústavní soud několikráte judikoval, základním

interpretačním pravidlem pro zákony, které upravují blíže výkon

politických práv, je nepochybně článek 22 Listiny základních práv

a svobod, ze kterého vyplývá, že každý orgán aplikující právo je

povinen vykládat a používat zákonnou úpravu tak, aby byla umožněna

a chráněna svobodná soutěž politických sil v demokratické

společnosti. Tento princip vyžaduje, aby případná sporná

ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR, ale i zákonů

souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch účelu

a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl zákona nelze hledat

jen ve slovech a větách předpisu. V právním předpisu jsou a musí

být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními

státy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR je

realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být

volen, pak sporná ustanovení musí být vždy vykládána k tomuto

právu vstřícně, tedy tak, aby pokud možno bylo umožněno volit

a být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního interpretačního

pravidla pro práva politická opírá Ústavní soud svůj názor

i o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,

který stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních

práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Ústavní soud tedy na základě výše uvedených úvah dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V posuzovaném případě Ústřední volební komise i Nejvyšší soud

považovaly za rozhodující otázku, zda předložené osvědčení

o státním občanství je či není dostatečným dokladem o existenci

státního občanství kandidáta. Přitom dospěly k závěru, že pro

účely registrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je to

doklad nedostatečný, i když zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství ČR, takový doklad výslovně uvádí.

V této souvislosti je zajímavé, že obvodní volební komise, ani

její zapisovatel, k podobnému závěru nedospěli. Argumentace

Ústřední volební komise a Nejvyššího soudu ČR spočívá v tom, že

osvědčení o státním občanství, které kandidát předložil, nebylo

ověřeno způsobem uvedeným v ust. § 73 zákona č. 358/1992 Sb.,

resp. ust. § 3 zákona č. 41/1993 Sb. Oba orgány nevzaly v úvahu,

že bylo úředně potvrzeno, že předložený doklad je ověřenou

fotokopií dokladu - osvědčení o státním občanství. Je zřejmé, že

potvrzení okresního úřadu (ověření shody listiny s originálem)

nemělo všechny náležitosti vyžadované citovanými zákony. Pokud by

však vznikly pochybnosti o státním občanství kandidáta, nebo

o pravosti předloženého osvědčení, bylo možné je jednoduchou

cestou odstranit. Měl tak učinit již zapisovatel obvodní volební

komise, kterému tato povinnost vyplývá ze zákona (§ 61 odst. 5

zákona č. 247/1995 Sb.), resp. obvodní volební komise [§ 60 odst.

4 písmeno a) citovaného zákona]. V posuzovaném případě však

nevznikly pochybnosti o tom, zda kandidát je státním občanem České

republiky, Ústřední volební komise a Nejvyšší soud se soustředily

pouze na zkoumání skutečnosti, zda o tom předložil formálně

perfektní potvrzení. Tímto postojem povýšily orgány aplikující

právo hlediska formalistická nad zákon a především nad ústavní

principy, když nesprávný postup úředního orgánu (okresního úřadu

ověřujícího listinu) přičetly k tíži toho, kdo realizuje svá

ústavní práva a na nesprávném postupu orgánu se nepodílel.

Z výše uvedeného tedy Ústavní soud uzavírá, že napadenými

rozhodnutími došlo k porušení čl. 22 Listiny základních práv

a svobod a v důsledku toho i k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 21

odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Proto také zrušil nejen

usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale také rozhodnutí Ústřední volební

komise, které mu předchází.

Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodování posléze nezabýval

druhým důvodem, pro který byla přihláška k registraci Ústřední

volební komisí odmítnuta - údajným neuvedením rodného čísla

kandidáta. Pokud se týká této části rozhodnutí Ústřední volební

komise, Ústavní soud konstatuje, že údaj o rodném čísle byl

z předložených materiálů zřejmý, byl uveden v přihlášce

k registraci a stanovisko Ústřední volební komise, že měl být

uveden v též v prohlášení kandidáta, a proto je přihláška neúplná,

je rovněž ve výše uvedeném kontextu popřením základního práva

daného čl.21 Listiny základních práv a svobod a v konečném

důsledku i čl. 21 odst. 4 Listiny.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než

konstatovat, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 21

Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů zrušil nejen

usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale i rozhodnutí Ústřední volební

komise, které mu předcházelo.

Ústavní soud se dále zabýval i důsledky svého nálezu, a to

s ohledem na ustanovení § 64 odst. 1 volebního zákona, podle

kterého se může registrace kandidáta obvodní volební komisí

v případě, že k ní dojde na základě rozhodnutí Ústřední volební

komise o odvolání nebo na základě rozhodnutí soudu podle

zvláštního zákona, uskutečnit nejpozději do 30 dnů přede dnem

voleb.

Nutno v této souvislosti odpovědět na otázku, zdali se

uvedená lhůta týká i registrace, následující po kasačním nálezu

Ústavního soudu.

Lhůta 30 dnů se na registraci kandidáta, následující po

rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR,

vydaného podle § 200m odst. 1 písm. c) o.s.ř., nevztahuje. Pro

uvedený závěr svědčí několik důvodů.

Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech

soudem kasačním, nemá tudíž pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani

zavazovat dotčené orgány veřejné moci ohledně jejich dalšího

rozhodování ve věci (s výjimkou rozhodnutí, týkajícího se jiného

zásahu orgánu veřejné moci podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb.). Na rozdíl od Nejvyššího soudu ČR, jenž podle §

200m o.s.ř. rozhoduje přímo o zaregistrování kandidáta, a tudíž

k registraci obvodní volební komisí dochází na základě tohoto

rozhodnutí (obdobně jako v případě rozhodnutí Ústřední volební

komise), po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu dochází teprve

k projednání přihlášky Ústřední volební komisí a teprve po něm

k registraci obvodní volební komisí. Jak jazykový výklad, tak

i výklad e ratione legis dotčeného ustanovení volebního zákona

opodstatňují tedy závěr, že v něm obsažená lhůta není podmínkou

registrace, následující po rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle § 200m odst. 1 písm.

c) o.s.ř.

Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že poznámka pod čarou,

vztahující se k ustanovení § 64 odst. 1 volebního zákona,

rozhodnutím soudu podle zvláštního zákona, na základě kterého

dojde k registraci, rozumí rozhodnutí podle §§ 58 a 200m o.s.ř.

a nikoli rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, směřující

do usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle § 200m odst. 1

písm. c) o.s.ř. Ústavní soud je si přitom dobře vědom toho, že

poznámky pod čarou nejsou součástí právního předpisu, a tudíž se

jedná o informaci k výkladu e ratione legis.

Z uvedených důvodů Ústavní soud poukazuje na povinnost

Ústřední volební komise projednat a obvodní volební komise

zaregistrovat přihlášku kandidáta v důsledku rozhodnutí Ústavní

soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle §

200m odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to i po lhůtě 30 dnů přede dnem

voleb. Z hlediska ústavního nutno považovat za mezní termín

registrace lhůtu, garantující rovnost šancí jednotlivých

kandidátů, tj. lhůtu podle § 16 volebního zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru